Otázky SZZ

Zkouška je ústní. Student si losuje dvě otázky, jednu z oddílu A a jednu z oddílu B následujícího seznamu. Zkouška probíhá ve francouzštině.

A

Morphologie et syntaxe

1. Classification des mots, parties du discours. Confrontation des systèmes français et tchèque.
2. Substantifs et adjectifs – propriétés morphologiques.
3. Déterminants – typologie, formes, fonctions.
4. Pronoms – typologie, formes, fonctions.
5. Numéraux et expressions de quantité – classification, typologie, formes, fonctions.
6. Verbes – catégories morphologiques et flexion.
7. Système des temps verbaux de l'indicatif.
8. Système des temps verbaux du subjonctif.
9. Modes non conjugués du verbe.
10. Subjonctif et indicatif dans les propositions subordonnées.
11. Verbes auxiliaires, verbes à sens lexical affaibli – causatifs, supports, périphrases verbales.
12. Aspect lexical, aspect grammatical, mode d'action.
13. Adverbes – typologie, formation, fonction.
14. La syntaxe en tant que discipline linguistique, différentes approches à l'analyse syntaxique
15. Phrase, énoncé, syntagme, plans d'analyse de la phrase, relations entre les constituants
16. Modalité et types de phrases
17. Le verbe – le noyau syntaxique de la phrase, valence, verbes transitifs et intransitifs, passivation, verbes pronominaux
18. Le verbe et sa valence; le sujet, le complément d'objet et le complément d'agent
19. L'attribut, le complément circonstanciel et l'apposition
20. L'ordre des mots, modifications de la structure canonique, structures impersonnelles
21. La phrase complexe – définition; subordination, coordination et juxtaposition
22. Les propositions subordonnées complétives
23. Les propositions subordonnées circonstancielles (temporelles, causales, concessives, consécutives, finales, conditionnelles, adversatives, restrictives, de comparaison)
24. Les propositions subordonnées relatives
25. Les structures cordonnées

B

Phonétique et phonologie

1. Phonétique et phonologie: phonème, variantes des phonèmes, oppositions et corrélations
2. Organes articulatoires, la phonétique acoustique
3. Système vocalique du français
4. Consonnes et semi-consonnes françaises
5. Groupes rythmiques, accent, intonation. Liaison et enchaînement vocalique

Lexicologie et sémantique

1. La lexicologie en tant que discipline linguistique, analyse morphologique du lexique
2. Couches diachroniques du lexique français, emprunt lexical
3. Procédés lexicogéniques du français contemporain : dérivation
4. Procédés lexicogéniques du français contemporain : composition
5. Procédés lexicogéniques du français contemporain : abréviation et siglaison
6. La sémantique lexicale, principes de sémantique structurale
7. Relations sémantiques entre les unités lexicales – synonymie, antonymie, homonymie, polysémie. Changement de sens des unités lexicales.
8. La lexicographie

Histoire et évolution de la langue française

1. Le latin vulgaire et les langues romanes. Différenciation du latin vulgaire.
2. La romanisation de la Gaule, caractéristiques socio-historiques et aspects linguistiques
3. Périodisation de l'histoire de la langue française, les zones dialectales de la France médiévale, caractéristiques socio-historiques des étapes évolutives principales
4. Principaux changements phonétiques
5. Évolution du système nominal
6. Évolution du système verbal

Linguistique textuelle¹

1. Linguistique textuelle en tant que discipline linguistique; énonciation, texte, discours
2. Éléments de pragmatique textuelle, unité textuelle élémentaire, cohérence, cohésion et progression
3. Opérations de liage textuel: anaphore et cataphore, implicitation, connecteurs
4. Perspective fonctionnelle de l'énoncé et progressions thématiques

[1] Okruh „Linguistique textuelle" je součástí zkoušky pouze u jednooborového magisterského studia.

Literatura:

Adam  J.-M. (2005), La linguistique textuelle. Introduction à l'analyse textuelle des discours. Paris, Armand Colin.

Delatour, Y. - Jennepin, D. - Léon-Dufour, M. -  Mattlé, A.-  Teyssier, B. (1991), Grammaire du Français, cours de civilisation française de la Sorbonne, Paris, Hachette F.L.E.

Dohalská, M. – Schulzová, O. (2003), Fonetika francouzštiny, Praha, Karolinum.

Ducháček, O. (1971), Francouzské významosloví, Praha, SPN.

Ducháček, Otto (1968), Historický vývoj francouzského jazyka. Praha, SPN.

Grevisse, M. (2008), Le Bon Usage, Bruxelles, De Boeck & Larcier.

Grevisse, M. – Goosse, A. (1995), Nouvelle grammaire française, Louvain-la-Neuve, DeBoeck – Duculot.

Hendrich, J. – Tláskal, J. – Radina, O. (2001), Francouzská mluvnice, Plzeň, Fraus.

Hrbáček, Josef (1994), Nárys syntaxe spisovné češtiny, Praha, Trizonia.

Chevalier, J.-C. et al. (1990), Grammaire du français contemporain, Paris, Larousse.

Léon, P.-R. (2005), Phonétisme et prononciations de français, Paris, Armand Colin.

Le Goffic, P.(1994), Grammaire de la phrase française, Paris, Hachette.

Loucká, H. (2005), Introduction à la linguistique textuelle, Praha, Karolinum.

Munot P. - Nève F.-X. (2002), Une introduction à la phonétique, Céfal, Liège.

Niklas-Salminen, A. (1997), La lexicologie, Paris, A. Colin.

Ohnesorg, K. (1962), Nástin fonetiky jazyka francouzského, Praha, SPN.

Ostrá, Růžena (1990), Přehled vývoje románských jazyků I. Lidová latina. Francouzština. Praha, SPN.

Perret, Michèle (1998), Introduction à l'histoire de la langue française. Paris, Sedes.

Picoche, Jacqueline – Marchello-Nizia, Christiane (1991), Histoire de la langue française. Paris, Nathan.

Riegel, M. – Pellat, J.-C. – Rioul, R (2004), Grammaire méthodique du français, Paris, Quadrige.

Šabršula, J. (1986), Vědecká mluvnice francouzštiny, Praha, Academia.

Šabršula, J. (1983), Základy francouzské lexikologie, Praha, SPN.

Touratier, C. (2000), La sémantique, Armand Colin/HER, Paris.

Wilmet, M (1998), Grammaire critique du français, Paris, Hachette.

Zink, Gaston (2006), Phonétique historique du français. Paris, Quadrige,

Zink, Gaston (2000), Morphologie du français médiéval. Paris, PUF.

Zkouška má část písemnou a ústní. Podmínkou k připuštění k ústní části zkoušky je výsledek „prospěl" u části písemné.

• Písemná část:

Písemný překlad odborného textu z francouzštiny do češtiny.

Rozsah - 1 normostrana souvislého textu

Trvání testu: 3 hodiny

Možno použít výkladový i překladový slovník + přístup na internet

• Ústní část

Student si losuje dvě otázky, jednu z oddílu A a jednu z oddílu B následujícího seznamu. Zkouška probíhá v češtině.

A. Obecná lingvistika

1. Lingvistika jako vědní disciplina, lingvistika obecná a speciální, teoretická a aplikovaná, základy lingvistické metodologie, model a teorie, jazyk lingvistiky.
2. Definice jazyka, jazyk jako systém, teorie znaku, pojem struktury, langue a parole, vztahy syntagmatické a paradigmatické, centrum a periferie, synchronie a diachronie, funkce jazyka.
3. Dvojí artikulace řeči, základní jednotky jazyka, jazykové roviny (plány) a disciplíny, nejvlivnější současná pojetí stratifikace jazyka (analýzy).
4. Diachronie – fylogeneze jazyka, příčiny jazykových změn, konvergence a divergence.
5. Jazyky – typologie a univerzálie.
6. Korpusová lingvistika a lingvistická metodologie. Korpus vs. introspekce. Validita a reliabilita ve výzkumu. Reprezentativnost korpusu; pojem reprezentativnosti dat.
7. Základní statistika v korpusu: četnost (frekvence) absolutní a relativní, ARF, srovnání četnosti. Měření souvýskytu (MI-score, T-score a další míry). Pojem „kolokace".
8. Přehled dějin lingvistiky – předvědecká lingvistika, lingvistika 19. století.
9. Přehled dějin lingvistiky – hlavní směry 20. století. Evropský a americký strukturalismus, Pražská škola.
10. Přehled dějin lingvistiky – Generativní lingvistika, Kognitivní lingvistika.
11. Pragmatika (mluvní akty, presupozice, reference a deixe, konverzační maximy, implikatury).

B. Lingvistika odborného jazyka

Specifika odborného jazyka

1. Odborný jazyk, styl odborný a administrativní. Typologie odborných textů. Francouzština jako odborný jazyk v synchronním a diachronním pohledu.
2. Predikace v odborném textu, predikace slovesná a jmenná. Sponová a kategoriální slovesa, nominalizace.
3. Tematické role a syntaktické funkce, neosobní vyjádření, deagentizace, pasivum, faktitivní vazby.
4. Termín a terminologie. Obecná charakteristika termínů, původ a způsoby tvoření francouzské terminologie v různých odborných oblastech.
5. Slovotvorné postupy specifické pro právní termíny (derivace, kompozice, jazykové šablony). Etymologie francouzských právních termínů: Latinské, řecké a jiné zdroje.
6. Komplexní termíny: kompozita, synapsie, kolokace, lexikální šablony.
7. Významové vztahy mezi právními termíny: synonymie (pravá, nepravá), polysémie (vnější, vnitřní), antonymie (morfologická, sémantická).

Teorie překladu

  8. Překlad jako mezikulturní komunikace

  9. Překladatelské postupy

  10. Vnětextové faktory překladu

  11. Vnitrotextové faktory překladu

  12. Odborná terminologie a překlad

Literatura:

Anderson, J.W. (2006), The Phraseology of Administrative French, A corpus-based study, Amsterdam – New York, Rodopi B.V.

Cornu G. (2005), Linguistique juridique. 3^e éd. Paris, Domat, 2005.

Čermák, F. (2007), Jazyk a jazykověda, Praha, Karolinum.

Čermák, F. , Klímová, J., Petkevič, V. (2000), Studie z korpusové lingvistiky, Praha, Karolinum.

Černý, J. (1998, 2008), Úvod do studia jazyka, Olomouc, Rubico.

Černý, J. (1996), Dějiny lingvistiky, Olomouc, Votobia.

Erhart, A. (1990), Základy jazykovědy, Praha, SPN.

Gémar Jean-Claude, Kasirer Nicholas (éds., 2005), Jurilinguistique, entre langues et droit. Montréal, Thémis ; Bruxelles, Bruylant.

Gémar, Jean-Claude (1995). Traduire ou l'art d'interpréter, tome 2: application. Traduire le texte juridique. Sainte-Foy, Presses de l'Université de Québec.

Guilbert Louis (1971), Fondements lexicologiques du dictionnaire. Grand Larousse de la langue française, Paris, Larousse.

Hajičová, E. – Panevová, J. – Sgall, P. (2002), Úvod do teoretické a počítačové lingvistiky, Praha, UK Praha.

Karlík Petr (1996), Základní funkce deagentizace a dekauzativizace. Sborník prací FF MU v Brně, A 44, Brno.

Knittlová, Dagmar (2003). K teorii i praxi překladu. Univerzita Palackého, Olomouc.

Knittlová, Dagmar (2010). Překlad a překládání. Univerzita Palackého, Olomouc.

Kocourek R. (1991), La langue française de la technique et de la science, vers une linguistique de la langue savante. Oscar Brandstetter Verlag, Wiesbaden.

Lerat Pierre (1995), Les langues spécialisées. Paris, PUF.

Mounin, Georges (1999). Teoretické problémy překladu. Karolinum, Praha.
Ostrá, R.– Spitzová, E. (1987), Úvod do studia románských jazyků, Brno, Masarykova univerzita.

Palek, B. (1989), Základy obecné jazykovědy, Praha, SPN.

Radimský Jan (2010), Verbo-nominální predikát s kategoriálním slovesem. České Budějovice, Jihočeská univerzita.

Šabršula, J. a kol. (1983), Základy jazykovědy pro romanisty, Praha, Univerzita Karlova.

Šabršula , Jan (2000). Teorie a praxe překladu, Ostrava, Universitas Ostraviensis.

Tomášek, Michal (1998, 2. vyd. 2003). Překlad v právní praxi. Praha, Linde.

Tutin, A., Grossmann, F. (2002), «  Collocations régulières et irrégulières : esquisse de typologie du phénomène collocatif », Revue française de linguistique appliquée, VII-I, p. 7-25.

Zkouška má část písemnou a ústní. Podmínkou k připuštění k ústní části zkoušky je výsledek „prospěl" u části písemné.

Písemná část:

Literární esej na zadané téma

Rozsah: 2 - 3 strany

Trvání testu: 3 hodiny

Možno použít výkladový slovník

Ústní část

Student si losuje dvě otázky, jednu z oddílu A a jednu z oddílu B následujícího seznamu.

A - Literární historie – dějiny francouzské a frankofonní literatury od jejich počátků do současnosti (zkouška probíhá ve francouzštině)

B - Literární teorie a kritika (zkouška probíhá v češtině nebo francouzštině, dle volby studenta)

Student je povinen předložit (ve dvou vyhotoveních) bibliografický soupis nejméně 100 titulů přečtených literárních děl a 10 titulů z oboru literární vědy. Položky soupisu budou řazeny abecedně a průběžně číslovány. Budou obsahovat základní bibliografické údaje o přečtené knize doplněné o tyto údaje: rok prvního vydání díla, překladatel, autor předmluvy/doslovu.

