MONOGRAPHIA HISTORICA

HODOVNÍ STŮL A DVORSKÁ SPOLEČNOSTI. STRAVA NA RANĚ NOVOVĚKÝCH ARISTOKRATICKÝCH DVORECH V ČESKÝCH ZEMÍCH (1550-1650)

Kniha se věnuje problematice stravy, stolování a jídelníčku v prostředí velmožských dvorů raně novověkých Čech a Moravy. Metodicky vychází zejména z výzkumů hmotné kultury každodennosti, přičemž jednu z jejích nejvýznamnějších součástí - stravu - zasazuje do sociálně dynamického prostředí venkovských i městských velmožských sídel. Využity byly rovněž přístupy hospodářských a sociálních dějin či historické antropologie. V heuristické rovině vychází monografie ze studia rodinních a patrimonijních archivů pánů z Hrdace, Lobkoviců, Rožmberků, Slavatů a Švamberků. V menší míře byly využity i písemnosti Berků z Dubé, Černínů, Kouniců, Krajířů z Krajku, Pernštejnů, Smiřických, Valdštejnů či Žerotínů. Nejvýznamnějšími prameny se staly kuchyňské účty, zámecké inventáře, vrchnostenské a dvorské instrukce, hospodářská i rodinná korespondence, stolovací pořádky, deníky i tištěné či v rukopisech dochované kuchařské knihy.

Monografie je rozdělena do pěti kapitol. V úvodní části jsou zhodnocena metodická a heuristický východiska výzkumu. V následujícím výkladu byla věnována pozornost způsobům zásobování šlechtických sídel viktuáliemi a jejich vazbám na tržní centra, odkud byly získávány různé druhy poživatin. Třetí kapitola je zaměřena na provoz a personál zámeckých kuchyní. V její první části jsou popsány proměny hmotné kultury prostor spjatých s přípavou pokrmů (kuchyně, pekárny, sklepy). Na následujících stránkách je pojednáno o skladbě kuchyňského personálu různých druhů šlechtických sídel. Poslední a nejobsáhlejší kapitola anotované monografie se zabývá jídelníčkem, tedy druhy konzumovaných potravin. Pozornosti se dostalo používaným kuchařským knihám i jednotlivým druhům konzumovaných poživatin. Následně byl podán obraz každodenního i slavnostního jídelníčku na velmožských dvorech. Pozornosti se dostalo i obžerství a opilství a v závěru rovněž jídelníčku na cestách.

Součástí monografie jsou textové přílohy se třemi dosud nepublikovanými instrukcemi pro členy kuchyňského personálu Pernštejnů, Kouniců a olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic, dále soupis použitých pramenů a literatury a německé resumé.

MEZI ŽIVOTEM A SMRTÍ. TESTAMENTY ČESKÉ ŠLECHTY V LETECH 1550 AŽ 1650

Kniha se zabývá šlechtickými posledními vůlemi z let 1550 až 1650, jako jedním z typů "znovuobjevených" historických pramenů, ke kterým se historická věda v současnosti obrací. Celkem v pěti kapitolách se postupně zabývá charakteristikou takovýchto pramenů, šlechtickou testamentární praxí, obsahovým rozborem šlechtických závětí, možnostmi využití posledních vůlí v historickém bádání a životním cyklem šlechtické rodiny ve světle těchto dokumentů. Druhou část knihy tvoří kritická edice celkem 101 šlechtického testamentu.

Poslední vůle českých šlechticů patřily ke stěžejním písemnostem, které pojišťovaly šlechtický majetek. Proces sepisování testamentu podléhal zaběhnutému rituálu, který ovlivňovala zakořeněná tradice, právní normy i události každodenního života. Na počátku 17. století došlo přijetím nového zemského zákona k zásadní změně ve šlechtické testamentární praxi. Zatímco až do roku 1627 museli šlechtici v Čechách žádat o vydávání mocného listu královského, Obnovené zřízení zemské zaručovalo každému možnost kšaftovat bez takového povolení. V ideálním případě sepisovali šlechtici a šlechtičny poslední vůle s dostatečným předstihem, jelikož kšaft považovali za přípravu k "dobré smrti". Ovšem nemalé množství urozenců ponechávalo vypořádání světských záležitostí až na poslední chvíli. Testament byl nejčastěji sepsán v sídle testátora, mezi obvyklá místa vyhotovení náleželo kvůli přítomnosti úřadu desek zemských i hlavní město království. Urozenci sepisovali poslední vůli vlastnoručně, popřípadě se obrátili s žádostí o pomoc na přátele či deskové úředníky. K tradičnímu a závaznému kroku při sepisování poslední vůle patřilo potvrzení jejího textu testamentárními svědky. Právoplatnou se poslední vůle stávala až po přečtení a vložení do desek zemských, a to do dvanácti týdnů po smrti šlechtice. Intabulace však byla pro mnohé urozence nepřekonatelnou překážkou, neboť podobně jako u jiných písemností i za vklad poslední vůle bylo nutné zaplatit nemalý finanční obnos. Z toho důvodu velké množství šlechtických testamentů nikdy nenabylo právního uznání.

Poslední vůle českých šlechticů a šlechtičen z let 1550 až 1650 se po obsahové stránce vyznačovaly tradiční ustáleností. Celý text závěti zpravidla otevírala invokace, která z testamentu činila dokument sepsaný v boží přítomnosti, a sebeidentifikace sepisovatele závěti. Zvláště u testátorek, které se zpravidla identifikovaly prostřednictvím mužských příbuzných, odhalují tyto pasáže chápání role ženy ve společnosti. Následující arengy posledních vůlí jsou ideálním pramenem k postižení šlechtické mentality v raném novověku. Sepisovatelé závětí se v nich zamýšleli nad otázkami spojenými se zákonitostmi života a smrti, předestírali své představy o posmrtném životě. Život zpravidla chápali jako krátký a nebezpečný, pobyt na světě za pouhou přípravu na život věčný. Přesto je z jejich slov znatelný strach ze smrti. Ten nejčastěji pramenil z její neočekávanosti a nevyhnutelnosti, popřípadě z neochoty rozloučit se s blízkými a pozemským majetkem. Nejvíce se testátoři obávali samotného okamžiku smrti, kdy měli postoupit svůj rozhodující boj o duši.

Šlechtici a šlechtičny dále vyjmenovávali pohnutky, které je vedly k sepsání poslední vůle. Nejčastěji sestavení závěti považovali v souladu s učením o "dobré smrti" za svou povinnost, za jeden z kroků neustálého se připravování na smrt. Od počátku 17. století urozenci stále častěji vyjadřovali přesvědčení, že je nutné sepsat poslední vůli za zdravého života, aby se na smrtelné posteli mohli dostatečně soustředit na poklidný odchod z tohoto světa. Mezi tradiční pohnutky kšaftujících patřila i snaha zabezpečit budoucí soulad mezi pozůstalými. Mezi obvyklé důvody sepsání poslední vůle však náležely i postupující stáří, náhlé nemoci či zranění, které urozence připoutaly na smrtelné lože, popřípadě bezprostředně hrozící nebezpečí, jako byly morová epidemie či válečný konflikt. Jednou z podmínek uznání právoplatnosti závěti byla duševní způsobilost testátora. Kšaftující šlechtici tak neopomínali zdůraznit, že svou poslední vůli píšou v dobré duševní kondici.

Mezi stěžejní úkoly poslední vůle patřilo zabezpečit rodinný majetek. Jednou z možností, kterou šlechtici ve svých kšaftech hojně využívali, bylo i ustanovení poručníků nad pozůstalými dětmi a majetkem. "Mocnou otcovskou poručnicí", které zemské právo dávalo podobné pravomoci jako otci, testátoři nejčastěji jmenovali pozůstalé manželky. Ty se měly starat o svěřený majetek a o výchovu dětí. Její spoluporučníci zpravidla pocházeli ze tří skupin šlechtické společnosti - vedle nejbližších příbuzných a sousedů se testátoři snažili zajistit dostatečnou ochranu majetku oslovením některého z význačných velmožů, popřípadě příslušníka vládnoucí habsburské rodiny.