A - Literární historie 

1. La littérature du Moyen-Âge – vue et caractéristique générales

2. La littérature épique – chansons de geste, La Chanson de Roland

3. La littérature courtoise

4. L'esprit bourgeois – la littérature narrative (fabliaux, le Roman de Renart).

5. La littérature didactique et allégorique (Le Roman de la Rose)

6. La littérature historique – les chroniqueurs

7. Le théâtre religieux et le théâtre comique

8. La poésie médiévale de Guillaume de Machaut à François Villon

9. La littérature du XVIe siècle – vue et caractéristique générales

10. La jeune Renaissance (Marguerite de Navarre, Marot, Rabelais)

11. L'Âge de la Pléiade (Du Bellay, Ronsard) et l‘épanouissement dramatique – la tragédie française (Jodelle, Garnier) et la comédie à la mode italienne (Larivey)

12. L'époque des guerres de religion (Agrippa d'Aubigné, la littérature politique, Michel de Montaigne)

13. L'Âge du romanesque et du baroque – la préciosité, l'esprit galant, le contre-courant réaliste, Corneille et le théâtre de son temps

14. L'Âge classique – Malherbe et la poésie de son temps, la carrière poétique de La Fontaine, la Querelle des Anciens et des Modernes

15. Molière, Racine et le théâtre de leur temps

16. Philosophie et religion (Descartes, Pascal)

17. Les écrivains mondains (moralistes, mémorialistes, épistoliers, libertins)

18. Vue générale sur le XVIIIe siècle – l'esprit philosophique, le goût classique, la sentimentalité

19. L'expansion romanesque – images de la femme au XVIIIe siècle, le roman épistolaire

20. Les nouveaux horizons de la pensée (Montesquieu, Voltaire)

21. L'ambition encyclopédique (Diderot, Buffon)

22. Le genre à la mode – la comédie (Marivaux, Beaumarchais)

23. Du siècle philosofique au siècle romantique (Rousseau, Mme de Staël, Chateubriand)

24. La génération romantique et ses représentants (Lamartine, Vigny, Hugo, Musset, les romantiques mineurs, Stendhal, Sand, Balzac)

25. L'histoire et la critique littéraire au XIXe siècle

26. Le roman réaliste et naturaliste, le conte idéaliste (Flaubert, Maupassant, Zola, les Goncourt, Daudet, Barbey d'Aurevilly, Villiers de l'Isle d'Adam)

27. Symbolistes et décadents (Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Mallarmé, Laforgue, Huysmans)

28. Les avant-gardes poétiques et le thèâtre du début du XXe siècle (cubisme, dadaïsme, surréalisme – Cendrars, Apollinaire, Tzara, Becque, Breton, Aragon, Soupault, Desnos, Éluard)

29. Les essais du renouveau du genre romanesque au début du XXe siècle (Gide, Proust)

30. Le roman à l'époque de l'entre-deux-guerres: le roman-fleuve, le roman cyclique (Martin Du Gard, Duhamel, Romains)

31. Le roman à l'époque de l'entre-deux-guerres: le roman de la condition humaine, le roman psychologique, le roman catholique (Malraux, Saint-Exupéry, Céline, Mauriac, Bernanos)

32. Le théâtre français de la première moitié du XXe siècle et ses représentants (Courteline, Giraudoux, Claudel, Cocteau, Salacrou, Anouilh)

33. L´existentialisme et la littérature (Sartre, Beauvoir, Camus)

34. Le "nouveau roman" et ses représentants (Sarraute, Robbe-Grillet, Butor, Pinget)

35. Le théâtre de l'absurde et ses représentants (Beckett, Ionesco, Arrabal, Genet)

36. La poésie de langue française de la seconde moitié du XXe siècle (Prévert, Char, Ponge, Michaux, Saint-John Perse, Bonnefoy, Césaire)

37. La prose de langue française de la seconde moitié du XXe siècle (Vian, Sagan, Queneau, Perec, Duras, Tournier, Yourcenar, Le Clézio, Gary/Ajar, Modiano)

38. Le théâtre de langue française de la seconde moitié du XXe siècle (Camoletti, Weingarten, Audiberti, de Obaldia, Koltès, Confortès)

39. La littéraure francophone – vue et caractéristique générales

40. Les représentants de la littérature française contemporaine (depuis 1990).

41. Les représentants principaux de la littérature francophone suisse moderne et contemporaine.

42. Les représentants principaux de la littérature belge moderne et contemporaine.

43. Les représentants principaux de la littéraure francophone canadienne moderne et contemporaine.

44. Les représentants principaux de la littérature francophone africaine moderne et contemporaine.

B - Literární teorie a literární kritika

1. Definice a součásti literární vědy – základní disciplíny literární vědy, předmět studia a funkce; úloha estetické hodnoty.

2. Pojetí poetiky od antiky po současnost; pomocné disciplíny a jejich přínos.

3. Literární dílo jako znak (sémiotika); denotace a konotace; literární komunikace.

4. Pojem struktury a literatura – esencialistický a strukturalistický přístup k textu.

5. Tematická výstavba (kompozice, fabule, syžet) – motivy, témata, topos; literární postava – prostředí; základní typy kompozice; problematika začátku a konce.

6. Definice stylu a stylistická analýza – stylistika a rétorika, role autorovy osobnosti, role objektu a subjektu.

7. Změny slovního významu (figury, tropy, příznakovost).

8. Základní perspektivy vyprávění – narativní perspektiva.

9. Ztvárnění času a prostoru v literárním díle – čas a prostor v umění, problematika literárního času a prostoru, význam času a prostoru.

10. Literární historie (koncepce, problémy periodizace), textová kritika a textologie – periodizace, literární perioda.

11. Literární proud, směr, skupina, škola – textová kritika, edice, autentický text, archetyp, kanonizovaný text; komentář.

12. Vybrané aspekty evropské literární vědy.
 

Literatura

dějiny francouzské a frankofonní literatury:

DARCOS, X.; ROBERT, J.-P.; TARTAYRE, B. Le Moyen Age et le XVIe siècle en littérature. Paris, Hachette, 1987.

DARCOS, X.; TARTAYRE, B. Le XVIIe siècle en littérature. Paris, Hachette, 1987.

DARCOS, X.; TARTAYRE, B. Le XVIIIe siècle en littérature. Paris, Hachette, 1986.

FRYČER, Jaroslav a kol. Slovník francouzsky píšících autorů. Praha, Libri, 2002.

JOUBERT, J.-L. et al. Littératures francophones d'Europe : anthologie. Paris, Nathan, 1997.

Kopal, J. Dějiny francouzské literatury. Praha, Melantrich, 1949.

KYLOUŠEK, P. Dějiny francouzsko-kanadské a quebecké literatury. Brno, Host, 2005.

LAGARDE, A.; MICHARD, L. XXe siècle : Les grands auteurs français : Anthologie et histoire littéraire. Paris, Bordas, 2006.

LAGARDE, A.; MICHARD, L. XIXe siècle : Les grands auteurs français du programme : Anthologie et histoire littéraire. Paris, Bordas, 1995.

ROUCH, A.; CLAVREUIL, G. Littératures nationales d´écriture francaise - Afrique noire, Caraibes, Océan Indien. Paris, Bordas, 1986.

Šrámek, J. Dějiny francouzské literatury v kostce. Olomouc, Votobia, 1997.

teorie literatury:

AUERBACH, E. Mimesis. Zobrazení skutečností v západoevropských literaturách. Praha: Mladá fronta, 1998.

ČERNÝ, V. Tvorba a osobnost. Díl 1. Praha, Odeon, 1992.

ČERNÝ, V. Tvorba a osobnost. Díl 2. Praha, Odeon, 1993.

ČERVENKA, M. a kol. Na cestě ke smyslu: Poetika literárního díla 20. století. Praha, Torst, 2005.

Čtenář jako výzva. Výbor z prací kostnické školy recepční estetiky. Sestavil M. Sedmidubský, M. Červenka, I. Vízdalová. Brno, Host, 2001.

HODROVÁ, D. Na okraj chaosu. Praha, Torst, 2001.

ISER, W. Jak se dělá teorie. Praha, Karolinum, 2009.

LEDERBUCHOVÁ, L. Průvodce literárním dílem. Jinočany, HaH, 2002.

Levý, J. Bude literární věda exaktní vědou? Praha, Československý spisovatel, 1971.

Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce - osobnosti - základní pojmy. Brno, Host, 2006.

MITOSEKOVÁ, Z. Teorie literatury:historický přehled. Brno, Host, 2010.

MUKAŘOVSKÝ, J. Studie I, II. Brno, Host, 2000-2001.

PELÁN, J. Kapitoly z francouzské, italské a české literatury. Karolinum, Praha, 2007.

PEPRNÍK, M. Směry literární interpretace 20. stol. Olomouc, Univerzita Palackého, 2004.

PROKEŠ, J. Interpretace uměleckých textů. Brno, Masarykova univerzita, 2006.

WELLEK, R.; WARREN, A. Teorie literatury. Olomouc, Votobia, 1996.

Znak, struktura, vyprávění: Výbor z prací francouzského strukturalismu. Brno, Host. 2002.

Zkouška je ústní. Student si losuje dvě otázky, jednu z oddílu A a jednu z oddílu B následujícího seznamu. Zkouška probíhá ve španělštině.

A

Morfología y sintaxis

1. Clasificación de las palabras: clases de palabras; criterios de la clasificación; diferencias entre el sistema español y checo.
2. Sustantivos – característica, tipología, categorías morfológicas y funciones sintácticas.
3. Adjetivos – característica, tipología, categorías morfológicas y funciones sintácticas.
4. Gradación de los adjetivos. Anteposición y posposición.
5. Artículo – formación y uso, sus equivalentes checos.
6. Pronombres – funciones y formas de los tipos.
7. Numerales, su clasificación y uso
8. Clases de palabras indeclinables.
9. Categorías morfológicas de los verbos españoles.
10. Sistema de los tiempos en indicativo, formación y función.
11. Sistema de los tiempos en subjuntivo, formación y función.
12. Consecuencia de los tiempos en indicativo y subjuntivo. Estilo directo e indirecto.
13. Formas no personales del verbo, formación y función.
14. Perífrasis verbales, su función y uso. Aspecto de la acción verbal.
15. Oración y enunciado. Enunciado no verbal. Oración simple y oración compuesta. Oración compleja y conjunto oracional. Diferencia de la concepción en las gramáticas checa y española.
16. Tipos de constituyentes en diferentes niveles. Clases de palabras, partes de la oración, sintagmas.
17. Tipos de oraciones según la modalidad y actitud del hablante. Modos gramaticales y su uso.
18. Clasificación de las oraciones según la característica y subcategorización del predicado. Peculiaridades de las construcciones pasivas e impersonales.
19. Oraciones complejas: sustantivas, adjetivas, adverbiales. Peculiaridades del uso del sistema modal.
20. Coordinación. Tipos de oraciones coordinadas, conjunciones, uso de modos y tiempos verbales.
21. Subordinación. Tipos de oraciones subordinadas, conjunciones, uso de modos y tiempos verbales.
22. Orden de palabras en español: orden marcado, no marcado, cambios del orden,
23. Condensación sintáctica, cláusulas absolutas.
24. Sintaxis: definición y objeto de la disciplina, diferentes enfoques de las relaciones sintácticas.

B

Fonética y fonología del español

1. Fonética – definición, objeto del estudio. Fonética y fonología, sonido y fonema. Transcripción.
2. Órganos articulatorios y su función. Aspectos acústicos de la lengua.
3. Sistema vocálico del español.
4. Sistema consonántico del español.
5. Segmentación del habla:  grupo rítmico, acento, entonación.

Lexicología y semántica española

1. Lexicología y semántica: el objeto de las disciplinas, unidades léxicas y semánticas (palabras, lexemas, semas). Significado.
2. Estratificación de la lengua: horizontal y vertical. Norma - sistema.
3. Léxico español actual y su origen. Palabras patrimoniales, palabras cultas. Préstamos y calcos.
4. Procesos morfológicos de la ampliación del vocabulario.
5. Procesos semánticos de la ampliación del vocabulario. Cambios y transferencias del significado.
6. Relaciones paradigmáticas entre los significados.
7. Relaciones sintagmáticas entre los significados.
8. Relación entre la semántica y la sintaxis. Papeles temáticos, modalidad.

Historia de la lengua y dialectología

1. Diferenciación del latín vulgar (cambios principales en plan fonético, morfológico y sintáctico). El español: tipología y genealogía, su lugar en Romania.
2. Romanización de la Península Ibérica, características socio-históricas y aspectos lingüísticos.
3. Historia externa general de la lengua española. Etapas de su desarrollo más significantes.
4. Cambios fonéticos: rasgos típicos de la lengua española.
5. Cambios morfológicos en la categoría nominal (sustantivo, adjetivo, pronombre).
6. Cambios morfológicos en la categoría verbal.
7. Dialectos de la Península Ibérica: dialectos arcaicos, actuales. El español de América.

Lingüística textual¹

1. Lingüística textual: definición y objeto de la disciplina. Actos de habla.
2. Texto como unidad básica. Tipos de texto, géneros. Normas de textualidad.
3. Operaciones de conexión textual. Cohesión y coherencia. Anáfora y catáfora, conectores.
4. Perspectiva funcional del enunciado y progresión temática.

[1] Okruh „Lingüística textual" je součástí zkoušky pouze u jednooborového magisterského studia.

Literatura

ALARCOS LLORACH, E. (1994), Gramática de la lengua española, Madrid, Espasa.

BARTOŠ & VALKOVÁ 2002. La formación de palabras en español., Brno, FF MU.

BEAUGRANDE, R. - DRESSLER, W. (1997). Introducción a la lingüística del texto, Barcelona, Ariel.

BERNÁRDEZ, E. (1995). Teoría y epistemología del texto, Cátedra, Madrid..

ALARCOS LLORAC E. (1986), Fonología española, Madrid, Gredos.

CORPAS PASTOR, G. 1996. Manual de fraseología española, Madrid, Gredos.

ČERMÁK, P. (2005), Fonetika a fonologie současné španělštiny, Praha, Karolinum.

ČERMÁK, F. (2001), Jazyk a jazykověda. Praha, Karolinum.

ČERNÝ, J. (2000), Morfología española, Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. - GREPL, M. (1987). Mluvnice češtiny 3, Praha, Academia.

DIJK, T. A. van (1983). La ciencia del texto, Paidós, Barcelona..

DUBSKÝ, J. (1977), Základy španělské lexikologie pro překladatele a tlumočníky. Praha, SPN.

ESCANDELL VIDAL, M. V. (1996). Introducción a la pragmática, Ariel, Barcelona.

FERNÁNDEZ, J. et alli (1990), Gramática, Madrid, SGEL.

GARCÍA SANTOS, J. F.(1995), Sintaxis del español, Madrid.

GAUGER, Hans-Martin. 1989. Introducción a la lingüística románica. Madrid, Gredos.

GILI GAYA, S. (1971), Elementos de fonética de la lengua castellana. Barcelona, Anagrama.

GILI GAYA, S. (2000), Curso superior de sintaxis española, Barcelona.