Bezpochyby hlavním motivem sepsání poslední vůle bylo zajistit distribuci rodinného majetku. V mužských testamentech byl téměř automaticky hlavním dědicem syn či synové. Od počátku 17. století se součástí závětí postupně stávala ustanovení o zřízení rodinného fideikomisu. Teprve pokud testátor neměl dědice mužského pohlaví, přicházeli na řadu další pozůstalí. Mezi tradiční dědice náležely i pozůstalé manželky. Manželé jim připisovali věno a obvěnění, mezi obvyklé odkazy však patřil také kočár se spřežením a další movitý majetek, zpravidla šaty a šperky, které náležely do manželčina osobního vlastnictví. Na dcery mužští testátoři pamatovali ustanovením věnné částky, která jim měla být vyplacena při vstupu do manželství. V tomto ohledu se závěť stávala předobrazem budoucí svatební smlouvy, jejíž znění se poté zase odrazilo v textu ženských testamentů. Menší odkazy směřovaly k dalším rodinným příslušníkům, úředníkům a služebníkům. Šlechtičny zpravidla odkazovaly svůj často skrovný majetek manželům či dcerám. V případě odkazů dcerám lze hovořit o jakési vzájemné ženské solidaritě.

Součástí distributivních částí testamentů byly i rozličné zbožné a charitativní odkazy, kterými se testátoři snažili zabezpečit spásu své duše. Mezi nejčastější patřily příspěvky církevním institucím a fundace špitálů. Přestože nebyly neobvyklé již ve druhé polovině 16. století, jejich nárůst je patrný s nástupem barokní zbožnosti od dvacátých let 17. století.

Jedním ze stěžejních cílů předkládané práce bylo uchopit šlechtický testament jako historický pramen a zamyslet se nad jeho využitím v dějepisném bádání. Šlechtické kšafty byly až dosud v české historiografii využívány převážně k jednostranným výzkumům hospodářských a právních dějin šlechty. Pokud se však vystaví novému "úhlu pohledu", dokáží odpovědět na mnohem širší spektrum otázek. Značné množství odkazů na konkrétní příslušníky šlechtické rodiny činí z testamentů jeden ze stěžejních pramenů pro genealogická bádání, historickou demografii či studium rodinných struktur. Samozřejmě poslední vůle nemůže chybět mezi heuristickými východisky pro biografické zpracování osudů konkrétních osobností. Kšafty lze také považovat za doplňující prameny ke studiu životních cyklů urozenců. Nejvíce prozradí zejména o vzdělání šlechtických dětí, kavalírských cestách, výběru životního partnera, soužití dvou generací šlechtické rodiny či pohřebních rituálech. Již zmíněné arengy posledních vůlí jsou neocenitelným pramenem k postižení základních obrysů myšlení šlechticů v raném novověku. Vedle tradičních právních dějin lze za použití testamentů dále studovat i vývoj pozemkového vlastnictví a finanční hospodaření šlechtických rodů i jednotlivců. Odkazy na zámecké pokoje, mobiliář či předměty denní potřeby činí z testamentů spolu s pozůstalostními inventáři jeden ze stěžejních pramenů k poznání hmotné kultury a topografie šlechtických sídel. Díky častým odkazům jednotlivým úředníkům a služebníkům se lze na základě rozboru závětí a za použití dalších typů pramenů pokusit i o personální rekonstrukci šlechtických dvorů. Analýzou osob, které se v textu posledních vůlí objevily jako poručníci či testamentární svědci lze zase proniknout k síti neoficiálních struktur založených na neúředních kontaktech jednotlivců či skupin osob. V neposlední řadě kšafty hovoří o fundacích církevních a charitativních organizací.

V závěrečné kapitole se předkládaná práce zabývá jedním z naznačených témat, které je možné sledovat na základě studia šlechtických testamentů, a to životními cykly šlechtické rodiny. O letech dětství se testamenty zmiňovaly převážně v souvislosti se starostmi otců a matek o své potomky. Zřetelně z nich vystupuje nikdy nehasnoucí naděje rodičů na mužské potomky, tedy pokračovatele rodu. Naproti tomu dívky a ženy vystupují z mužského stínu pouze v okamžicích spojených se vstupem do manželství. Starostliví otcové zpravidla vyjadřovali prostřednictvím závětí svá přání o budoucím vzdělání potomků, včetně výběru preceptora, průběhu kavalírských cest a studia na univerzitě. Podle znění zemského práva končilo období dětství a dospívání dvacátým rokem věku, kdy se mladík stával plnoletým. Tento životní mezník však uznávali pouze někteří testátoři. Jiní vyjadřovali přesvědčení, že hranici zletilosti jejich synů je nutné posunout o několik let dále. Podobné příklady ukazují, že v životě českých šlechticů často docházelo k nesrovnalostem mezi nařízením právní normy a každodenní realitou.

Šlechtické dcery měly podle znění závětí po smrti otce zůstávat až do svého provdání v opatrování matky, popřípadě nejbližších příbuzných. Jako jeden z nejdůležitějších předpokladů pobytu neprovdané dívky na šlechtickém sídle se jeví přítomnost fraucimoru, tedy ženské části dvora. Stěžejním okamžikem života urozených potomků byl vstup do manželství. Ze znění testamentů vyplývá, že rodiče si činili nárok na rozhodující roli při výběru budoucího životního partnera. Otcové pravidelně trvali na tom, aby se jejich dcery provdaly "s radou" pozůstalé manželky a jí přidaných poručníků, a to pod pokutou ztráty nároku na odkázaný majetek. Důležitým úkolem posledních vůlí bylo zajištění věna pro pozůstalé dcery. Vedle věnné částky, jejíž výše byla značně rozlišná a závisela na sociálním a majetkovém zázemí testátora, měla dcera nárok na náležitou výbavu, jejíž tradiční součástí byl mimo jiné i zlatý řetízek.

Povinnost testátorů uvést důvody, které je vedly k vydědění "neposlušných" dětí, činí šlechtické závěti výjimečným pramenem k poznání konfliktních vztahů mezi rodiči a dětmi. Texty posledních vůlí obsahují údaje o násilnostech, soudních rozepřích a dalších jevech, které přesáhly únosnou mez očekávané normy chování dětí k rodičům. Závěti jsou také jedním ze stěžejních pramenů studia problematiky vdovství ve šlechtické společnosti. Testátoři se pravidelně zmiňovali o místě, kde měla pozůstalá manželka pobývat. Zároveň také upozorňují na napětí, které nezřídka mezi vdovou a ostatními pozůstalými nastalo.

Nejvíce prostoru věnovali sepisovatelé závětí okolnostem vlastní smrti a s ní spojených pohřebních rituálů. Ustanovení o uspořádání záležitostí spojených se smrtí se s železnou pravidelností začínala objevovat v úvodních částech testamentů až od dvacátých let 17. století. Testátoři věnovali pozornost místu, kde mělo jejich tělo spočinout. Mezi nejčastější požadavky náležel pohřeb v blízkosti jejich blízkých; někteří šlechtici neváhali připojit i konkrétní představu o podobě pohřebiště. S postupnou konfesionalizací společnosti na počátku 17. století také urozenci žádali, aby se pozůstalí vzdali honosné pohřební slavnosti. Finanční prostředky namísto toho měli věnovat svatostánku, kde spočinulo jejich tělo, popřípadě je dát na charitativní účely. Součástí takto pojímaného funerálního rituálu byl i dostatečný počet zádušních mší, v jejichž počtu se zřetelně odráželo sociální a majetkové zázemí zemřelého. Od počátku 17. století se ve šlechtických závětech čím dál častěji objevuje požadavek zajistit a pohostit v průběhu funerální slavnosti dostatečné množství chudých lidí, jejichž modlitby měly zaručit hladký přechod duše do nebeského království.