GÓMEZ TORREGO, L. (1989), Manual de español correcto, Madrid.

GÓMEZ TORREGO, L. (2001), Ortografía de uso del español actual, Madrid, SM.

GÓMEZ TORREGO, L. (2002), Gramática didáctica del español, Madrid, SM.

GONZÁLEZ HERMOSO – A. ROMERO DUENAS, C. (2002), Fonética, entonación y ortografía, Madrid, Edelsa.

GUERRERO RAMOS, G. (1997), Neologismos en el español actual. Madrid, Arco Libros.

HOFFMANNOVÁ, J. (1997). Stylistika a ... Praha, Trizonia, 1997

HRBÁČEK, J. (1994). Nárys syntaxe spisovné češtiny, Praha, Trizonia.

JAKLOVÁ, A. (1991). Úvod do textové lingvistiky, Jihočeská univerzita, České Budějovice..

KAFKA, S. (1998), Cesta k moderní španělštině. Ostrava, Ostravská univerzita.

KRÁLOVÁ, J. (1998), Kapitoly ze zvukového rozboru španělštiny /na pozadí češtiny/, Praha, Karolinum.

KRÁLOVÁ, J. a kol. (1999), Moderní gramatika španělštiny, Plzeň, Fraus.

KULLOVÁ, J. (1988), Modulaciones de la cadena hablada en español. Praha, UK.

MARCOS MARÍN, F. (1984), Curso de gramática española, Madrid.

MATTE BON, F. (1999), Gramática Comunicativa del español I, II, Madrid, Edelsa.

LAPESA, Rafael. 1981. Historia de la Lengua Española. Madrid: Gredos.

LATHROP, Thomas A. 1995. Curso de Gramática Histórica Española. Barcelona: Ariel.

LYONS, J. (1989), Semántica (versión castellana Ramon Cerda). Barcelona, Editorial Teide.

OSTRÁ, R. (1967), Úvod do dějin španělského jazyka. Praha, SPN.

PALEK, B. (1989), Základy obecné jazykovědy. Praha, SPN.

RAMÓN TRIVES, E. (1979). Aspectos de semántica lingüístico-textual, Istmo-Alcalá, Madrid.

REAL ACADEMIA ESPAÑOLA (1991), Esbozo de una nueva gramática de la lengua española, Madrid, Espasa-Calpe.

SALVADOR, G. (1985), "El comentario semántico de textos", Semántica y lexicología del español. Madrid, Paraninfo.

SÁNCHEZ M. (1980), Manual práctico de correction fonética del español. Madrid, SGEL.

SPITZOVÁ, E. (1996), Semántica española. Brno, MU.

SPITZOVÁ, E. (2001), Morfología española, Brno. FF MU.

TRUJILLO, R. (1988), Introducción a la semántica española. Madrid, Arco Libros.

WARTBURG, Walter von, 1991 (1952): La fragmentación lingüística de la Romania. Madrid, Gredos.

ZAVADIL, B. (1995), Současný španělský jazyk II. Základní slovní druhy: slovesa, Praha, Univerzita Karlova.

ZAVADIL, B. (1998), Vývoj španělského jazyka I. Praha, Karolinum.

ZAVADIL, B. (2004), Vývoj španělského jazyka II. Praha, Karolinum.

ZAVADIL, B. – ČERMÁK, P. (2008), Sintaxis del español actual, Praha, Karolinum.

ZAVADIL, B. – ČERMÁK, P. (2010), Mluvnice současné španělštiny. Lingvisticky interpretační přístup, Praha, Karolinum.

ZAMORA, Alonso Vicente. 1989. Dialectología Española. Madrid, Gredos.

Zkouška má část písemnou a ústní. Podmínkou k připuštění k ústní části zkoušky je výsledek „prospěl" u části písemné.

Písemná část:

Písemný překlad odborného textu

Rozsah - 1 normostrana souvislého textu

Trvání testu: 3 hodiny

Možno použít výkladový i překladový slovník + přístup na internet

Ústní část

Student si losuje dvě otázky, jednu z oddílu A a jednu z oddílu B následujícího seznamu. Zkouška probíhá v češtině.

A - Obecná lingvistika

1. Lingvistika jako vědní disciplina, lingvistika obecná a speciální, teoretická a aplikovaná, základy lingvistické metodologie, model a teorie, jazyk lingvistiky.
2. Definice jazyka, jazyk jako systém, teorie znaku, pojem struktury, langue a parole, vztahy syntagmatické a paradigmatické, centrum a periferie, synchronie a diachronie, funkce jazyka.
3. Dvojí artikulace řeči, základní jednotky jazyka, jazykové roviny (plány) a disciplíny, nejvlivnější současná pojetí stratifikace jazyka (analýzy).
4. Diachronie – fylogeneze jazyka, příčiny jazykových změn, konvergence a divergence.
5. Jazyky – typologie a univerzálie.
6. Korpusová lingvistika a lingvistická metodologie. Korpus vs. introspekce. Validita a reliabilita ve výzkumu. Reprezentativnost korpusu; pojem reprezentativnosti dat.
7. Základní statistika v korpusu: četnost (frekvence) absolutní a relativní, ARF, srovnání četnosti. Měření souvýskytu (MI-score, T-score a další míry). Pojem „kolokace".
8. Přehled dějin lingvistiky – předvědecká lingvistika, lingvistika 19. století.
9. Přehled dějin lingvistiky – hlavní směry 20. století. Evropský a americký strukturalismus, Pražská škola.
10. Přehled dějin lingvistiky – Generativní lingvistika, Kognitivní lingvistika.
11. Pragmatika (mluvní akty, presupozice, reference a deixe, konverzační maximy, implikatury).

B - Lingvistika odborného jazyka

Specifika odborného jazyka

1. Odborný jazyk, styl odborný a administrativní. Typologie odborných textů.
2. Morfosyntaktické zvláštnosti administrativně – právní španělštiny.
3. Morfosyntaktické zvláštnosti odborné španělštiny – jazyk vědy a techniky.
4. Termín a terminologie. Obecná charakteristika termínů, slovotvorné postupy v jazyce a jejich aplikace na odborný jazyk. Neologismy.
5. Lexikálně – stylistické zvláštnosti právní španělštiny. Etymologie španělských právních termínů: latinské, řecké, arabské a jiné zdroje.
6. Stratifikace španělské právní terminologie podle odbornosti termínu (vocabulario técnico, vocabulario semitécnico, general de uso frecuente en Derecho). Slovní zásoba právního jazyka (právní termíny, slovní spojení, jazykové šablony) – aplikace na španělštinu.
7. Vybrané slovotvorné postupy v právní terminologii (palabras compuestas, palabras complejas, palabras derivadas, palabras parasintéticas).
8. Významové vztahy mezi španělskými právními termíny: synonymie, homonymie, falsos amigos, polysémie, antonymie, metafora.

Teorie překladu

1. Překlad jako mezikulturní komunikace
2. Překladatelské postupy
3. Vnětextové faktory překladu
4. Vnitrotextové faktory překladu
5. Odborná terminologie a překlad

Literatura:

Alcaraz Varó, E. – Hughes, Brian (2002), El español jurídico, Ariel, Madrid.

Álvarez, M. (1997), Tipos de escrito III : Epistolar, administrativo y jurídico, Arco, Madrid.

Calvi, M.V. - Bordonaba Zabalza, C. – Mapelli, G. - Santos López, J. (2009), Las lenguas de especialidad en español. Roma, Carocci.

Čermák, F. (2007), Jazyk a jazykověda, Praha, Karolinum.

Čermák, F. , Klímová, J., Petkevič, V. (2000), Studie z korpusové lingvistiky, Karolinum, Praha.

Černý, J. (1996), Dějiny lingvistiky, Olomouc, Votobia.

Černý, J. (1998, 2008), Úvod do studia jazyka, Olomouc, Rubico.

de miguel, e. (2000), El texto jurídico - administrativo: análisis de una orden ministerial. Círculo de lingüística aplicada a la comunicación. Departamento de Filología Espanola III, Facultad de Ciencias de la Información, Universidad Complutense de Madrid.

Dubský, J. (1988), Capítulos de estilística funcional comparada. Kapitoly z porovnávací funkční stylistiky. SPN, Praha.

Dubský, J. (1989), Základy španělské lexikologie pro překladatele a tlumočníky. SPN, Praha.

Erhart, A. (1990), Základy jazykovědy, Praha, SPN.

Hajičová, E. – Panevová, J. – Sgall, P. (2002), Úvod do teoretické a počítačové lingvistiky, UK Praha, Praha.

Karlík,  P. (1996), Základní funkce deagentizace a dekauzativizace. Sborník prací FF MU v Brně, A 44, Brno.

Knittlová, D. – Černý, J. – Mohaplová, A. (1990), Funkční styly moderní španělštiny. Univerzita Palackého, Olomouc. 

Knittlová, D. (2003). K teorii i praxi překladu. Univerzita Palackého, Olomouc.

Knittlová, D. (2010). Překlad a překládání. Univerzita Palackého, Olomouc.

Mounin, Georges (1999). Teoretické problémy překladu. Karolinum, Praha.

Nánez, e. (1998), "Consideraciones sobre el lenguaje administrativo", Carabela (2^a etapa), 44, s. 138-143.

Ostrá, R.– Spitzová, E. (1987), Úvod do studia románských jazyků, Brno, Masarykova univerzita.

Palek, B. (1989), Základy obecné jazykovědy, Praha, SPN.

Suau Jiménez, F. (2010), La traducción especializada, Arco Libros, Madrid.

Šabršula, J. a kol. (1983), Základy jazykovědy pro romanisty, Praha, Univerzita Karlova.

Šabršula , Jan (2000). Teorie a praxe překladu, Universitas Ostraviensis, Ostrava.

Tomášek, M. (1987), K některým otázkám stylového rozvrstvení právního jazyka. Právník, 1/1987, s. 65-75.

Tomášek, M. (1998, 2. vyd. 2003). Překlad v právní praxi. Linde, Praha.

Zkouška má část písemnou a ústní. Podmínkou k připuštění k ústní části zkoušky je výsledek „prospěl"u části písemné.

Písemná část:

Literární esej na zadané téma

Rozsah: 2 - 3 strany

Trvání testu: 3 hodiny

Možno použít výkladový slovník

Ústní část

Student si losuje dvě otázky, jednu z oddílu A a jednu z oddílu B následujícího seznamu.

A - Literární historie – dějiny španělské a hispanoamerické literatury od jejich počátků do současnosti (zkouška probíhá ve španělštině)

B - Literární teorie a kritika (zkouška probíhá v češtině nebo ve španělštině, dle volby studenta)

Student je povinen předložit (ve dvou vyhotoveních) bibliografický soupis nejméně 100 titulů přečtených literárních děl a 10 titulů z oboru literární vědy. Položky soupisu budou řazeny abecedně a průběžně číslovány. Budou obsahovat základní bibliografické údaje o přečtené knize doplněné o tyto údaje: rok prvního vydání díla, překladatel, autor předmluvy/doslovu.

B - Literární teorie a kritika

1. Definice a součásti literární vědy – základní disciplíny literární vědy, předmět studia a funkce; úloha estetické hodnoty.

2. Pojetí poetiky od antiky po současnost; pomocné disciplíny a jejich přínos.

3. Literární dílo jako znak (sémiotika); denotace a konotace; literární komunikace.

4. Pojem struktury a literatura – esencialistický a strukturalistický přístup k textu.

5. Tematická výstavba (kompozice, fabule, syžet) – motivy, témata, topos; literární postava – prostředí; základní typy kompozice; problematika začátku a konce.

6. Definice stylu a stylistická analýza – stylistika a rétorika, role autorovy osobnosti, role objektu a subjektu.

7. Změny slovního významu (figury, tropy, příznakovost).

8. Základní perspektivy vyprávění – narativní perspektiva.

9. Ztvárnění času a prostoru v literárním díle – čas a prostor v umění, problematika literárního času a prostoru, význam času a prostoru.

10. Literární historie (koncepce, problémy periodizace), textová kritika a textologie – periodizace, literární perioda.

11. Literární proud, směr, skupina, škola – textová kritika, edice, autentický text, archetyp, kanonizovaný text; komentář.

12. Vybrané aspekty evropské literární vědy.
 

Literatura

dějiny španělské a hispanoamerické literatury:

ALVAR, C.; MAINER, J. C.; NAVARRO, R. Breve historia de la literatura española. Editorial, Madrid, 1997.

ANDERSON IMBERT, E.; SOARES AMORA, A. Dějiny literatur Latinské Ameriky. Praha, Odeon, 1966.

BELLINI, G. Historia de la literatura hispanoamericana. Madrid, Castalia, 1997.

HOUSKOVÁ, A. Imaginace Hispánské Ameriky. Hispanoamerická kulturní identita v esejích a románech. Praha, Torst, 1998.

FORBELSKÝ, J. Španělská literatura 20. století. Praha, Karolinum, 1999.FRANCO, J. Historia de la literatura hispanoamericana. Barcelona, Barcelona, 2002.

GARCÍA LÓPEZ, J. (1986). Historia de la literatura espaňola. Barcelona, Cátedra, 1986.
GOIC, G. Historia y crítica de la literatura hispanoamericana. Barcelona, Crítica.

HOUSKOVÁ, A. Druhý břeh západu: výběr iberoamerických esejů. Praha, Mladá Fronta, 2004.

MOHAPLOVÁ, A. La literatura espaňola de los orígenes hasta el siglo XVII. Olomouc, FF UP, 1994.

OVEIDO, J. M. Historia de la literatura hispanoamericana. Alianza, Editorial, Madrid, 1997.

OVIEDO, J. M. Historia de la literatura hispanoamericana. Madrid, Alianza – Universidad Textos, 1995-2001.

PEDRAZA, F. - RODRÍGUEZ, M. Manual de literatura espaňola I-II. Pamplona, Cénlit, 2001.

RICO, F. Historia crítica de la literatura espaňola I-VIII. Barcelona, Crítica, 1984.

ROSENDORFSKÝ, J. Historia de la literatura espaňola desde los orígenes hasta la época presente. Praha, SPN, 1987.

SAINZ DE MEDRANO, L. Historia de la literatura hispanoamericana. Madrid, Taurus, 1992.
SAWICKI, P. Literatura espanola 1. Ostrava, FF OU, 2007.

SHIMOSE, P. Cómo dominar la literatura latinoamericana. Madrid, Playor, 1991.

Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska. Praha, Libri, 1999.
 

teorie literatury:

AUERBACH, E. Mimesis. Zobrazení skutečností v západoevropských literaturách. Praha: Mladá fronta, 1998.

ČERNÝ, V. Tvorba a osobnost. Díl 1. Praha, Odeon, 1992.

ČERNÝ, V. Tvorba a osobnost. Díl 2. Praha, Odeon, 1993.

ČERNÝ, V. Studie o španělské literatuře. Praha, CHERM, 2008.

ČERVENKA, M. a kol. Na cestě ke smyslu: Poetika literárního díla 20. století. Praha, Torst, 2005.

Čtenář jako výzva. Výbor z prací kostnické školy recepční estetiky. Sestavil M. Sedmidubský, M. Červenka, I. Vízdalová. Brno, Host, 2001.

HODROVÁ, D. Na okraj chaosu. Praha, Torst, 2001.

ISER, W. Jak se dělá teorie. Praha, Karolinum, 2009.

LEDERBUCHOVÁ, L. Průvodce literárním dílem. Jinočany, HaH, 2002.

Levý, J. Bude literární věda exaktní vědou? Praha, Československý spisovatel, 1971.

Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce - osobnosti - základní pojmy. Brno, Host, 2006.

MITOSEKOVÁ, Z. Teorie literatury:historický přehled. Brno, Host, 2010.

MUKAŘOVSKÝ, J. Studie I, II. Brno, Host, 2000-2001.

PEPRNÍK, M. Směry literární interpretace 20. stol. Olomouc, Univerzita Palackého, 2004.

PROKEŠ, J. Interpretace uměleckých textů. Brno, Masarykova univerzita, 2006.

WELLEK, R.; WARREN, A. Teorie literatury. Olomouc, Votobia, 1996.

Zkouška je ústní. Student si losuje dvě otázky, jednu z oddílu A a jednu z oddílu B následujícího seznamu. Alespoň jednu z losovaných otázek je třeba zodpovědět v italštině.

A. Morfologia e sintassi

1. Parti del discorso: principi di classificazione, confronto tra il sistema italiano e quello ceco.  
2. Sostantivi e aggettivi qualificativi – proprietà morfologiche.
3. Determinanti del nome: articoli, aggettivi determinativi.
4. Pronomi – tipologia e funzioni.
5. Avverbi – tipologie e uso.
6. Morfosintassi generale del verbo: categorie morfologiche, valenza, transitività, diatesi, verbi pronominali.
7. Tempi verbali dell'indicativo.
8. Tempi verbali del congiuntivo e del condizionale, uso del congiuntivo e del condizionale.
9. Forme non finite del verbo.
10. Verbi pieni, verbi ausiliari e semi-ausiliari. Perifrasi verbali.
11. Aspetto grammaticale, aspetto lessicale, aktionsart. Confronto con il ceco.
12. Frase – struttura sintattica e struttura comunicativa, classificazione dei sintagmi. Elementi nucleari ed extranucleari.
13. Predicato, predicato verbale e nominale
14. Attanti (soggetto, oggetto diretto, oggetto indiretto, altri complementi connessi con gli attanti: complemento d'agente e complemento di causa efficiente)
15. Principali strutture di frase: la frase accusativa, la frase inaccusativa, le frasi con essere.
16. Costruzioni che modificano le valenze dei verbi (trasformazioni che modificano il numero di attanti, la costruzione passiva e la costruzione riflessiva)
17. Elementi extranucleari della frase (attributo, apposizione, complementi)
18. Ordine delle parole (ordine marcato e non marcato, la posizione postverbale del soggetto, dislocazione, strumenti per esprimere l'ordine marcato)
19. Varie trasformazioni della frase singola, tipi di frase secondo la funzione di comunicazione (frase interrogativa, volitiva, esclamativa, negazione, profrasi).
20. Frase complessa – nozioni generali

B. Fonetica e fonologia / Lessicologia e semantica  / Storia della lingua

Fonetica e fonologia dell'italiano

1. Fonetica – oggetto di studio, fonetica e fonologia, suoni e fonemi, cenni storici. Trascrizione fonetica.
2. Classificazione dei suoni in italiano. Principi di classificazione, confronto con il ceco.
3. Vocali, semivocali, iato e dittongo. La quantità delle vocali.
4. Consonanti italiane, gruppi consonantici, consonanti doppie e loro realizzazione. Raddoppiamento fonosintattico.
5. Fonetica suprasegmentale: intonazione, melodia, accento, elisi, troncamento.
6. Relazione tra l'orale e lo scritto (grafemi – fonemi, accento, intonazione).

  Lessicologia e semantica 

1. La lessicologia e l'oggetto del suo studio: unità lessicali (parole, lessemi), parole costruite. Lessicografia: tipi e struttura dei dizionari. I principali dizionari dell'italiano.
2. Il lessico italiano contemporaneo, la sua stratificazione storica.
3. Modi di arricchimento del lessico.
4. Derivazione (prefissazione, suffissazione, derivazione parasintetica, alterazione, processi periferici).
5. Composizione (composizione moderna e neoclassica, polirematiche).
6. Semantica lessicale (significato lessicale e grammaticale; relazioni semantiche: sinonimia, antonimia, iponimia, polisemia, iperonimia, omonimia; campi semantici).
7. Combinazioni lessicali: combinazioni libere e ristrette, collocazioni.
8. Prestiti, internazionalizzazione del lessico. La politica linguistica in Italia e nella Repubblica ceca.

Storia della lingua

1. Il processo della romanizzazione. Il latino classico e volgare.
2. L'evoluzione del sistema vocalico.
3. L'evoluzione del sistema consonantico.
4. La ricostruzione morfosintattica – caratteristiche generali.
5. L'evoluzione delle categorie nominali.
6. La genesi dell'articolo determinativo e indeterminativo.
7. La costituzione del sistema pronominale.
8. L'evoluzione delle categorie verbali.
9. L'aggettivo, l'avverbio, la preposizione e la congiunzione in latino e in italiano.
10. La formazione delle parole (la derivazione e la composizione in diacronia)
11. L'evoluzione della sintassi.
12. La storia dell'italiano – i primi testi. (Placiti campani ecc.)
13. Il Duecento e il Trecento (in base all'analisi dei testi)
14. La lingua di Dante.
15. La codifica dell'italiano letterario nel Cinquecento e la Questione della lingua.

Bibliografia:

Zkouška má část písemnou a ústní. Podmínkou k připuštění k ústní části zkoušky je výsledek „prospěl" u části písemné.

Písemná část:

Písemný překlad odborného textu z italštiny do češtiny.

Rozsah - 1 normostrana souvislého textu

Trvání testu: 3 hodiny

Možno použít výkladový i překladový slovník + přístup na internet

Ústní část

Student si losuje dvě otázky, jednu z oddílu A a jednu z oddílu B následujícího seznamu. Zkouška probíhá v češtině.

A - Obecná lingvistika

1. Lingvistika jako vědní disciplina, lingvistika obecná a speciální, teoretická a aplikovaná, základy lingvistické metodologie, model a teorie, jazyk lingvistiky
2. Definice jazyka, jazyk jako systém, teorie znaku, pojem struktury, langue a parole, vztahy syntagmatické a paradigmatické, centrum a periferie, synchronie a diachronie, funkce jazyka
3. Dvojí artikulace řeči, základní jednotky jazyka, jazykové roviny (plány) a discipliny, nejvlivnější současná pojetí stratifikace jazyka (analýzy).
4. Diachronie - fylogeneze jazyka, příčiny jazykových změn, konvergence a divergence.
5. Jazyky – typologie a univerzálie.
6. Korpusová lingvistika a lingvistická metodologie. Korpus vs. introspekce. Validita a reliabilita ve výzkumu. Reprezentativnost korpusu; pojem reprezentativnosti dat.
7. Základní statistika v korpusu: četnost (frekvence) absolutní a relativní, srovnání četnosti. Měření souvýskytu (MI-score, T-score). Pojem „kolokace".
8. Přehled dějin lingvistiky – předvědecká lingvistika, lingvistika 19. století
9. Přehled dějin lingvistiky – hlavní směry 20. století. Evropský a americký strukturalismus. Generativní lingvistika.

B - Lingvistika odborného jazyka

1. Odborný jazyk, styl odborný a administrativní. Typologie odborných textů. Italština jako odborný jazyk v synchronním a diachronním pohledu.
2. Predikace v odborném textu, predikace slovesná a jmenná. Sponová a kategoriální slovesa, nominalizace.
3. Tematické role a syntaktické funkce, neosobní vyjádření, deagentizace, pasivum, faktitivní vazby.
4. Termín a terminologie. Obecná charakteristika termínů, původ a způsoby tvoření italské terminologie v různých odborných oblastech.
5. Slovotvorné postupy specifické pro právní termíny (derivace, kompozice, jazykové šablony). Etymologie italských právních termínů: Latinské, řecké a jiné zdroje.
6. Komplexní termíny: kompozita, synapsie, kolokace, lexikální šablony.
7. Významové vztahy mezi právními termíny: synonymie, polysémie, antonymie (morfologická, sémantická).
8. Odborná terminologie a překlad.
9. Překladatelské postupy, jejich uplatnění v odborném překladu.

Literatura:

Balboni Paolo E. (2000), Le microlingue scientifico-professionali: Natura e insegnamento, Torino, UTET Libreria.

Cortelazzo Michele (2007), Lingue speciali. La dimensione verticale, Padova, Unipress.

Čermák, F. (2007), Jazyk a jazykověda, Praha, Karolinum.

Čermák, F. , Klímová, J., Petkevič, V. (2000), Studie z korpusové lingvistiky, Praha, Karolinum.

Černý, J. (1996), Dějiny lingvistiky, Olomouc, Votobia.

Černý, J. (1998, 2008), Úvod do studia jazyka, Olomouc, Rubico.

Erhart, A. (1990), Základy jazykovědy, Praha, SPN.

Hajičová, E. – Panevová, J. – Sgall, P. (2002), Úvod do teoretické a počítačové lingvistiky, Praha, UK Praha.

Karlík Petr (1996), Základní funkce deagentizace a dekauzativizace. Sborník prací FF MU v Brně, A 44, Brno.

Knittlová, Dagmar (2003). K teorii i praxi překladu. Univerzita Palackého, Olomouc.

Knittlová, Dagmar (2010). Překlad a překládání. Univerzita Palackého, Olomouc.

Mortara Garavelli Bice (2001), Le parole e la giustizia : divagazioni grammaticali e retoriche su testi giuridici italiani. Torino, Einaudi.

Mounin, Georges (1999). Teoretické problémy překladu. Karolinum, Praha.

Ondelli Stefano (2007), La lingua del diritto : proposta di classificazione di una varietà dell'italiano. Roma, Aracne.

Ostrá, R.– Spitzová, E. (1987), Úvod do studia románských jazyků, Brno, Masarykova univerzita.

Palek, B. (1989), Základy obecné jazykovědy, Praha, SPN.

Radimský Jan (2010), Verbo-nominální predikát s kategoriálním slovesem. České Budějovice, Jihočeská univerzita.

Rovere Giovanni (2005), Capitoli di linguistica giuridica : ricerche su corpora elettronici. Alessandria : Edizioni dell'Orso.

Simone Raffaele (a cura di, 2010), Enciclopedia dell'italiano, Roma, Istituto della Enciclopedia Italiana.

Šabršula Jan (2000). Teorie a praxe překladu, Ostrava, Universitas Ostraviensis.

Šabršula Jan a kol. (1983), Základy jazykovědy pro romanisty, Praha, Univerzita Karlova.

Tomášek, Michal (1998, 2. vyd. 2003). Překlad v právní praxi. Praha, Linde.

Ústní zkouška. Student si losuje dvě otázky, jednu z oddílu A a jednu z oddílu B následujícího seznamu:

A - Literární historie – dějiny italské literatury od jejich počátků do současnosti (zkouška probíhá v italštině)

B - Literární teorie a kritika (zkouška probíhá v češtině nebo v italštině, dle volby studenta)

Student je povinen předložit (ve dvou vyhotoveních) bibliografický soupis nejméně 100 titulů přečtených literárních děl a 10 titulů z oboru literární vědy. Položky soupisu budou řazeny abecedně a průběžně číslovány. Budou obsahovat základní bibliografické údaje o přečtené knize doplněné o tyto údaje: rok prvního vydání díla, překladatel, autor předmluvy/doslovu.

1. Le origini della letteratura/poesia italiana (San Francesco d’Assisi, Jacopone da Todi, Jacopo da Lentini e i poeti siciliani, Stilnovismo e Poesia comico-realistica)
2. Le ‘tre corone’ fiorentine: i grandi Trecentisti (Dante Alighieri, Francesco Petrarca e Giovanni Boccaccio)
3. L‘Umanesimo e il Rinascimento: caratteri generali dell’epoca, periodizzazione, i principali protagonisti e le loro opere (Marsilio Ficino, Pico della Mirandola, Lorenzo il Magnifico, Angelo Poliziano, Luigi Pulci, Niccolò Machiavelli, Matteo Maria Boiardo, Jacopo Sannazaro, Ludovico Ariosto, La questione della lingua)
4. Il Manierismo e il Barocco: caratteri generali dell’epoca, Torquato Tasso e Giambattista Marino
5. L’Illuminismo lombardo/veneziano (L‘Accademia dei Pugni, Giuseppe Parini, Carlo Goldoni e la riforma del teatro)
6. Tra il Neoclassicismo e il Romanticismo: Ugo Foscolo, la vita e le opere
7. Il Romanticismo in Italia: la polemica romantica (Madame De Staël e Giovanni Berchet), i caratteri generali del Romanticismo in Italia
8. Giacomo Leopardi: la vita, le opere, il pessimismo e la poetica
9. Alessandro Manzoni: la vita, le opere ed il problema del vero storico
10. Il secondo Ottocento: La Scapigliatura milanese; Giosuè Carducci e la rievocazione di un passato eroico; Giovanni Verga – dal Naturalismo al Verismo
11. Il primo Novecento: Gabriele D’Annunzio – la vita come opera d’arte; Luigi Pirandello – l'innovazione del racconto teatrale; Italo Svevo
12. Il futurismo: i suoi manifesti e protagonisti
13. I grandi poeti del Novecento: Giuseppe Ungaretti ed Eugenio Montale
14. Il Neorealismo: i caratteri generali e i protagonisti – Alberto Moravia, Italo Calvino, Cesare Pavese, Primo Levi, Beppe Fenoglio
15. Il romanzo postmoderno: Umberto Eco
16. La letteratura italiana di oggi (scelta individuale degli autori, suggerimenti: Roberto Saviano, Paolo Giordano, Elena Ferrante, Niccolò Ammaniti, Giorgio Vasta ecc.)
17. La letteratura italiana in Boemia – le traduzioni e i traduttori

B - Literární teorie a literární kritika

1. Definice a součásti literární vědy – základní disciplíny literární vědy, předmět studia a funkce; úloha estetické hodnoty.