Druhou část knihy tvoří výběrová edice posledních vůlí. Každý rok sledovaného období let 1550 až 1650 je zastoupen jedním testamentem; celkem tudíž edice přináší 101 posledních vůlí příslušníků šlechtické společnosti. Převážná část zpřístupněných pramenů pochází z fondů Státní ústředního archivu v Praze, menší počet potom z materiálů Státního oblastního archivu v Litoměřicích, pobočky Žitenice, Státního oblastního archivu v Třeboni a z jindřichohradecké pobočky téhož archivu. Přestože jde do jisté míry o výběr subjektivní, snaží se zpřístupněné dokumenty představit poslední vůle jednotlivých sociálních, majetkových i profesních skupin šlechtické společnosti. Celý soubor přináší celkem 43 posledních vůlí příslušníků vyššího šlechtického stavu (do roku 1627 panského, poté i hraběcího a knížecího) a 58 kšaftů rytířů, včetně těch čerstvě nobilitovaných. Vždy alespoň několika posledními vůlemi jsou zastoupeny všechny regiony Království českého. Podstatné místo mají v souboru poslední vůle žen. Vedle 66 mužských je zpřístupněno i 35 testamentů šlechtičen. Své zastoupení mají příslušníci vládnoucí aristokracie s rozsáhlým majetkovým zázemím na jedné straně i politicky neaktivní a nemajetní rytíři na straně druhé. Opomenuta nebyla ani ta skupina české šlechty, která musela po roce 1628 opustit svou vlast a uchýlit se do emigrace. Poslední vůle byly také vybírány s ohledem na obsah. Jedním z hlavních úkolů předkládané edice je podpořit tvrzení, která jsou uváděna v textové části předkládané práce. Proto jsou její součástí poslední vůle, které dokumentují využití testamentů jako pramenů bádání o rodinných strukturách, hmotné kultuře šlechtických sídel, životních cyklech šlechtické rodiny či církevních a duchovních dějinách. Svou roli při výběru hrála i formální stránka poslední vůle a doba vyhotovení. Zastoupeny tak jsou testamenty několikastránkové i kšafty obsahující pouze několik odstavců, poslední vůle s kodicilem, s pozůstalostním inventářem či listem vysvětlujícím vydědění syna, zápis o ústním posledním pořízení, kšafty rušící platnost předešlých pořízení i testament zrušený, stejně jako testamenty obsahující ustanovení rodinného fideikomisu či svěřenectví. Soubor také obsahuje poslední vůle psané s dostatečným předstihem, poslední vůle psané ze strachu před konkrétním nebezpečím i kšafty nemocných osob či diktované na smrtelné posteli. Nechybí ani výpisy testamentů z desek zemských či koncept poslední vůle.

Každý zpřístupněný testament je vybaven poznámkovým aparátem, který obsahuje archeografické i věcné údaje. Textové údaje jsou v poznámkovém aparátu uvedeny pouze v takovém případě, kdy je nebylo možné popsat za použití konvenčních symbolů, které byly popsány výše. Věcné poznámky se týkají v převážné většině identifikace osob a lokalit, jež se v textech závětí vyskytují. Jejich úkolem je usnadnit orientaci v textu a lépe pochopit síť vztahů mezi jednotlivými osobami, popřípadě motivy jejich jednání. Největší pozornost byla věnována osobě testátora, u které jsem se v případě, že to bylo možné, snažil vytvořit krátký biogram. V ideálním případě je jeho součástí jméno, predikát a domicil testátora, jeho datum narození a úmrtí, stavovské zařazení, náboženské vyznání, rodinné vazby (rodiče, manžel/manželka, děti), majetkové zázemí a působení ve veřejných a politických úřadech. Další osoby, které se vyskytují v editovaných dokumentech, jsou zpravidla charakterizovány stručněji. Vedle jména, predikátu a domicilu je hlavním identifikačním prvkem datum úmrtí, popřípadě narození dané osoby, které od sebe umožňuje rozlišit více osob stejného jména. Další součástí údajů o těchto osobách je jejich vztah k testátorovi. Pokud poslední vůle zmiňuje zastávaný úřad, identifikace směřuje i tímto směrem. Hlavně u poručníků a testamentárních svědků jsou zkoumány jejich sousedské vztahy k testátorovi, a to lokalizací jejich sídel na základě dnešního správního rozdělení a s přihlédnutím k sídlu testátota. U žen je zpravidla provedena identifikace na základě některého mužského příslušníka šlechtické společnosti. U jednotlivých lokalit v kšaftech je nejprve určen jejich typ, a to v době vzniku testamentu. Další bližší identifikace je provedena na základě dnešního správního rozdělení.

PAVEL KRÁL

Between Life and Death. Testaments of the Czech Nobility from 1550 to 1650

The book introduces noble last wills from 1550 to 1650 as one of "newly discovered" type of historical sources. Altogether five chapters deals with description of these documents, with noble testamentary praxis, with the contentual analysis of testaments, with possible usage of these documents in historical research and with life cycles of noble families in the light of testaments. The other part of the book brings an edition of 101 noble testaments.

Research on nobility has always been an integral part of the Czech historiography. Historians have used various sources from noble family archives, manor collections and other archive sets (diplomatic materials, narrative sources, correspondence, accounts, inventories) for their research. Recently attention has been paid to other sources which had been known to historians, however had not been used for the research because of many reasons, respectively had been used only for one-way oriented research. Those sources are mostly represented by ego-sources (the Czech historiography has paid most attention to diaries).

One of the types of documents which need to be seen from a new point of view are testaments. They are present in every family archive but have been only used for genealogically, economically and legally oriented research. The present book attempts to introduce last wills of Bohemian noblemen and noblewomen in four aspects. At first it concentrates on testamentary praxis in Bohemia in the second half of the 16th and the first half of the 17th century. Special attention has been then placed on contentual analysis of the testaments. One of the crucial objectives of the book has been to summarise possible ways how testaments could be used for historical research on nobility. The fourth chapter then attempts to describe life cycles of noble families in the light of information which can be obtained from the testaments of Czech nobles.

Men and women testaments from the period of 1550 to 1650 have been analysed. It has been author's purpose to overstep the year 1620 which is traditionally considered a milestone in the Czech historiography. The largest set of testaments can be found among the documents produced by the Office of Land Registers (Úřad desek zemských) which are deposited in Státní ústřední archiv (State Central Archive) in Prague (mostly testaments entered in the Registers or originals of last wills which were deposited in the Office by their authors). Many last wills are also present in individual noble archives (mostly originals, drafts or copies of intabulated testaments).

Last wills of the Czech nobility were among the most important written materials securing noble property. The process of drawing up a testament followed a traditional ritual which was influenced by rooted tradition, legal norms as well as deeds of everyday life. A new land law-book (Obnovené zřízení zemské) brought a significant change into noble testamentary praxis at the beginning of the 17th century. While until 1627 nobles in Bohemia had had to ask for a king's powerful charter (mocný list královský) to draw up a will, the new land order gave them possibility to do so without such a permission. Under ideal circumstances noblemen and noblewomen wrote their testaments in advance as they considered last will integral part of the preparation for a "good death". However, not a small number of nobles left their dealing the worldly matters for the last moments of their lives. Testaments were most often drawn up in the testators' residences. Also the kingdoms' capital belonged among usual places where last will were drawn up, mostly because the land offices were located there. Nobles wrote their testaments with their own hand or they could ask a friend or some of the land officials to give them a hand. Both traditional and obligatory step was confirming the testament by testamentary witnesses. Last wills did not become valid until they had been read and entered into the Land registers (desky zemské), which should happen within twelve weeks after testator's death. However, the intabulation might appear an insuperable obstacle, as - similarly to other documents - it was necessary to pay for the entry into the Registers. This is one of the reasons why many of noble wills from the studied period never became valid in law.

Last wills of Bohemian noblemen and noblewomen in the period from 1550 to 1650 showed a tradition constancy in content. The whole text of wills was usually opened with invocation, which made the documents drawn up in the presence of God. It was followed by self-identification of the testator. Mostly in the cases of women-testators who identified themselves in the mediation of their male relatives these parts of testaments reveal how the role of women in the society was understood. The following arengas of the last wills are unique sources for understanding noble mentality in the early modern period. The authors of wills contemplated over the questions connected with rules of life and death, revealed their imaginations about afterlife. They saw their lives as short and dangerous; the stay in the world was considered a mere preparation for eternal life. However, their words also reveal the fear of death. It sprang out from the unexpectability and inevitability of death or from the unwillingness to say good-bye to close relatives and worldly property. Most of all, testators feared the sole moment of death when they were expected to undergo their last and crucial fight for their souls. Noblemen and noblewomen also named out the motives which led them to the decision to draw up a last will. In most cases they considered writing a will part of the preparation for a "good death" and in such a way they thought it their duty. From the beginning of the 17th century on the testators more and more often showed their firm conviction that it is necessary to draw up a will during the healthy life to be able to concentrate on a quiet leaving from worldly life in a deathbed. Also attempts to assure future harmony among relatives were among traditional motives of testators. Progressing old age, sudden diseases or injuries which tied testators down to a deathbed, or other immediate dangers like plague epidemics and war conflicts were also among usual reasons why testaments were drawn up. As mental faculty was one of the conditions for validity of the testament, testators reminded to emphasise that they write their last will being mentally fit.

Securing family property was the crucial objective of last wills. Appointment of guardians to children and property was a usual and often possibility how to manage it. Men-testators most often appointed their wives to be "power father-like guardians" (mocná otcovská poručnice). The land orders gave such guardians similar competencies as to fathers. In such positions wives were expected to take care of entrusted property and of education of children. Wives' fellow-guardians usually come from three groups of noble society - together with closest relatives and neighbours testators also addressed their requests to some of influential magnates, respectively to a member of the ruling Habsburg family who were expected to ensure sufficient protection to the property.

Undoubtedly, the main motive for drawing up testaments was distribution of family property. Family property was almost automatically bequeathed to male descendants in men's wills. From the beginning of the 17th century on also statutes about family fideicommissions were incorporated into the texts of testaments. Only if there were no sons alive other relatives would divide the inherited property. Widows were among traditional heirs. Husbands bequeathed them dowry and "obvěnění" (e. g. the money given by husbands to their wives after wedding, usually stated in wedding contracts). Widows were usually gives also a couch with horses and movable property - mostly clothes, linens and jewels - which belonged to wife's personal property. Men-testators determined in their testaments dowry which should be paid to their daughter after their wedding. In such point of view testaments were prefigurations for future wedding contracts. Oppositely, wedding contracts found their reflection in texts of women testaments. Smaller legata were also given to other family members, officials and servants. Noblewomen often willed their modest property to husbands and daughters. Bequests to daughters can be considered an act of women's solidarity in the early modern period.

The distributive parts of the testaments also included various pious and charity bequests. They were expected to help testators to ensure salvation to their souls. They were most often contributions to religious institutions of hospitals foundations. Although they were not unusual in the second half of the 16th century, their increase can be observed with the coming of the Baroque piety in the 1620s.

One of the crucial objectives of the book was to analyse noble testaments as historical sources and explore its possible utilisation in the historical research. As mentioned above, in the Czech historiography noble testaments have been used for one-sided research of economic and legal history. However, when the testaments are seen from a "different point of view" they can give answers to much broader set of questions. Frequent bequests to individual family members make testaments one of the crucial sources for genealogical research, historical demography or family structure research. Undoubtedly, last wills are important sources for biographies of some individualities. Last wills can also be considered as additional sources for the research of life cycles of noblemen. They reveal most information about education of noble children, grand tours, choice of husband or wife, coexistence of two generations of noble family or funeral rites. Above mentioned arengas of last wills are invaluable sources for penetrating the contours of thinking of nobles in the early modern period. Together with traditional legal history testaments can be also used for study of development of landed property and financial economy of both noble families and individualities. References about castle rooms, furniture or object of everyday use make testaments - together with inventories of inheritance - one of the crucial source of information about material culture and topography of noble residences. Thanks to frequent bequests to individual officials and servants it is possible to use testaments together with other sources for personal reconstruction of noble courts. Analysis of people who appeared in the texts of testaments in roles of guardians or testamentary witnesses can reveal the net of unofficial structures based on personal contacts of individuals or groups. last but not least, testaments bring information about foundations of religious and charity institutions.

The last part of the opening study attempts to use last will for one of the above mentioned topics - for life cycles of noble families. Childhood appears in testaments thanks to worries of fathers and mothers about their children. Parents often clearly expressed their never dying hope for male descendants who would carry on the family tradition. Oppositely girls and women stepped out from men's shadow only when their marriage was mentioned. In their testaments caring fathers usually expressed their wishes about future education of descendants, including the choice of tutor, the course of grand tours or university studies. According to the land law the period of childhood and adolescence ended at the age of twenty when youths become major. However, this life milestone was recognised only by some testators. Others expressed their conviction the limit of their sons' majority needed to be hinder for a few years. Similar examples show that there were contradictions between legal norms and everyday reality in lives of Bohemia noblemen.

According to the texts of testaments noble daughters were expected to stay after father's with their mothers or the closest relatives until they get married. "Fraucimor" (e.g. the woman part of the noble court) had to be present at the seats where daughters were to stay. Among the most important moments of the lives of nobles was marriage. The texts of last wills discloses that parents asserted their claim to choose a future partner for their children. Fathers regularly insisted on their daughters to get married "with advice" of the widow and fellow-guardians. If such condition was not fulfilled daughter lost her rights for bequeathed property. Another important objective of testaments was ensuring dowry for left daughters. It consisted of financial amount, which depended on the social and possessive background, and trousseau part of which often was a golden necklace.

Parents who wanted to disinherit their "disobedient" children were obliged to listed reasons which led them to such decision. This makes last wills unique sources for information about conflict relations between parents and grown-up children. Testaments mention cases of violence, law suits and other acts which somehow exceeded tolerable limits of expected norms of children's behaviour to their parents. Last wills are also one of the crucial sources for the topic of widowhood in noble society. Testators regularly mentioned the place where widow should stay after their death. Sometimes they also warn of the tension which could appear between the widow and children or other members of the family.

Testators spent most words to circumstances connecting to their own death and funeral rituals which accompanied it. Clauses arranging own death began to appear regularly in the opening parts of testaments in the 1620s. Authors of last wills determined the places where their bodies should be buried; most often they wished to rest near their closest relatives. Some testators also described their future sepulture. Progressing confessionalization caused that at the beginning of the 17th century testators beg their relatives to desist from spectacular funerals. They wanted them to give money which would be saved in such a way to the church where they were to be buried or to the charity. Testators also insisted on requiems; their number depended on the social and possessive background of the deceased. At the beginning of the 17th century another request appeared in the text of the last wills - testators ordered to bring and feed as many as possible of poor people at their funerals. They were expected to pray for the soul of the deceased and in this way make the way of testators' souls to heaven easier.

The other part of the book brings a selective edition of 101 last will from 1550 to 1650. It means that each year of the mentioned period of time is represented by one testament (however, sometimes it is more than one document because codicils and inventories which were part of the last will were also edited). Although the selection of the edited testaments is subjective in a way, the documents try to introduce last wills of different social. possessive and professional groups of the noble society. The whole collection brings 43 testaments of members of upper noble estate (30 men and 13 women) and 58 testaments of knights (36 men and 22 women). At least few wills always represent all regions of the Kingdom of Bohemia. Special focus was placed on women's last will (altogether 35 testaments). Wills of ruling aristocrats with ample land property on one hand and testaments of politically inactive knights with almost no property on the other hand were included in the set. Also those members of the noble society who were forced to exile after 1628 were not omitted.