2. Pojetí poetiky od antiky po současnost; pomocné disciplíny a jejich přínos.

3. Literární dílo jako znak (sémiotika); denotace a konotace; literární komunikace.

4. Pojem struktury a literatura – esencialistický a strukturalistický přístup k textu.

5. Tematická výstavba (kompozice, fabule, syžet) – motivy, témata, topos; literární postava – prostředí; základní typy kompozice; problematika začátku a konce.

6. Definice stylu a stylistická analýza – stylistika a rétorika, role autorovy osobnosti, role objektu a subjektu.

7. Změny slovního významu (figury, tropy, příznakovost).

8. Základní perspektivy vyprávění – narativní perspektiva.

9. Ztvárnění času a prostoru v literárním díle – čas a prostor v umění, problematika literárního času a prostoru, význam času a prostoru.

10. Literární historie (koncepce, problémy periodizace), textová kritika a textologie – periodizace, literární perioda.

11. Literární proud, směr, skupina, škola – textová kritika, edice, autentický text, archetyp, kanonizovaný text; komentář.

12. Vybrané aspekty evropské literární vědy.
 

Literatura

dějiny italské literatury:

BINNI, W. I classici italiani nella storia della critica III. Firenze, La Nuova Italia, 1977.

BINNI, W. Preromanticismo italiani. Roma, Laterza, 1974.

BRIOSCHI, F.; DI GIROLAMO, C. Manuale di letteratura italiana I-IV. Torino, Bollati Boringhieri, 1993-1996.

DEBENEDETTI, G. Il Romanzo del Novecento. Milano, Garzanti, 1998.

FERRONI, G. Storia della letteratura italiana. [IV], Il Novecento. Milano, Einaudi scuola, 1991.

GARIN, E. L'umanesimo italiano, Bari, Laterza, 1993.

GETTO, G. Barocco in prosa e poesia. Rizzoli, Milano, 1969.

GIOANOLA, E. Poesia italiana del Novecento. Testi e commenti. Milano, Librex, 1986.

GIOANOLA, E. Storia della letteratura italiana. Librex, Milano, 1987.

GUGLIELMI, G. La prosa italiana del Novecento I. Torino, Einuadi, 1986.

GUGLIELMI, G. La prosa italiana del Novecento II. Torino, Einuadi, 1998.

MOMOGLIANO, A. Antologia della letteratura italiana I-II, Messina-Milano, Principato (různá vydání).

PELÁN, J. a kol. Slovník italských spisovatelů. Praha, Libri, 2004.

ROSA, A. A. (ed.) Letteratura italiana. L'età medioevale. Torino, Einaudi. 1987.

SALINARI, C. O moderní italské literatuře, Praha. Československý spisovatel, 1964.

SANCTIS, F. de. Dějiny italské literatury. Praha, SNKLHU, 1959.

SAPEGNO, N. Compendio di storia della letteratura italiana I-II. Firenze, La Nuova Italia, 1963.

TIMPANARO, S. Classicismo e illuminismo nell´Ottocento italiano. Pisa, Nistri-Lischi, 1965.

teorie literatury:

AUERBACH, E. Mimesis. Zobrazení skutečností v západoevropských literaturách. Praha: Mladá fronta, 1998.

ČERNÝ, V. Tvorba a osobnost. Díl 1. Praha, Odeon, 1992.

ČERNÝ, V. Tvorba a osobnost. Díl 2. Praha, Odeon, 1993.

ČERVENKA, M. a kol. Na cestě ke smyslu: Poetika literárního díla 20. století. Praha, Torst, 2005.

Čtenář jako výzva. Výbor z prací kostnické školy recepční estetiky. Sestavil M. Sedmidubský, M. Červenka, I. Vízdalová. Brno, Host, 2001.

HODROVÁ, D. Na okraj chaosu. Praha, Torst, 2001.

ISER, W. Jak se dělá teorie. Praha, Karolinum, 2009.

LEDERBUCHOVÁ, L. Průvodce literárním dílem. Jinočany, HaH, 2002.

Levý, J. Bude literární věda exaktní vědou? Praha, Československý spisovatel, 1971.

Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce - osobnosti - základní pojmy. Brno, Host, 2006.

MITOSEKOVÁ, Z. Teorie literatury:historický přehled. Brno, Host, 2010.

MUKAŘOVSKÝ, J. Studie I, II. Brno, Host, 2000-2001.

PELÁN, J. Kapitoly z francouzské, italské a české literatury. Karolinum, Praha, 2007.

PEPRNÍK, M. Směry literární interpretace 20. stol. Olomouc, Univerzita Palackého, 2004.

PROKEŠ, J. Interpretace uměleckých textů. Brno, Masarykova univerzita, 2006.

WELLEK, R.; WARREN, A. Teorie literatury. Olomouc, Votobia, 1996.

1. Vymezení pojmů a předmětu studia. Didaktika obecná, didaktika cizího jazyka, metodika, metoda. Vztah DCJ k ostatním disciplínám (psychologie, lingvistika). Autoři, publikace, časopisy.

2. Cíle a zásady vyučování cizím jazykům podle Choděry & Riese. Metodická gradace. Vymezení pojmů: kompetence, dovednosti, aktivity. Koncepce a projekty výuky CJ v EU a ČR (Společný referenční rámec, Obsahově a jazykově integrované vyučování, cena Label, Evropské jazykové portfolio, Rámcové vzdělávací programy).

3. Rámcové vzdělávací programy, klíčové kompetence, vzdělávací obsahy dle RVP. Referenční úrovně dle Společného evropského referenčního rámce a jejich využití v praxi.

4. Receptivní řečové činnosti. Poslech a čtení. Referenční úrovně. Teoretické a praktické aspekty nácviku. Aktivity rozvíjející poslech s porozuměním a čtení.

5. Produktivní řečové činnosti. Písemný a ústní projev. Druhy písemného projevu. Referenční úrovně. Teoretické a praktické aspekty nácviku. Typologie chyb, problematika hodnocení.

6. Interaktivní řečové činnosti. Ústní a písemná interakce. Referenční úrovně. Teoretické a praktické aspekty nácviku. Typologie chyb, problematika hodnocení.

7. Jazyková kompetence gramatická. Referenční úrovně. Teoretické a praktické aspekty nácviku. Typologie chyb, problematika hodnocení. Metody výuky gramatiky, signální gramatika, kognitivní gramatika.

8. Jazyková kompetence lexikální. Referenční úrovně. Teoretické a praktické aspekty nácviku. Typologie chyb, problematika hodnocení.

9. Jazyková kompetence fonologická.  Teoretické a praktické aspekty nácviku. Typologie chyb, problematika hodnocení. Otázka ortofonie, ortoepie a intonace.

10. Otázka postavení mateřského jazyka v hodinách CJ. Výhody a nevýhody používání MJ. MJ z hlediska využití mediačních řečových činností. Interference, pozitivní transfer, interlingva. Překlad.

11. Hodnocení jazykových aktivit a kompetencí: Hodnocení holistické a analytické, sumativní a formativní, kriteriální a normativní. Sebehodnocení, portfolio, autonomní hodnocení, autoevaluace.

12. Programováni v různých časových horizontech.  Plánování v souvislosti s cíli, cílovou skupinou, kompetencemi. Plán vyučovací hodiny. Typy, struktura a forma vyučovací hodiny CJ. Projektové aktivity, globální simulace.

13. Jazyk a kultura: interkulturní kompetence, sociolingvistická kompetence, prostředky pro rozvoj těchto kompetencí, využití autentických materiálů, literárních textů, atp.

14. Cizí jazyk pro specifické účely. Stanovení cílů, cílové skupiny, klíčových kompetencí.  Programování, výběr materiálů, systém hodnocení.

15. Historie výuky cizích jazyků do 20. století: přehled a analýza metod. Od metody gramatické ke komunikativním přístupům. Promítání lingvistických modelů do didaktiky výuky CJ. Ukázky učebnic vzniklých podle různých metodik. Alternativní metody.

1. Vymezení pojmů a předmětu studia. Didaktika obecná, didaktika cizího jazyka, metodika, metoda. Vztah DCJ k ostatním disciplínám (psychologie, lingvistika). Autoři, publikace, časopisy.
2. Cíle a zásady vyučování cizím jazykům podle Choděry & Riese. Metodická gradace. Vymezení pojmů: kompetence, dovednosti, aktivity. Koncepce a projekty výuky CJ v EU a ČR (Společný referenční rámec, Obsahově a jazykově integrované vyučování, cena Label, Evropské jazykové portfolio, Rámcové vzdělávací programy).
3. Rámcové vzdělávací programy, klíčové kompetence, vzdělávací obsahy dle RVP. Referenční úrovně dle Společného evropského referenčního rámce a jejich využití v praxi.
4. Receptivní řečové činnosti. Poslech a čtení. Referenční úrovně. Teoretické a praktické aspekty nácviku. Aktivity rozvíjející poslech s porozuměním a čtení.
5. Produktivní řečové činnosti. Písemný a ústní projev. Druhy písemného projevu. Referenční úrovně. Teoretické a praktické aspekty nácviku. Typologie chyb, problematika hodnocení.
6. Interaktivní řečové činnosti. Ústní a písemná interakce. Referenční úrovně. Teoretické a praktické aspekty nácviku. Typologie chyb, problematika hodnocení.
7. Jazyková kompetence gramatická. Referenční úrovně. Teoretické a praktické aspekty nácviku. Typologie chyb, problematika hodnocení. Metody výuky gramatiky, signální gramatika, kognitivní gramatika.
8. Jazyková kompetence lexikální. Referenční úrovně. Teoretické a praktické aspekty nácviku. Typologie chyb, problematika hodnocení.
9. Jazyková kompetence fonologická.  Teoretické a praktické aspekty nácviku. Typologie chyb, problematika hodnocení. Otázka ortofonie, ortoepie a intonace.
10. Otázka postavení mateřského jazyka v hodinách CJ. Výhody a nevýhody používání MJ. MJ z hlediska využití mediačních řečových činností. Interference, pozitivní transfer, interlingva. Překlad.
11. Hodnocení jazykových aktivit a kompetencí: Hodnocení holistické a analytické, sumativní a formativní, kriteriální a normativní. Sebehodnocení, portfolio, autonomní hodnocení, autoevaluace.
12. Programováni v různých časových horizontech.  Plánování v souvislosti s cíli, cílovou skupinou, kompetencemi. Plán vyučovací hodiny. Typy, struktura a forma vyučovací hodiny CJ. Projektové aktivity, globální simulace.
13. Jazyk a kultura: interkulturní kompetence, sociolingvistická kompetence, prostředky pro rozvoj těchto kompetencí, využití autentických materiálů, literárních textů, atp.
14. Cizí jazyk pro specifické účely. Stanovení cílů, cílové skupiny, klíčových kompetencí.  Programování, výběr materiálů, systém hodnocení.
15. Historie výuky cizích jazyků do 20. století: přehled a analýza metod. Od metody gramatické ke komunikativním přístupům. Promítání lingvistických modelů do didaktiky výuky CJ. Ukázky učebnic vzniklých podle různých metodik. Alternativní metody.

1. Vymezení pojmů a předmětu studia. Didaktika obecná, didaktika cizího jazyka, metodika, metoda. Vztah DCJ k ostatním disciplínám (psychologie, lingvistika). Autoři, publikace, časopisy.
2. Cíle a zásady vyučování cizím jazykům podle Choděry & Riese. Metodická gradace. Vymezení pojmů: kompetence, dovednosti, aktivity. Koncepce a projekty výuky CJ v EU a ČR (Společný referenční rámec, Obsahově a jazykově integrované vyučování, cena Label, Evropské jazykové portfolio, Rámcové vzdělávací programy).
3. Rámcové vzdělávací programy, klíčové kompetence, vzdělávací obsahy dle RVP. Referenční úrovně dle Společného evropského referenčního rámce a jejich využití v praxi.
4. Receptivní řečové činnosti. Poslech a čtení. Referenční úrovně. Teoretické a praktické aspekty nácviku. Aktivity rozvíjející poslech s porozuměním a čtení.
5. Produktivní řečové činnosti. Písemný a ústní projev. Druhy písemného projevu. Referenční úrovně. Teoretické a praktické aspekty nácviku. Typologie chyb, problematika hodnocení.
6. Interaktivní řečové činnosti. Ústní a písemná interakce. Referenční úrovně. Teoretické a praktické aspekty nácviku. Typologie chyb, problematika hodnocení.
7. Jazyková kompetence gramatická. Referenční úrovně. Teoretické a praktické aspekty nácviku. Typologie chyb, problematika hodnocení. Metody výuky gramatiky, signální gramatika, kognitivní gramatika.
8. Jazyková kompetence lexikální. Referenční úrovně. Teoretické a praktické aspekty nácviku. Typologie chyb, problematika hodnocení.
9. Jazyková kompetence fonologická.  Teoretické a praktické aspekty nácviku. Typologie chyb, problematika hodnocení. Otázka ortofonie, ortoepie a intonace.
10. Otázka postavení mateřského jazyka v hodinách CJ. Výhody a nevýhody používání MJ. MJ z hlediska využití mediačních řečových činností. Interference, pozitivní transfer, interlingva. Překlad.
11. Hodnocení jazykových aktivit a kompetencí: Hodnocení holistické a analytické, sumativní a formativní, kriteriální a normativní. Sebehodnocení, portfolio, autonomní hodnocení, autoevaluace.
12. Programováni v různých časových horizontech.  Plánování v souvislosti s cíli, cílovou skupinou, kompetencemi. Plán vyučovací hodiny. Typy, struktura a forma vyučovací hodiny CJ. Projektové aktivity, globální simulace.
13. Jazyk a kultura: interkulturní kompetence, sociolingvistická kompetence, prostředky pro rozvoj těchto kompetencí, využití autentických materiálů, literárních textů, atp.
14. Cizí jazyk pro specifické účely. Stanovení cílů, cílové skupiny, klíčových kompetencí.  Programování, výběr materiálů, systém hodnocení.
15. Historie výuky cizích jazyků do 20. století: přehled a analýza metod. Od metody gramatické ke komunikativním přístupům. Promítání lingvistických modelů do didaktiky výuky CJ. Ukázky učebnic vzniklých podle různých metodik. Alternativní metody.