Also content was one of the determinants which decided whether to select a specific testament. One of the objectives of the edition is to support theses given in the opening study of the present book. The set includes wills which document the possibilities how to used testaments as sources for research on family structures, on material culture of noble seats, on life cycles of noble families or on church and spiritual history.

The testaments were also chosen with the respect to their formal structure and the time when they were drawn up. The collection include both few pages long wills and testaments consisting of few paragraphs, last wills with a codicil, with an inventory or with a letter explaining why a son was disinherited, reports about oral entail, wills cancelling previous testaments, cancelled testaments, as well as last wills containing clauses about family fideicommission. Also testaments drawn up in advance, last wills written facing fear of specific danger, wills of ill testators or testaments dictated in the deathbed are edited. The set also contains copies of testaments given from the Land Registers and a concept of last wills.

The testaments are placed in chronological order. Each document has been edited in extenso and is opened with a head abstract which contains the content of the edited testament, place of deposit, type of execution and language. Conventional rules for transcription of early modern sources were followed. Each last will is completed with footnote references which contain both archeographic and factual information and tries to identify people and locations mentioned in the texts of the testaments.

JOSEF HRDLIČKA

AUTOBIOGRAFIE JANA NIKODÉMA MAŘANA BOHDANECKÉHO Z HODKOVA

Zájem o myšlenkový svět příslušníků panského stavu a zatím spíše výjimečně i rytířů či neurozených osob pohybujících se na šlechtických dvorech přivedl v posledním desetiletí některé badatele k písemnostem, pro které se v české historické vědě začalo používat nepříliš přesné označení prameny osobní povahy či osobní prameny; v německy mluvících zemích se pro ně používá tradiční pojem Selbstzeugnisse nebo jeho novější varianta Ego-Dokumente. Vybrané osobní prameny byly v českém prostředí známé a některé i edičně zpřístupněné již v 19. věku (stručná autobiografie vojáka Pavla Korky z Korkyně z poloviny 16. století; kronika Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic z let 1624-1648 doplněná i o autobiografické pasáže). Přestože i v průběhu minulého století se k nim historikové několikrát vrátili, soustavnější pozornost jim prozatím věnována nebyla. I když v poslední čtvrtině 20. věku byla edičně zpřístupněna například pozoruhodná autobiografie vojáka Jindřicha Hýrla z Chodů z přelomu 16. a 17. století, autobiograficky laděné nábožensko-moralistní dílo Jana Zajíce z Házmburka z poloviny 16. věku či deník Adama mladšího z Valdštejna z let 1602-1633, postrádáme v českém prostředí soustavnější zájem o ediční zpřístupňování osobních pramenů či alespoň jejich soupis, jako tomu v rakouském prostředí provedl Harald Tersch či jak to pro německé prostředí z doby třicetileté války učinila Benigna von Krusenstjern. Taková práce by se následně v českém prostředí mohla stát podkladem pro dosud neexistující diskusi nad terminologií osobních pramenů, kterou do značné míry ztěžuje tradice v používání mnohoznačného slova paměti. Současně s tím byl se taková práce stala žádoucím podkladem pro teoretickou diskusi nad možnostmi využití uvedených pramenů pro historicko-antropologicky laděný výzkum různých stránek šlechtické každodennosti, fungování soudobých mocenských struktur na různých úrovních soudobého politického systému, prožívání válečných událostí, ale i otázek spjatých s myšlením urozených (a spíše ojediněle i neurozených) příslušníků raně novověké společnosti (vnímání cti nebo rodové urozenosti).

Jestliže v případě vyšší šlechty byly již některé osobní prameny popsány, editovány a interpretovány, v případě urozených či neurozených osob pohybujících se na raně novověkých aristokratických dvorech je situace o poznání odlišná. Jediné výjimky tu představuje nepříliš rozsáhlá veršovaná autobiografie rožmberského regenta Jakuba Krčína z Jelčan ze druhé poloviny 16. století a stručný deník pážete Vratislava z Pernštejna z roku 1559. Dosud jediným známým vrchnostenským úředníkem z českého a moravského prostředí, který sepsal autobiografii v pobělohorském období, byl Jan Nikodém Mařan Bohdanecký z Hodkova. Svou autobiografii, jejíž originál se nedochoval a badatel má k dispozici pouze její přepis pocházející patrně z druhé poloviny 18. století, rozdělil do dvou částí. V první stručnější části, nazvané Paměť první, hovoří v ich-formě jeho otec Jiří Mařan Bohdanecký. Teprve ve druhé části, nesoucí název Paměť druhá, již promlouvá Jan Nikodém. Není však pochyb o tom, že závěrečná redakce obou zmiňovaných částí vyšla z pera Jana Nikodéma.

Oba hlavní hrdinové mařanovské autobiografie, Jiří a jeho syn Jan Nikodém, patřili životními osudy a kariérou k vrstvě pobělohorské byrokracie. Jiří, syn Jana staršího Mařana Bohdaneckého a jeho druhé manželky Anežky, dcery brněnského radního Matouše Schwarzla, se narodil 10. března 1603. Roku 1617 se dostal do Jindřichova Hradce, kde se stal pážetem (mladším dvořanem) na dvoře Viléma Slavaty a jeho dospívajících synů. Na konci dvacátých let se mu podařilo proniknout do nižší roviny zeměpanských úřadů v Praze a jeho kariéra se odehrávala mezi českou komorou a nejvyšším berním úřadem. V polovině třicátých let vstoupil nakrátko do služeb Adama Pavla, nejstaršího syna Viléma Slavaty, a přestože je asi po necelém roce opustil a vrátil se zpět do Prahy, stal se Slavatovým dlouhodobým klientem. V prosinci roku 1639 byl Jiří Mařan Bohdanecký přijat mezi pobělohorskou nižší šlechtu. Služby české komory a nejvyššího berního úřadu opustil před rokem 1655, kdy se rozhodl věnovat se vlastnímu hospodářství na zakoupených statcích v Čechách. Poté se ale opět stal zaměstnancem české komory jako hejtman jednoho z komorních panství ve středních Čechách. V letech 1659-1661 působil jako úředník na panství Václava Eusebia z Lobkovic. Po odchodu z jeho služeb se opět stal hejtmanem na panství české komory. Roku 1666 služby české komory opustil a o dva roky později v Praze zemřel.

Jediným synem Jiřího Mařana Bohdaneckého, který se dožil dospělosti, byl Jan Nikodém. Narodil se 24. února 1637 ve slavatovském Jindřichově Hradci, odkud pocházela rodina jeho matky. Také kariéra Jana Nikodéma nevykročila z byrokratického prostředí, ovšem na rozdíl od otcovy životní dráhy byla spjata výhradně s rodem Slavatů z Chlumu a Košumberka. V šestnácti letech se Jan Nikodém dostal ke dvoru Jana Jiřího Jáchyma Slavaty, s nímž se zúčastnil velmožovy kavalírské cesty do jižní Evropy a poté mezi léty 1656-1659 pobýval v jeho doprovodu ve Vídni u císařského dvora. Ve slavatovských službách zůstal Jan Nikodém i po sňatku s rakouskou šlechtičnou Maxmiliánou Payersbergovou z Payersbergu, s níž se oženil v říjnu 1659. Namísto příslušnosti k okruhu osobních služebníků budoucího majitele dominia však Jan Nikodém nastoupil kariéru správce slavatovských venkovských statků. Ve svých dvaadvaceti letech byl uveden do úřadu správce statku Kardašova Řečice. Roku 1665 se odtud dostal do hlavní venkovské rezidence v Jindřichově Hradci, kde působil jako pivovarní písař (1665-1668) a důchodní písař (1668-1671). Při rozsáhlé obměně nejvyšších správních úředníků byl roku 1671 tehdy čtyřiatřicetiletý Jan Nikodém Mařan Bohdanecký jmenován hejtmanem jihomoravského panství Telč, s nímž spojil, i přes dva pokusy odejít ze slavatovských služeb, svou zbývající životní pouť. V polovině března 1678 se Jan Nikodém dočkal od Leopolda I. potvrzení "pravého" rytířského stavu, o nějž usiloval po několik let. Svůj rod tímto krokem, byť pouze na necelé půlstoletí, přivedl mezi starobylé urozené obyvatele pobělohorských českých zemí; jeho smrt (Jan Nikodém zemřel roku 1690) totiž přežil pouze jediný syn Jan Karel Bernard, který zemřel bez potomků roku 1727.