• Ústní zkouška ve francouzštině. Student si losuje dvě otázky z následujícího seznamu.

• Student je rovněž povinen předložit (ve dvou vyhotoveních) bibliografický soupis nejméně 100 titulů přečtených literárních děl. Položky soupisu budou řazeny abecedně a průběžně číslovány. Budou obsahovat základní bibliografické údaje o přečtené knize doplněné o tyto údaje: rok prvního vydání díla, překladatel, autor předmluvy/doslovu.

Literární historie – dějiny francouzské a frankofonní literatury od jejich počátků do současnosti

1. La littérature du Moyen-Âge – vue et caractéristique générales

2. La littérature épique – chansons de geste, La Chanson de Roland

3. La littérature courtoise

4. L'esprit bourgeois – la littérature narrative (fabliaux, Roman de Renart).

5. La littérature historique – les chroniqueurs

6. La littérature didactique et allégorique (Roman de la Rose).

7. Le théâtre religieux et le théâtre comique

8. La poésie médiévale de Guillaume de Machaut à François Villon.

9. La littérature du XVIe siècle – vue et caractéristique générales

10. La jeune Renaissance (Marguerite de Navarre, Marot, Rabelais)

11. L'Âge de la Pléiade (Du Bellay, Ronsard) et l‘épanouissement dramatique – la tragédie française (Jodelle, Garnier) et la comédie à la mode italienne (Larivey)

12. L'époque des guerres de religion (Agrippa d'Aubigné, la littérature politique, Michel de Montaigne)

13. L'Âge du romanesque et du baroque – la préciosité, l'esprit galant, le contre-courant réaliste, Corneille et le théâtre de son temps

14. L'Âge classique – Malherbe et la poésie de son temps, la carrière poétique de La Fontaine, la Querelle des Anciens et des Modernes

15. Molière, Racine et le théâtre de leur temps

16. Philosophie et religion (Descartes, Pascal)

17. Les écrivains mondains (moralistes, mémorialistes, épistoliers, libertins)

18. Vue générale sur le XVIIIe siècle – l'esprit philosophique, le goût classique, la sentimentalité

19. L'expansion romanesque – images de la femme au XVIIIe siècle, le roman épistolaire

20. Les nouveaux horizons de la pensée (Montesquieu, Voltaire)

21. L'ambition encyclopédique (Diderot, Buffon)

22. Le genre à la mode – la comédie (Marivaux, Beaumarchais)

23. Du siècle philosofique au siècle romantique (Rousseau, Mme de Staël, Chateubriand)

24. La génération romantique et ses représentants (Lamartine, Vigny, Hugo, Musset, les romantiques mineurs, Stendhal, Sand, Balzac)

25. L'histoire et la critique littéraire au XIXe siècle

26. Le roman réaliste et naturaliste, le conte idéaliste (Flaubert, Maupassant, Zola, les Goncourt, Daudet, Barbey d'Aurevilly, Villiers de l'Isle d'Adam)

27. Symbolistes et décadents (Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Mallarmé, Laforgue, Huysmans)

28. Les avant-gardes poétiques et le thèâtre du début du XXe siècle (cubisme, dadaïsme, surréalisme – Cendrars, Apollinaire, Tzara, Becque, Breton, Aragon, Soupault, Desnos, Éluard)

29. Les essais du renouveau du genre romanesque au début du XXe siècle (Gide, Proust)

30. Le roman à l'époque de l'entre-deux-guerres: le roman-fleuve, le roman cyclique (Martin Du Gard, Duhamel, Romains)

31. Le roman à l'époque de l'entre-deux-guerres: le roman de la condition humaine, le roman psychologique, le roman catholique (Malraux, Saint-Exupéry, Céline, Mauriac, Bernanos)

32. Le théâtre français de la première moitié du XXe siècle et ses représentants (Courteline, Giraudoux, Claudel, Cocteau, Salacrou, Anouilh)

33. L´existentialisme et la littérature (Sartre, Beauvoir, Camus)

34. Le "nouveau roman" et ses représentants (Sarraute, Robbe-Grillet, Butor, Pinget)

35. Le théâtre de l'absurde et ses représentants (Beckett, Ionesco, Arrabal, Genet)

36. La poésie de langue française de la seconde moitié du XXe siècle (Prévert, Char, Ponge, Michaux, Saint-John Perse, Bonnefoy, Césaire)

37. La prose de langue française de la seconde moitié du XXe siècle (Vian, Sagan, Queneau, Perec, Duras, Tournier, Yourcenar, Le Clézio, Gary/Ajar, Modiano)

38. Le théâtre de langue française de la seconde moitié du XXe siècle (Camoletti, Weingarten, Audiberti, de Obaldia, Koltès, Confortès)

39. La littéraure francophone – vue et caractéristique générales

40. Les représentants de la littérature française contemporaine (depuis 1990).

41. Les représentants principaux de la littérature francophone suisse moderne et contemporaine.

42. Les représentants principaux de la littérature belge moderne et contemporaine.

43. Les représentants principaux de la littéraure francophone canadienne moderne et contemporaine.

44. Les représentants principaux de la littérature francophone africaine moderne et contemporaine.

 
Studijní literatura (dějiny francouzské a frankofonní literatury):

DARCOS, X.; ROBERT, J.-P.; TARTAYRE, B. Le Moyen Age et le XVIe siècle en littérature. Paris, Hachette, 1987.

DARCOS, X.; TARTAYRE, B. Le XVIIe siècle en littérature. Paris, Hachette, 1987.

DARCOS, X.; TARTAYRE, B. Le XVIIIe siècle en littérature. Paris, Hachette, 1986.

FRYČER, Jaroslav a kol. Slovník francouzsky píšících autorů. Praha, Libri, 2002.

JOUBERT, J.-L. et al. Littératures francophones d'Europe : anthologie. Paris, Nathan, 1997.

KOPAL, J. Dějiny francouzské literatury. Praha, Melantrich, 1949.

KYLOUŠEK, P. Dějiny francouzsko-kanadské a quebecké literatury. Brno, Host, 2005.

LAGARDE, A.; MICHARD, L. XXe siècle : Les grands auteurs français : Anthologie et histoire littéraire. Paris, Bordas, 2006.

LAGARDE, A.; MICHARD, L. XIXe siècle : Les grands auteurs français du programme : Anthologie et histoire littéraire. Paris, Bordas, 1995.

ROUCH, A.; CLAVREUIL, G. Littératures nationales d´écriture francaise - Afrique noire, Caraibes, Océan Indien. Paris, Bordas, 1986.

ŠRÁMEK, J. Dějiny francouzské literatury v kostce. Olomouc, Votobia, 1997.

ŠRÁMEK, J., Panorama francouzské literatury od počátku po současnost I, II, Brno, Host, 2012.

• Ústní zkouška v italštině. Student si losuje dvě otázky z následujícího seznamu.

• Student je povinen předložit (ve dvou vyhotoveních) bibliografický soupis nejméně 100 titulů přečtených literárních děl. Položky soupisu budou řazeny abecedně a průběžně číslovány. Budou obsahovat základní bibliografické údaje o přečtené knize doplněné o tyto údaje: rok prvního vydání díla, překladatel, autor předmluvy/doslovu.

1. Le origini della letteratura/poesia italiana (San Francesco d’Assisi, Jacopone da Todi, Jacopo da Lentini e i poeti siciliani, Stilnovismo e Poesia comico-realistica)
2. Le ‘tre corone’ fiorentine: i grandi Trecentisti (Dante Alighieri, Francesco Petrarca e Giovanni Boccaccio)
3. L‘Umanesimo e il Rinascimento: caratteri generali dell’epoca, periodizzazione, i principali protagonisti e le loro opere (Marsilio Ficino, Pico della Mirandola, Lorenzo il Magnifico, Angelo Poliziano, Luigi Pulci, Niccolò Machiavelli, Matteo Maria Boiardo, Jacopo Sannazaro, Ludovico Ariosto, La questione della lingua)
4. Il Manierismo e il Barocco: caratteri generali dell’epoca, Torquato Tasso e Giambattista Marino
5. L’Illuminismo lombardo/veneziano (L‘Accademia dei Pugni, Giuseppe Parini, Carlo Goldoni e la riforma del teatro)
6. Tra il Neoclassicismo e il Romanticismo: Ugo Foscolo, la vita e le opere
7. Il Romanticismo in Italia: la polemica romantica (Madame De Staël e Giovanni Berchet), i caratteri generali del Romanticismo in Italia
8. Giacomo Leopardi: la vita, le opere, il pessimismo e la poetica
9. Alessandro Manzoni: la vita, le opere ed il problema del vero storico
10. Il secondo Ottocento: La Scapigliatura milanese; Giosuè Carducci e la rievocazione di un passato eroico; Giovanni Verga – dal Naturalismo al Verismo
11. Il primo Novecento: Gabriele D’Annunzio – la vita come opera d’arte; Luigi Pirandello – l'innovazione del racconto teatrale; Italo Svevo
12. Il futurismo: i suoi manifesti e protagonisti
13. I grandi poeti del Novecento: Giuseppe Ungaretti ed Eugenio Montale
14. Il Neorealismo: i caratteri generali e i protagonisti – Alberto Moravia, Italo Calvino, Cesare Pavese, Primo Levi, Beppe Fenoglio
15. Il romanzo postmoderno: Umberto Eco
16. La letteratura italiana di oggi (scelta individuale degli autori, suggerimenti: Roberto Saviano, Paolo Giordano, Elena Ferrante, Niccolò Ammaniti, Giorgio Vasta ecc.)
17. La letteratura italiana in Boemia – le traduzioni e i traduttori

Literatura

dějiny italské literatury:

BINNI, W. I classici italiani nella storia della critica III. Firenze, La Nuova Italia, 1977.

BINNI, W. Preromanticismo italiani. Roma, Laterza, 1974.

BRIOSCHI, F.; DI GIROLAMO, C. Manuale di letteratura italiana I-IV. Torino, Bollati Boringhieri, 1993-1996.

DEBENEDETTI, G. Il Romanzo del Novecento. Milano, Garzanti, 1998.

FERRONI, G. Storia della letteratura italiana. [IV], Il Novecento. Milano, Einaudi scuola, 1991.

GARIN, E. L'umanesimo italiano, Bari, Laterza, 1993.

GETTO, G. Barocco in prosa e poesia. Rizzoli, Milano, 1969.

GIOANOLA, E. Poesia italiana del Novecento. Testi e commenti. Milano, Librex, 1986.

GIOANOLA, E. Storia della letteratura italiana. Librex, Milano, 1987.

GUGLIELMI, G. La prosa italiana del Novecento I. Torino, Einuadi, 1986.

GUGLIELMI, G. La prosa italiana del Novecento II. Torino, Einuadi, 1998.

MOMOGLIANO, A. Antologia della letteratura italiana I-II, Messina-Milano, Principato (různá vydání).

PELÁN, J. a kol. Slovník italských spisovatelů. Praha, Libri, 2004.

ROSA, A. A. (ed.) Letteratura italiana. L'età medioevale. Torino, Einaudi. 1987.

SALINARI, C. O moderní italské literatuře, Praha. Československý spisovatel, 1964.

SANCTIS, F. de. Dějiny italské literatury. Praha, SNKLHU, 1959.

SAPEGNO, N. Compendio di storia della letteratura italiana I-II. Firenze, La Nuova Italia, 1963.

TIMPANARO, S. Classicismo e illuminismo nell´Ottocento italiano. Pisa, Nistri-Lischi, 1965.

• Ústní zkouška ve španělštině. Student si losuje dvě otázky z následujícího seznamu.
• Student je povinen předložit (ve dvou vyhotoveních) bibliografický soupis nejméně 100 titulů přečtených literárních děl. Položky soupisu budou řazeny abecedně a průběžně číslovány. Budou obsahovat základní bibliografické údaje o přečtené knize doplněné o tyto údaje: rok prvního vydání díla, překladatel, autor předmluvy/doslovu.

Studijní literatura - dějiny španělské a hispanoamerické literatury:

ALVAR, C.; MAINER, J. C.; NAVARRO, R. Breve historia de la literatura española. Editorial, Madrid, 1997.
ANDERSON IMBERT, E.; SOARES AMORA, A. Dějiny literatur Latinské Ameriky. Praha, Odeon, 1966.
BELLINI, G. Historia de la literatura hispanoamericana. Madrid, Castalia, 1997.
HOUSKOVÁ, A. Imaginace Hispánské Ameriky. Hispanoamerická kulturní identita v esejích a románech. Praha, Torst, 1998.
FORBELSKÝ, J. Španělská literatura 20. století. Praha, Karolinum, 1999.

FRANCO, J. Historia de la literatura hispanoamericana. Barcelona, Barcelona, 2002.
GARCÍA LÓPEZ, J. (1986). Historia de la literatura espaňola. Barcelona, Cátedra, 1986.
GOIC, G. Historia y crítica de la literatura hispanoamericana. Barcelona, Crítica.
HOUSKOVÁ, A. Druhý břeh západu: výběr iberoamerických esejů. Praha, Mladá Fronta, 2004. MOHAPLOVÁ, A. La literatura espaňola de los orígenes hasta el siglo XVII. Olomouc, FF UP, 1994.
OVEIDO, J. M. Historia de la literatura hispanoamericana. Alianza, Editorial, Madrid, 1997.
OVIEDO, J. M. Historia de la literatura hispanoamericana. Madrid, Alianza – Universidad Textos, 1995-2001
PEDRAZA, F. - RODRÍGUEZ, M. Manual de literatura espaňola I-II. Pamplona, Cénlit, 2001.
RICO, F. Historia crítica de la literatura espaňola I-VIII. Barcelona, Crítica, 1984.
ROSENDORFSKÝ, J. Historia de la literatura espaňola desde los orígenes hasta la época presente. Praha, SPN, 1987.
SAINZ DE MEDRANO, L. Historia de la literatura hispanoamericana. Madrid, Taurus, 1992.
SAWICKI, P. Literatura espanola 1. Ostrava, FF OU, 2007.
SHIMOSE, P. Cómo dominar la literatura latinoamericana. Madrid, Playor, 1991
Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska. Praha, Libri, 1999.