Mařanovská autobiografie zahrnuje události let 1464-1689; zahajuje jí zpráva o vydání privilegia, jímž měl český král Jiří z Poděbrad povýšil Bohuchvala Mařana Bohdaneckého do rytířského stavu. Poslední záznam se vztahuje k úmrtí Jan Jiřího Jáchyma Slavaty. Nejvíce záznamů si ale všímá událostí z let 1678-1689.

Na stránkách editované autobiografie je možné nalézt záznamy rozmanitého charakteru. Rozhodující důvod, proč ji Jan Nikodém začal psát, nepochybně souvisel se snahou o naplnění jedné z nedílných součástí uvažování raně novověkých urozenců, jíž bylo prokazování nepřetržitosti urozenosti vlastního rodu. Při sledování vývoje stavovské příslušnosti Mařanů Bohdaneckých z Hodkova je přitom možné v textu autobiografie vysledovat tři důležité momenty. Jednalo se o vydání majestátů Jiřího z Poděbrad ze září 1464, Ferdinanda III. z prosince 1639 a Leopolda I. z března 1678. K pochopení toho, jakým způsobem o rodové urozenosti Jiří i Jan Nikodém uvažovali, je nutné podotknout, že rodové jméno spojovalo Mařany Bohdanecké s původně středověkým rytířským rodem Bohdaneckých z Hodkova. Jeho nejstarší známí příslušníci pocházeli z počátku 14. století, přičemž v mužské linii rod vymřel roku 1620.

V úsilí Jiřího i Jana Nikodéma o prokázání nepřetržitosti rodové urozenosti je možné rozlišit dvě snahy. Nositelem první byl Jiří Mařan Bohdanecký. Právě u něho lze hledat počátky myšlenky o příbuznosti obou zmíněných rodů. O Bohdaneckých z Hodkova se přitom patrně dozvěděl na sklonku dvacátých či ve třicátých letech 17. století, kdy se v české komoře nebo jako úředník nejvyššího berního úřadu seznámil s jejich listinami či jinými rodovými písemnosti. Protože ve třicátých letech 17. věku již nežil žádný mužský příslušník původně středověkého rytířského rodu, rozhodl se Jiří využít shodné podoby rodových jmen k vytvoření fikce o vzájemném vztahu obou rodů, o jehož povaze však vzhledem k absenci pramenů není možné nic bližšího říci. Volil přitom opatrnější cestu a rozhodl se dosáhnout polepšení dosud používaného erbu s prostřeleným línem o erbovní znamení Bohdaneckých z Hodkova, jímž byl zlatý šraňk. Výsledkem jeho úsilí byla listina Ferdinanda III., který v prosinci 1639 přijal Jiřího Mařana Bohdaneckého mezi pobělohorské vladyky a uvedeným erbovním znamením polepšil dosavadní mařanovský znak. Neudělil mu ovšem právo připojovat ke svému jménu predikát. Zatímco v listině Ferdinand III. nijak nezastíral měšťanský původ Mařanů Bohdaneckých, již samotným používáním erbovního znamení se Mařan přihlásil k odkazu urozenosti vymřelého rodu Bohdaneckých z Hodkova. Vnějším výrazem fikce se stala podoba fasády Mařanova domu Na Starém Městě pražském, který jej ve čtyřicátých letech 17. století začal nazývat domem "U zlatého šraňku". Toto znamení, dokládající jeho vztah k starobylému českému rytířskému rodu, umístil na jeho průčelí.

Odlišně než Jiří Mařan Bohdanecký ve třicátých letech 17. století uvažoval o rodové urozenosti o čtyři desetiletí později jeho syn Jan Nikodém. Slavatovský úředník nepřijal za svou ideu původně měšťanského, poté erbovnického a nakonec vladyckého rodu, který měl nejasný vztah ke starobylému rytířskému rodu, jehož ozvěnou bylo pouze shodné rodové jméno a podoba erbu. Podle jeho představ, vtělených do závěrečné redakce mařanovské autobiografie a až na jednu odlišnost potvrzených v listině Leopolda I. z roku 1678, byli Mařanové Bohdanečtí příbuzní se starobylým rytířským rodem Bohdaneckých z Hodkova a do rytířského stavu přijati již roku 1464 Jiřím z Poděbrad. Protože ve třicátých letech 17. století se ve víru třicetileté války mělo Poděbradovo privilegium ztratit, vydal v prosinci 1639 Ferdinand III. Jiřímu Mařanovi Bohdaneckému novou listinu, v níž potvrdil příslušnost rodu k nižší šlechtě. Oprávněnost používání argumentů o starobylosti vlastního rodu a o jeho spřízněním s dalším starobylým rodem potvrdil Leopold I. v nobilitační listině vydané v březnu 1678 a o čtyři roky později zapsané do desk zemských; v ní také přiznal Janu Nikodémovi právo používat predikát. Její znění se shodovalo s představami Jana Nikodéma, zaznamenanými na stránkách autobiografie, a tak je legitimizovalo. Leopoldova listina tak nebyla pouhým potvrzením privilegia z roku 1639, ale radikálně měnila pohled na minulost stavovské příslušnosti Mařanů Bohdaneckých. Její vydání se stalo důkazem několik generací trvající urozenosti Mařanů Bohdaneckých z Hodkova a současně bylo nepřehlédnutelným osobním přínosem Jana Nikodéma k nepřetržitému trvání urozenosti vlastního rodu.

Kromě úsilí o doložení nepřetržitého trvání rodové urozenosti je mařanovská autobiografie také vyjádřením snahy Jana Nikodéma o budování životní role věrného a schopného služebníka Ferdinanda Viléma a Jana Jiřího Jáchyma Slavaty. Namísto plnění každodenních povinností si zaznamenával výhradně takové události, při kterých osvědčil kvality a vykonal práci, která zmíněné rutinní úkoly překračovala. Ve všech případech se jednalo o kroky, které směřovaly k prospěchu vrchnosti a současně byly i dokladem mimořádných hejtmanových schopností. Představení vlastních kladů, charakteristické pro raně novověké osobní prameny autobiografické povahy, se v případě Jana Nikodéma projevilo nejčastěji zdůrazňováním úspěchů při správě panství (nákupy statků a zvětšování rozlohy panství, péče o vojáky z jihovýchodu monarchie zimující na panství, obrana panství před morem 1679/1680). Svědomitým vykonáváním svěřených povinností i dalšími službami, které mezi léty 1671-1690 učinil v úřadu hejtmana telčského panství, vytvářel očekávaný obraz věrného a svědomitého vrchnostenského služebníka. Současně tím šlechtil svou čest a přispíval tak ke zvelebování rodové cti Mařanů Bohdaneckých. Slovo čest vyjadřovalo na stránkách mařanovské autobiografie odměnu za prokázanou mimořádnou službu, při níž jeho schopnosti ocenily stavovsky výše postavené osoby. Míra dosažené cti se přitom odvíjela od povahy služby i prestiže, jíž se osoba, které byla služba prokázána, těšila v soudobé stavovské společnosti.

Součást vytvářeného obrazu věrného vrchnostenského služebníka představovala také účast na veřejném životě panství, v čele jehož správy stál. V mařanovské autobiografii dostala náboženský rozměr. Obraz dobrého katolíka doložil Jan Nikodém Mařan Bohdanecký z Hodkova čtyřmi druhy zpráv. Patřily mezi ně návštěvy mariánských poutních míst Jako zbožný křesťan a současně mecenáš se Jan Nikodém projevil také fundací nevelkého kostela sv. Jáchyma nad Dobrou Vodou poblíž Telče, který se měl stát památkou na hejtmanovo pozemské působení v čele správy telčského panství a dopomoci tak k jeho zvěčnění v myslích obyvatel i jejich potomků. Současně se měl stát příspěvkem k růstu dobrého jména panství a tím i slavatovského rodu za jeho hranicemi. Jan Nikodém jako hejtman panství rovněž reprezentoval svou vrchnost při návštěvách náboženských slavností. Jako vzorný katolík se Jan Nikodém představil i při křtech Židů a zajatých Turků v Telči v osmdesátých letech 17. století. Na stránkách autobiografie přitom nemohly chybět ani zprávy o dalších rituálech, které měly nezanedbatelný význam v systému lokální moci a v nichž byla Janu Nikodémovi svěřena prestižní role (vítání vrchnosti, uvádění slavatovských úředníků do úřadu).

Protože Mařanova čest se zvelebovala kontaktem se stavovsky výše postavenými osobami, zaznamenával si Jan Nikodém také údaje o aristokratech, jimž ve Slavonicích (městě na telčském panství na trase poštovního spojení mezi Vídní a Prahou) sloužil u hodovní tabule (Dominik Ondřej z Kounic, Oldřich Adolf Vratislav ze Šternberka, Heřman Jakub Černín z Chudenic, Zuzana Polyxena Bořitová z Ditrichštejna; roku 1683 také bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel). Zvýrazněním takových kontaktů byly zprávy o darech, které za své služby v úřadu hejtmana panství obdržel (od Ferdinanda Augusta Leopolda z Lobkovic či Maxmiliána II. Emanuela).

Třetím typem zpráv, které je možné v autobiografii nalézt, se Jan Nikodém snažil představit vlastní pohled na ostatní skupiny soudobé společnosti i na vlastní místo v ní. Společně s aristokracií a prostředím katolické církve i řádu jezuitů (telčskou kolejí prošli významní čeští misionáři) či bosých karmelitánů (s řádem ho spojovala postava Jana Karla Jáchyma Slavaty, v letech ... jejich řádového generála) se největší pozornosti dočkala nižší či čerstvě povýšená vyšší šlechta vlastnící statky v okolí telčského panství; až do poloviny sedmdesátých let ji doplňovali někteří jindřichohradečtí erbovníci a nejvýše postavení slavatovští úředníci. Právě to byla vrstva, k níž Jan Nikodém tíhnul a do které sám sebe řadil. Mezi jejími příslušníky viděl své místo a udržoval s nimi různé druhy sociálních kontaktů. Jejich základem se v jazyku raně novověkých písemností z českého prostředí stal pojem přátelství; to se rozvíjelo po osách pokrevního spříznění i nepokrevních vztahů. K nim náležely nepokrevní příbuzenské (kmotrovství, švagrovství) i nepříbuzenské vztahy. Těm v řeči mařanovské autobiografie odpovídaly pojmy "soused", "bratr" či "patron". K uchování paměti na osoby, s nimiž ho spojovaly uvedené vztahy, Jan Nikodém nejčastěji používal zápisy o jejich úmrtí.

Vztah označený v autobiografii jako přátelství poutal Jana Nikodéma podle vlastních slov postupně ke čtrnácti osobám. Zatímco před polovinou sedmdesátých let 17. století se jednalo o jindřichohradecké měšťany a slavatovské úředníky, od uvedené doby začal Mařan jako své přátele na stránkách autobiografie označovat výhradně zemřelé příslušníky nižší šlechty usedlé na statcích v okolí telčského panství a spíše výjimečně i významné představitele jezuitského řádu. Je možné se domnívat, že uvedená změna souvisela s proměňujícím se vnímáním rodové urozenosti. Že úsilí o vydání privilegia od císaře Leopolda I. přikládal Jan Nikodém velký význam svědčí i to, že oba své aristokratické přímluvce (Oldřicha Adolfa Vratislava ze Šternberka, Humprechta Jana Černína z Chudenic) označil za své patrony. Z nižších šlechticů, k nimž ho pojilo zmiňované přátelství, označil Jan Nikodém dva (Václav František Lipovský z Lipovice, František Albrecht Hložek ze Žampachu) jako své bratry; bratrství označovalo v mařanovské autobiografii hlubší a nejvíce důvěrný z neformálních nepříbuzenských vztahů.

Důraz na budování dobrého jména své osoby i mařanovského rodu a současně i význam vlastního postavení v systému lokální moci se projevil i na příkladu kmotrovství. Kmotry svých dětí si Jan Nikodém začal na stránky autobiografie zaznamenávat až od druhé poloviny šedesátých let. Jestliže je uvádění jmen kmoter a kmotrů v pramenech osobní povahy možné interpretovat jako snahu pisatele o vyjádření vlastního sociálního statutu, došlo v Mařanově myšlení k posunu od stručného záznamu o pokřtění narozených potomků, tedy liturgického jádra rituálu, k uvedení jmen osob, jež mu byly za kmotry, vyjadřujících jeho společenský význam. Na druhé straně o vlastní účasti na rituálech křtu v roli kmotra zanechal Jan Nikodém pouze tři svědectví. Na základě dochované telčské matriky však víme, že tak činil o poznání častěji; kmotrem dětí z měšťanských rodin se přitom v Telči stal pouze v prvních třech letech svého působení v úřadu hejtmana (1671-1673), po zbytek života již takové žádosti nepřijímal.

Prostředí poddanských měst i slavatovského dvora, kde se dlouhá léta pohyboval, přitom Jan Nikodém na stránkách autobiografie přehlížel i při jiných příležitostech. Souviselo to s Mařanovým chápáním urozenosti a budování cti. Poddanské město pro něho nebylo místem, v němž by se mohla zvelebovat jeho čest; současně k tomu přispívalo i vědomí nadřazenosti vyjádřené právě starobylostí rodu i jeho urozeností. Současně s tím se v tomto negativním pohledu na městské prostředí projevovala druhá možná příčina, jež vycházela z významu příbuzenských vztahů v systému lokální moci. Přezíravost Jana Nikodéma vůči Telči pramenila ze skutečnosti, že ho s ní žádné příbuzenské vztahy nespojovaly. Tuto skutečnost navíc podporoval fakt, že v něm naopak své rodinné zázemí měli někteří jemu podřízení vrchnostenští úředníci, kteří oproti hejtmanovy vytvářeli druhou mocenskou skupinu, jenž vyvažovala jeho postavení v mocenském systému na panství.

Autobiografie Jana Nikodéma Mařana Bohdaneckého z Hodkova byla zamýšlena jako jakési naučení, vyjádření životních postojů a zásad, podle kterých se měli jeho potomci řídit a dodržovat je. Každému, kdo by jí četl, přinášela hojné doklady, jimiž se měla v historické paměti udržovat památka na budování cti urozeného a starobylého rytířského rodu Mařanů Bohdaneckých z Hodkova. Současně byla vyjádřením osobního přínosu Jana Nikodéma k nepřetržitosti rodové urozenosti. Stala se výrazem jeho výjimečnosti, v níž ho utvrzovala kariéra ve službách aristokratického rodu, neformální přátelské vztahy s urozenými obyvateli království, dosažená osobní čest i urozenost vlastního rodu. Byl to on, kdo za pomoci významných patronů dosáhl vydání listiny, v níž mu Leopold I. potvrdil příslušnost k "pravému" rytířskému stavu. Společně s tím stvrdil i platnost rodové fikce o spříznění Mařanů Bohdaneckých se středověkým rytířským rodem Bohdaneckých z Hodkova i o více než čtyři generace trvající příslušnosti rodu k urozeným obyvatelům království. Současně jím sestavená autobiografie bohatě dokládala takové události a společenské kontakty, jež měly Mařanovým potomkům doložit jeho mimořádné vlastnosti, zásluhy a úspěchy, kterými přispěl do generacemi budované pokladnice rodové cti.