Student si losuje dvě otázky, jednu z oddílu A a jednu z oddílu B následujícího seznamu. Zkouška probíhá v češtině.

A - Obecná lingvistika

1. Lingvistika jako vědní disciplina, lingvistika obecná a speciální, teoretická a aplikovaná, základy lingvistické metodologie, model a teorie, jazyk lingvistiky.
2. Definice jazyka, jazyk jako systém, teorie znaku, pojem struktury, langue a parole, vztahy syntagmatické a paradigmatické, centrum a periferie, synchronie a diachronie, funkce jazyka.
3. Dvojí artikulace řeči, základní jednotky jazyka, jazykové roviny (plány) a disciplíny, nejvlivnější současná pojetí stratifikace jazyka (analýzy).
4. Diachronie – fylogeneze jazyka, příčiny jazykových změn, konvergence a divergence.
5. Jazyky – typologie a univerzálie.
6. Korpusová lingvistika a lingvistická metodologie. Korpus vs. introspekce. Validita a reliabilita ve výzkumu. Reprezentativnost korpusu; pojem reprezentativnosti dat.
7. Základní statistika v korpusu: četnost (frekvence) absolutní a relativní, ARF, srovnání četnosti. Měření souvýskytu (MI-score, T-score a další míry). Pojem „kolokace".
8. Přehled dějin lingvistiky – předvědecká lingvistika, lingvistika 19. století.
9. Přehled dějin lingvistiky – hlavní směry 20. století. Evropský a americký strukturalismus, Pražská škola.
10. Přehled dějin lingvistiky – Generativní lingvistika, Kognitivní lingvistika, Teorie optimality (OT).
11. Pragmatika (mluvní akty, presupozice, reference a deixe, konverzační maximy, implikatury).

B - Románská lingvistika

1. Latina mezi indoevropskými jazyky: italické jazyky a jazyková situace na Apeninském poloostrově.
2. Romanizace.
3. Lidová latina – základní charakteristika a zdroje pro její studium.
4. Vznik románských jazyků – společenské a historické aspekty, různé teorie.
5. Diferenciace románských jazyků – fonologický systém.
6. Diferenciace románských jazyků – morfologický systém: substantiva a adjektiva.
7. Diferenciace románských jazyků – morfologický systém: slovesa.
8. Diferenciace románských jazyků – syntax.
9. Základní charakteristika slovní zásoby rom. jazyků.
10. Rané texty a prvotní diferenciace rom. jazyků (šp., fr. a it.).

Písemný překlad odborného textu z italštiny do češtiny.

• Studenti mají na výběr ze dvou srovnatelně obtížných textů, typicky však různého žánru a stylu (může jít o text odborný a/nebo umělecký). U odborného textu nebude uveden konkrétní zdroj, pouze typ a cíl, a sice z důvodů správné volby stylu s ohledem na cílového příjemce textu.
• Rozsah překladu: cca 1 strana.
• Na vypracování mají studenti čas 3 hodiny.
• Zkouška probíhá v počítačové učebně S12, kde jsou k dispozici fakultní notebooky s předinstalovanými elektronickými slovníky a přístupem na Internet. Studenti mohou používat také tištěné výkladové i překladové slovníky (poskytne examinátor). CAT nástroje se při zkoušce nepoužívají. Na Internetu lze využít různé elektronické slovníky a terminologické databáze.
• Nepřípustné je použití jakýchkoli nástrojů pro komunikaci se třetími osobami (e-mail, chat, sociální sítě, apod.), během zkoušky je také zakázáno používat mobilní telefon.
• Překlad lze odevzdat buďto v rukopise nebo elektronicky. Při elektronickém odevzdání student zašle vypracovaný překlad e-mailem fyzicky přítomnému členu komise, který ihned na místě ověří, že odevzdaný text byl řádně doručen.

Hodnocení

Přepočet bodů na známky

Minimální počet bodů pro úspěšné splnění zkoušky je 10 z celkových 20 (tj. 50%), nicméně při hodnocení jsou brány v úvahu vnitřní podmínky pro každý typ chyby. To znamená, že i při celkovém dostačujícím počtu bodů nebude překlad hodnocen jako úspěšný, pokud v jednotlivých typech chyb bude překročen počet dílčích chyb (např. 6x posunutý rejstřík).

Zkouška je ústní. Student si losuje dvě otázky, jednu z oddílu A a jednu z oddílu B následujícího seznamu. Zkouška probíhá ve francouzštině. Zejména u otázek z oddílu A se předpokládá, že student prokáže schopnost porovnat systémové gramatické prostředky francouzské s prostředky českého gramatického systému.

 
A
Morphologie et syntaxe
1.    Classification des mots, parties du discours. Confrontation des systèmes français et tchèque.
2.    Substantifs et adjectifs – propriétés morphologiques.
3.    Déterminants – typologie, formes, fonctions.
4.    Pronoms – typologie, formes, fonctions.
5.    Numéraux et expressions de quantité – classification, typologie, formes, fonctions.
6.    Verbes – catégories morphologiques et flexion.
7.    Système des temps verbaux de l’indicatif.
8.    Système des temps verbaux du subjonctif.
9.    Modes non conjugués du verbe.
10.    Subjonctif et indicatif dans les propositions subordonnées.
11.    Verbes auxiliaires, verbes à sens lexical affaibli – causatifs, supports, périphrases verbales.
12.    Aspect lexical, aspect grammatical, mode d’action.
13.    Adverbes – typologie, formation, fonction.
14.    La syntaxe en tant que discipline linguistique, différentes approches à l'analyse syntaxique
15.    Phrase, énoncé, syntagme, plans d'analyse de la phrase, relations entre les constituants
16.    Modalité et types de phrases
17.    Le verbe – le noyau syntaxique de la phrase, valence, verbes transitifs et intransitifs, passivation, verbes pronominaux
18.    Le verbe et sa valence; le sujet, le complément d’objet et le complément d’agent
19.    L’attribut, le complément circonstanciel et l’apposition
20.    L'ordre des mots, modifications de la structure canonique, structures impersonnelles
21.    La phrase complexe – définition; subordination, coordination et juxtaposition
22.    Les propositions subordonnées complétives
23.    Les propositions subordonnées circonstancielles (temporelles, causales, concessives, consécutives, finales, conditionnelles, adversatives, restrictives, de comparaison)
24.    Les propositions subordonnées relatives
25.    Les structures cordonnées
 
B
Phonétique et phonologie
1.    Phonétique et phonologie: phonème, variantes des phonèmes, oppositions et corrélations
2.    Organes articulatoires, la phonétique acoustique
3.    Système vocalique du français
4.    Consonnes et semi-consonnes françaises
5.    Groupes rythmiques, accent, intonation. Liaison et enchaînement vocalique
 
Lexicologie et sémantique
6.    La lexicologie en tant que discipline linguistique, analyse morphologique du lexique
7.    Couches diachroniques du lexique français, emprunt lexical
8.    Procédés lexicogéniques du français contemporain : dérivation
9.    Procédés lexicogéniques du français contemporain : composition
10.    Procédés lexicogéniques du français contemporain : abréviation et siglaison
11.    La sémantique lexicale, principes de sémantique structurale
12.    Relations sémantiques entre les unités lexicales – synonymie, antonymie, homonymie, polysémie. Changement de sens des unités lexicales.
13. Le terme et la terminologie. Caractéristiques générales des termes, les origines de la terminologie française, procédés de formation des termes.
14.    La lexicographie et la terminographie : dictionnaires et bases de données terminologiques

Linguistique textuelle
15. Linguistique textuelle en tant que discipline linguistique; énonciation, texte, discours
16. Éléments de pragmatique textuelle, unité textuelle élémentaire, cohérence, cohésion et progression
17. Opérations de liage textuel: anaphore et cataphore, implicitation, connecteurs
18. Perspective fonctionnelle de l'énoncé et progressions thématiques

Bibliographie
ADAM, J.-M. (1990). Éléments de linguistique textuelle, Liège, Madraga.
ADAM J.-M. (2005). La linguistique textuelle. Introduction a l'analyse textuelle des discours. Paris, Armand Colin.
BÉCHADE, H.-D. (1993). Syntaxe du français moderne et contemporain, Paris, PUF.
CARTON, F. (1974). Introduction à la phonétique du français, Paris, Bordas.
COMBETTES, B. (1983). Pour une grammaire textuelle, Bruxelles, De Boeck-Duculot.
DOHALSKÁ, M. - SCHULZOVÁ, O. (2003). Fonetika francouzštiny, Praha, Karolinum.
DUCHÁČEK, O. (1967). Précis de sémantique française, Brno, Univerzita J. E. Purkyně.
DUCHÁČEK, O. (1971). Francouzské významosloví, Praha, SPN.
DUCROT, O. (1984). Le dire et le dit, Paris, Les éditions de minuit.
GREVISSE, M. (1991). Le bon usage, Paris, Duculot.
de la communication, Paris, Seuil.
KLEIBER, G (1999). La sémantique du prototype, Paris, PUF.
LE GOFFIC, P. (1994). Grammaire de la phrase française, Paris, Hachette.
LOUCKA, H. (2005). Introduction à la linguistique textuelle, Praha, Karolinum.
MAINGUENEAU, D. (1993). Éléments de linguistique pour un texte littéraire, Paris, Dunod.
NIKLAS-SALMINEN, A. (1997). La lexicologie, Paris, A. Colin.
PICOCHE, J. (1992). Précis de lexicologie française, Paris, Nathan.
PERRET, M. (1998). Introduction à l'histoire de la langue française, Paris, Sedes.
PAČESOVÁ, J. - OHNESORG, K. (1998). Úvod do obecné fonetiky a fonologie. Fonetika francouzštiny, Brno, FF MU Brno.
POTTIER, B. (1992). Sémantique générale, Paris, PUF.
REBOUL, A. - MOESCHLER, J. (1998). La pragmatique aujourd'hui. Une nouvelle science RIEGEL, M. - PELLAT, J.-C. - RIOUL, R. (2004). Grammaire méthodique du français, Paris, Quadrige.
REY, A. (1970). La lexicologie, Paris, Klincksieck.
ŠABRŠULA, J. (1983). Základy francouzské lexikologie, Praha, SPN.
ŠABRŠULA, J. (1974). Základy francouzské skladby, Praha, SPN.
WEINRICH, H. (1990). Grammaire textuelle du français, Paris, Didier-Hatier.
WILMET, M. (1998). Grammaire critique du français, Paris, Hachette.

Zkouška je ústní. Student si losuje dvě otázky, jednu z oddílu A a jednu z oddílu B následujícího seznamu. Zkouška probíhá ve španělštině. U všech otázek se předpokládá, že student prokáže schopnost porovnat systémové prostředky španělské s prostředky českého systému.

A

Morfología, sintaxis y gramática del texto.

1. Clasificación de las palabras: clases de palabras; criterios de la clasificación. Diferencia de la concepción en las gramáticas checa y española.
2. Denominadores en la perspectiva contrastiva.
3. Amplificadores en la perspectiva contrastiva.
4. Operadores en la perspectiva contrastiva.
5. Relaciones modotemporales en la perspectiva contrastiva.
6. Perífrasis verbales, su función y uso. Aspecto de la acción verbal.
7. Debilitamiento del valor comunicativo del verbo: construcciones verbonominales.
8. Sistema de los tiempos en indicativo, formación y función.
9. Sistema de los tiempos en subjuntivo, formación y función.
10. Tipos de enunciados y oraciones. Diferencia de la concepción en las gramáticas checa y española.
11. Clasificación de las oraciones según la característica y subcategorización del predicado. Asimetrías en las microestructuras oracionales entre el checo y el español.
12. Coordinación. Tipos de oraciones coordinadas, conjunciones, uso de modos y tiempos verbales. Hipotaxis y parataxis y su posible traducción.
13. Subordinación. Tipos de oraciones subordinadas, conjunciones, uso de modos y tiempos verbales, y su posible traducción.  
14. Orden de palabras en español: orden marcado, no marcado, cambios del orden y sus consecuencias en la traducción.
15. Condensación sintáctica, cláusulas absolutas. Usos y problemas de la traducción.
16. Texto como unidad básica. Normas de textualidad.
17. Operaciones de conexión textual. Cohesión y coherencia: procedimientos léxicos.
18. Mecanismos fóricos de referencia (anáfora, catáfora, elipsis).
19. Tipos y recursos de la deixis.
20. Perspectiva funcional del enunciado y progresión temática.

B

Fonética y fonología del español; lexicología y semántica española.

1. Órganos articulatorios y su función. Aspectos acústicos de la lengua.
2. Sistema vocálico del español contrastado con el sistema checo.
3. Sistema consonántico del español contrastado con el sistema checo.
4. Segmentación del habla: grupo rítmico, sílaba, acento, entonación contrastada con el sistema checo.
5. Estratificación de la lengua. Variedades lingüísticas y sus consecuencias traductológicas.

1. Léxico español actual y su origen. Palabras patrimoniales, palabras cultas. Préstamos y calcos. Cultismos, latinismos e internacionalismos en la traducción.
2. Procesos morfológicos de la ampliación del vocabulario (neología). La estructura de las unidades léxicas especializadas.
3. Procesos semánticos de la ampliación del vocabulario. Cambios y transferencias del significado.
4. Relaciones paradigmáticas entre los significados. Asimetrías de las relaciones paradigmáticas entre el checo y el español y sus consecuencias en la traducción.
5. Relaciones sintagmáticas entre los significados. Asimetrías de las relaciones sintagmáticas entre el checo y el español y sus consecuencias en la traducción.

Literatura

ALARCOS LLORACH E. (1986), Fonología española, Madrid, Gredos.

ALARCOS LLORACH, E. (1994), Gramática de la lengua española, Madrid, Espasa.

ALCARAZ VARÓ, E. - HUGUES, B. (2002). El español jurídico. Ariel, Madrid.

BARRIOS RODRÍGUEZ, M. A. (2015). Las colocaciones del español. Madrid, Arco/Libros, S.L.

BARTOŠ & VALÍKOVÁ (2002). La formación de palabras en español., Brno, FF MU.

BEAUGRANDE, R. - DRESSLER, W. (1997). Introducción a la lingüística del texto, Barcelona, Ariel.

BERNÁRDEZ, E. (1995). Teoría y epistemología del texto, Cátedra, Madrid..

BOSQUE, I. (2015). Las categorías gramaticales: relaciones y diferencias (Segunda edición). Madrid, Editorial Sintesis.

CALVI, M. V. (2010). Las lenguas de especialidad en español (2a ed.). Roma, Carocci.

ČERMÁK, F. (2001), Jazyk a jazykověda. Praha, Karolinum.

ČERMÁK, P. (2015), Fonetika a fonologie současné španělštiny, Praha, Karolinum.

ČERNÝ, J. (2000), Morfología española, Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci.

CORPAS PASTOR, G. 1996. Manual de fraseología española, Madrid, Gredos.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. - GREPL, M. (1987). Mluvnice češtiny 3, Praha, Academia.

DIJK, T. A. van (1983). La ciencia del texto, Paidós, Barcelona..

DOMÍNGUEZ GARCÍA, L., LUCAS LASTRA, S., RECIO DIEGO, Á., TOMÉ CORNEJO, C., & BORREGO NIETO, J. (2013). Gramática de referencia para la enseñanza de español: la combinación de oraciones (1a edición). Salamanca, Ediciones Universidad de Salamanca.

DOMÍNGUEZ GARCÍA, M. N. (2016). Organizadores del discurso. Madrid, Arco Libros, S.L.

DUBSKÝ, J. (1977), Základy španělské lexikologie pro překladatele a tlumočníky. Praha, SPN.

ESCANDELL VIDAL, M. V. (1996). Introducción a la pragmática, Ariel, Barcelona.

GARCÍA SANTOS, J. F. (1995), Sintaxis del español, Madrid.

GILI GAYA, S. (1971), Elementos de fonética de la lengua castellana. Barcelona, Anagrama.

GILI GAYA, S. (2000), Curso superior de sintaxis española, Barcelona.

GÓMEZ TORREGO, L. (1989), Manual de español correcto, Madrid.

GÓMEZ TORREGO, L. (2001), Ortografía de uso del español actual, Madrid, SM.

GÓMEZ TORREGO, L. (2002), Gramática didáctica del español, Madrid, SM.

GÓMEZ TORREGO, L. (2007). Análisis sintáctico: teoría y práctica (2. ed.). Madrid, Ediciones SM.

GÓMEZ TORREGO, L. (2008). Análisis morfológico: teoría y práctica. Madrid, Ediciones SM.

GONZÁLEZ HERMOSO – A. ROMERO DUENAS, C. (2002), Fonética, entonación y ortografía, Madrid, Edelsa.

GUERRERO RAMOS, G. (1997), Neologismos en el español actual. Madrid, Arco Libros.

HOFFMANNOVÁ, J. (1997). Stylistika a ... Praha, Trizonia, 1997

HRBÁČEK, J. (1994). Nárys syntaxe spisovné češtiny, Praha, Trizonia.

JAKLOVÁ, A. (1991). Úvod do textové lingvistiky, Jihočeská univerzita, České Budějovice..

KRÁLOVÁ, J. (1998), Kapitoly ze zvukového rozboru španělštiny /na pozadí češtiny/, Praha, Karolinum.

KRÁLOVÁ, J. a kol. (1999), Moderní gramatika španělštiny, Plzeň, Fraus.

LYONS, J. (1989), Semántica (versión castellana Ramon Cerda). Barcelona, Editorial Teide.

Madrid, Editorial Sintesis.

MARCOS MARÍN, F. (1984), Curso de gramática española, Madrid.

MATTE BON, F. (1999), Gramática Comunicativa del español I, II, Madrid, Edelsa.

PALEK, B. (1989), Základy obecné jazykovědy. Praha, SPN.

RAMÓN TRIVES, E. (1979). Aspectos de semántica lingüístico-textual, Istmo-Alcalá, Madrid.

REAL ACADEMIA ESPAÑOLA (1991), Esbozo de una nueva gramática de la lengua española, Madrid, Espasa-Calpe.

SALVADOR, G. (1985), Semántica y lexicología del español. Madrid, Paraninfo.

SÁNCHEZ M. (1980), Manual práctico de corrección fonética del español. Madrid, SGEL.

SPITZOVÁ, E. (1996), Semántica española. Brno, MU.

SPITZOVÁ, E. (2001), Morfología española, Brno. FF MU.

TRUJILLO, R. (1988), Introducción a la semántica española. Madrid, Arco Libros.

ZAVADIL, B. – ČERMÁK, P. (2008), Sintaxis del español actual, Praha, Karolinum.

ZAVADIL, B. – ČERMÁK, P. (2010), Mluvnice současné španělštiny. Lingvisticky interpretační přístup, Praha, Karolinum.

Písemný překlad textu z francouzštiny do češtiny. 

Studenti mají na výběr ze dvou srovnatelně obtížných textů, typicky však různého žánru a stylu. U odborného textu nebude uveden konkrétní zdroj, pouze typ a cíl, a sice z důvodů správné volby stylu s ohledem na cílového příjemce textu. 

Rozsah překladu: 1800–2000 znaků s mezerami 

Na vypracování mají studenti čas 2 hodiny (120 minut). 

Zkouška probíhá v počítačové učebně S12, kde jsou k dispozici fakultní notebooky s přístupem na Internet. Studenti mohou používat také tištěné výkladové i překladové slovníky (poskytne examinátor). CAT nástroje se při zkoušce nepoužívají. Na Internetu lze využít různé elektronické slovníky a terminologické databáze.  

Nepřípustné je použití jakýchkoli nástrojů pro komunikaci se třetími osobami (e-mail, chat, sociální sítě, apod.), během zkoušky je také zakázáno používat mobilní telefon. Není povoleno ani používání nástrojů pro strojový překlad (Machine Translation), neboť předmětem hodnocení je i schopnost správně a samostatně porozumět zdrojovému textu a následně jej převést do mateřského jazyka.  

Překlad se odevzdává elektronicky v den konání zkoušky. Při elektronickém odevzdání student zašle vypracovaný překlad e-mailem fyzicky přítomnému členu komise, který ihned na místě ověří, že odevzdaný text byl řádně doručen. 

Hodnocení

Přepočet bodů na známky

Minimální počet bodů pro úspěšné splnění zkoušky je 10 z celkových 20 (tj. 50%), nicméně při hodnocení jsou brány v úvahu vnitřní podmínky pro každý typ chyby. To znamená, že i při celkovém dostačujícím počtu bodů nebude překlad hodnocen jako úspěšný, pokud v jednotlivých typech chyb bude překročen počet dílčích chyb (např. 6x posunutý rejstřík).

Písemný překlad textu ze španělštiny do češtiny.

Studenti mají na výběr ze dvou srovnatelně obtížných textů, typicky však různého žánru a stylu. U odborného textu nebude uveden konkrétní zdroj, pouze typ a cíl, a sice z důvodů správné volby stylu s ohledem na cílového příjemce textu.

Rozsah překladu: 1800–2000 znaků s mezerami

Na vypracování mají studenti čas 2 hodiny (120 minut).

Zkouška probíhá v počítačové učebně S12, kde jsou k dispozici fakultní notebooky s přístupem na Internet. Studenti mohou používat také tištěné výkladové i překladové slovníky (poskytne examinátor). CAT nástroje se při zkoušce nepoužívají. Na Internetu lze využít různé elektronické slovníky a terminologické databáze.

Nepřípustné je použití jakýchkoli nástrojů pro komunikaci se třetími osobami (e-mail, chat, sociální sítě, apod.), během zkoušky je také zakázáno používat mobilní telefon. Není povoleno ani používání nástrojů pro strojový překlad (Machine Translation), neboť předmětem hodnocení je i schopnost správně a samostatně porozumět zdrojovému textu a následně jej převést do mateřského jazyka.

Překlad se odevzdává elektronicky v den konání zkoušky. Při elektronickém odevzdání student zašle vypracovaný překlad e-mailem fyzicky přítomnému členu komise, který ihned na místě ověří, že odevzdaný text byl řádně doručen.
 

Hodnocení

Přepočet bodů na známky

Minimální počet bodů pro úspěšné splnění zkoušky je 10 z celkových 20 (tj. 50%), nicméně při hodnocení jsou brány v úvahu vnitřní podmínky pro každý typ chyby. To znamená, že i při celkovém dostačujícím počtu bodů nebude překlad hodnocen jako úspěšný, pokud v jednotlivých typech chyb bude překročen počet dílčích chyb (např. 6x posunutý rejstřík).

teorie a dějiny překladu

Studenti si losují jednu otázku z následujícího seznamu.

1. Věda o překladu, její místo v rámci humanitních věd, předmět, základní pojmy.
2. Překlad jako specifický druh komunikace (mezijazyková, mezikulturní, zprostředkovaná), funkce překladu.
3. Překladatelské strategie, metody a postupy.
4. Překladatelská analýza a fáze překladatelského procesu.
5. Překladová ekvivalence a posuny v překladu.
6. Vnětextové a vnitrotextové faktory překladu
7. Odborná terminologie a překlad
8. Kritika překladu
9. Jazykové korpusy (jednojazyčné, paralelní i srovnatelné) a jejich využití v překladatelské praxi
10. Elektronické slovníky a terminologické databáze (principy fungování, možnosti využití v překladatelské praxi)
11. Strojový překlad (historie, principy fungování, možnosti a meze strojového překladu) vs. CAT nástroje
12. Význam překladu v globální společnosti. Jaký je smysl překladu dnes? 
13. Význam dějin překladu pro překladatelskou praxi.
14. Počátky teorie překladu ve starověku, pojem překladu ve středověku a význam biblického překladu.
15. Dějiny překladu od humanismu po osvícenství: významná jména a teorie.
16. Klasicistní a romantický překlad: významná jména a teorie.
17. Etapy starého českého překladu (od středověku do obrození).
18. Překlad v českém národním obrození: historický kontext a význam.
19. Významné postavy českého překladu mezi léty 1850-1918: historický kontext a teoretická východiska
20. Významné postavy českého překladu v meziválečné době: historický kontext a teoretická východiska
21. Vznik moderních teorií překladu v 50. a 60. letech 20. stol. (Vinay - Darbelnet, Catford, Nida, Mounin)
22. Současné teorie překladu od 70. let 20. stol. do současnosti I (skopos, polysystém a deskriptivismus, manipulace)
23. Současné teorie překladu od 70. let 20. stol. do současnosti II (foreignisation, postkoloniální studia a překlad, postmoderna a translatologické otázky: feminismus a queer theory)
24. České a slovenské teorie překladu (Levý, Popovič)

bibliografie:

BASSNETT, S. (2014). Translation Studies. London, Routledge.

BOASE-BEIER, J. (2011). A Critical Introduction to Translation Studies. London, Bloomsbury.

GARCÍA YEBRA, V. (1994). Traducción: Historia y teoría. Madrid, Gredos.

GROMOVÁ, E.; RAKŠÁNYIOVÁ, J. (2005). Translatologické reflexie. Bratislava.

KNITTLOVÁ, D. A kol. (2010). Překlad a překládání. Olomouc, Univerzita Palackého.

KRÁLOVÁ-KULLOVÁ, J. a JETTMAROVÁ, Z. (2009) Tradition versus modernity: from the classic period of the Prague School to translation studies at the beginning of the 21st century. Praha.

KUFNEROVÁ, Z. a kol. (2009). Čtení o překládání. Praha, H+H.

LEFEVRE, A. (ed.): Translation, History, Culture: a Sourcebook. London, 1992

LEVÝ, J. (1983). Umění překladu. Praha, Ivo Železný.

LEVÝ J. (1996). České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha, Ivo Železný.

MILLÁN, C., BARTRIN, F. (eds) (2014). The Routledge Handbook of Translation Studies. London, Routledge.

MOUNIN, G. (1999). Teoretické problémy překladu. Praha, Karolinum.

MUNDAY, J. (2001). Introducin translation studies. Theories and applications. London, Routledge.

NEWMARK, P. (1981). Approaches to Translation. Oxford, Pergamon Press.

NIDA, E.; TABER, C.R. (1986). La traducción: Teoría y Práctica. Madrid, Cristiandad. Trad. por A. de la Fuente.

NORD, CH. (2008). La traduction: une activité ciblée : Introduction aux approches fonctionnalistes. Arras, Artois Presse Université.

POPOVIC, A. (1975). Teória umeleckého prekladu. Prešov, Tatran.

ŠABRŠULA, J. (2000). Teorie a praxe překladu. Ostrava, Ostravská univerzita v Ostravě.

VEGA, M.A. (1994). Textos clásicos de la teoría de la traducción. Madrid, Cátedra.

VENUTI. L.: The Translation Studies Reader. Oxford, 2012

URO/QZM2 (Fr.)

URO/QZM5 (Šp.)

URO/QZM8 (It.)

Písemná část

• Studenti mají na výběr ze dvou srovnatelně obtížných textů, typicky však různého žánru a stylu. U odborného textu nebude uveden konkrétní zdroj, pouze typ a cíl, a sice z důvodů správné volby stylu s ohledem na cílového příjemce textu.
• Rozsah překladu: cca 1 strana.
• Na vypracování mají studenti čas 3 hodiny.
• Zkouška probíhá v počítačové učebně S12, kde jsou k dispozici fakultní notebooky s předinstalovanými elektronickými slovníky a přístupem na Internet. Studenti mohou používat také tištěné výkladové i překladové slovníky (poskytne examinátor). CAT nástroje se při zkoušce nepoužívají. Na Internetu lze využít různé elektronické slovníky a terminologické databáze.
• Nepřípustné je použití jakýchkoli nástrojů pro komunikaci se třetími osobami (e-mail, chat, sociální sítě, apod.), během zkoušky je také zakázáno používat mobilní telefon.
• Překlad lze odevzdat buďto v rukopise nebo elektronicky. Při elektronickém odevzdání student zašle vypracovaný překlad e-mailem fyzicky přítomnému členu komise, který ihned na místě ověří, že odevzdaný text byl řádně doručen.

Hodnocení

Přepočet bodů na známky

Minimální počet bodů pro úspěšné splnění zkoušky je 10 z celkových 20 (tj. 50%), nicméně při hodnocení jsou brány v úvahu vnitřní podmínky pro každý typ chyby. To znamená, že i při celkovém dostačujícím počtu bodů nebude překlad hodnocen jako úspěšný, pokud v jednotlivých typech chyb bude překročen počet dílčích chyb (např. 6x posunutý rejstřík).