JOSEF HRDLIČKA

Autobiographie von Johann Nikodemus Mařan Bohdanecký von Hodkov

Das Interessse für die Gedankenwelt der Angehörigen des Herrenstandes und bisher eher ausnahmensweise der Ritter oder der Nichtadeligen, die an den Adelshöfen tätig waren, führte im letzten Jahrzehnt manche Forscher zu den Schriften, für die man in der tschechischen Wissenschaft die etwas ungenaue Bezeichnung Quellen des persönlichen Charakters oder persönliche Quellen anzuwenden begann; in den deutschsprachigen Ländern gibt es dafür die traditionelle Bezeichnung Selbstzeugnisse oder die neuere Variante Ego-Dokumente. Die ausgewählten persönlichen Quellen wurden in der tschechischen Geschichtsforschung bekannt und manche von ihnen schon in dem 19. Jahrhundert durch Editionen veröffentlicht (eine kurze Autobiographie des Soldaten Paul Korka von Korkyně aus der Mitte des 16. Jahrhunderts; die Chronik von Johann Georg Harant von Polžice und Bezdružice aus den Jahren 1624-1648, die auch durch autobiographische Pasagen ergänzt ist). Obwohl sie auch im vorigen Jahrhundert benutzt wurden, wurde ihnen bisher keine systematische Aufmerksamkeit gewidmet. Auch wenn im letzten Viertel des 20. Jahrhunderts eine außergewöhnliche Autobiographie des Soldaten Heinrich Hýzrle von Chody aus der Wende des 16. und 17. Jahrhunderts, ein religiös-ethisches Werk mit autobiographischen Zügen von Johann Zajíc von Házmburk (Mitte des 16. Jahrhunderts) oder das Tagebuch von Adam der Jüngere von Waldstein in Editionen herausgegeben wurden, fehlt in der tschechischen Historiographie ein systematisches Interesse für die Edierung der persönlichen Quellen oder wenigstens ihre Auflistung, die in Österreich Harald Tersch oder in Deutschland für den Dreißigjährigen Krieg Benigna von Krusenstjern verfassten. So ein Werk könnte als Grundlage für die bisher nicht existierende Diskussion in Tschechien über die Terminologie der persönlichen Quellen dienen, die in einem großen Maß von der traditionellen Anwendung des vieldeutigen Wortes paměti (Memoiren) erschwert wird. Gleichzeitig wird dieses Werk eine nutzbare Grundlage für eine theoretische Diskussion über die Möglichkeiten dieser Quellen für eine historisch-anthropologische Forschung des Adelsalltags, der verschiedenen zeitlichen Machtstrukturen im damaligen politischen System, des Erlebens der Kriegsereignisse, aber auch für die Beantwortung von Fragen, die mit dem Denken der adeligen (und nur selten der nicht nobilitierten) Mitglieder in der frühneuzeitlichen Gesellschaft zusammenhängen (Bsp.: Wahrnehmung der Ehre und der Familiennobilität).

Wenn im Fall des hohen Adels schon manche persönliche Quellen beschrieben, ediert und interpretiert wurden, ist die Situation bei den an den Adelshöfen tätigen Adeligen und Nichtadeligen wesentlich anders. Die einzigen Ausnahmen stellen hier eine nicht zu umfassende Autobiographie in Versen des Rosenberger Regenten Jakob Krčín von Jelčany aus der 2. Hälfte des 16. Jahrhunderts und 1559 ein kurzes Tagebuch des Pagen Vratislav von Pernstein dar. Der bisher einzige Obrigkeitsbeamte in dem böhmischen und mährischen Raum, der nach dem Weißen Berg eine Autobiographie verfasste, war Johann Nikodemus Mařan (Marzan) Bohdanecký von Hodkov. Seine Autobiographie, deren Original nicht erhalten ist und dem Forscher nur in der Übertragung wahrscheinlich aus der 2. Hälfte des 18. Jahrhunderts zur Verfügung steht, teilte er in zwei Teile. In dem ersten, kürzeren Teil mit dem Namen Paměť první (Memoire Eins) spricht in der Ich-Form sein Vater Georg Mařan Bohdanecký. Erst in dem zweiten Teil Paměť druhá (Memoire Zwei) spricht dann Johann Nikodemus. Es besteht aber kein Zweifel daran, dass die Schlussredaktion beider Teile das Werk von Johann Nikodemus ist.

Die beiden Haupthelden der Mařan-Autobiographie, Georg und sein Sohn Johann Nikodemus, gehörten mit ihren Lebensschicksalen und ihrer Karriere zu der Nach-dem-Weißen-Berg-Bürokratie. Georg, der Sohn von Johann dem Älteren Mařan Bohdanecký und seiner zweiten Ehefrau Agnes, Tochter des Brüner Rats Mathias Schwarzl, wurde am 10. März 1603 geboren. 1617 kam er nach Jindřichův Hradec (Neuhaus), wo er zum Pagen (dem jüngeren Höfling) am Hof von Wilhelm Slawata von Chlum und Košumberk und seinen heranwachsenden Söhnen wurde. Ende der 1620er gelang es ihm, in den niederen Rang der Landesämter in Prag vorzudringen, und seine Karriere spielte sich zwischen der böhmischen Kammer und dem Obersteueramt ab. In der Mitte der 1630er war er für eine kurze Zeit im Dienst von Adam Paul tätig, dem ältesten Sohn von Wilhelm Slawata, und obwohl er ihn schon nach einem Jahr verließ und zurück nach Prag ging, wurde er Adam Pauls langzeitiger Klient. Im Dezember 1639 wurde Georg Mařan Bohdanecký in den niederen Adel aufgenomen. Die Dienste der böhmischen Kammer und des Obersteueramts verließ er vor 1655, als er die Entscheidung traf, sich der eigenen Wirtschaft in den gekauften Gütern in Böhmen zu widmen. Danach wurde er aber wiederum zum Angestellten der böhmischen Kammer als Hauptmann einer der Kammerherrschaften in Mittelböhmen. 1659-1661 war er als Beamter bei Wenzel Eusebius von Lobkowitz tätig. Nach der Beendigung seiner Dienste wurde er wieder zum Hauptmann der Herrschaft der böhmischen Kammer. 1666 verließ er die böhmische Kammer und zwei Jahre später starb er in Prag.

Der einzige Sohn von Georg Mařan Bohdanecký, der die Mündigkeit erreichte, war Johann Nikodemus. Er wurde am 24. Februar 1637 in Slawatas Jindřichův Hradec geboren, woraus die Familie seiner Mutter stammte. Auch die Karriere von Johann Nikodemus verließ nicht die bürokratische Umgebung, aber im Vergleich zum Lebenslauf seines Vaters wurde sie ausschließlich mit der Familie Slawata von Chlum und Košumberk verbunden. Im 16. Lebensjahr kam er an den Hof von Johann Georg Joachim Slawata, an dessen Kavaliersreise nach Südeuropa er teilnahm und die Jahre 1656-1659 verbrachte er in seiner Begleitung in Wien am Kaiserhof. In Slawata-Diensten blieb Johann Nikodemus auch nach der Eheschließung mit der österreichischen Adeligen Maxmiliana Payersberg von Payesberg, die im Oktober 1659 stattfand. Statt weiter den persönlichen Dienern des künftigen Dominiumsbesitzers anzugehören, begann Jan Nikodemus seine Karriere als Verwalter der Slawata-Landgütter. Als Zweiundzwanzigjähriger trat er die Stelle eines Gutsverwalters in Kardašova Řečice an. 1665 kam er von dort aus in die Hauptresidenz Jindřichův Hradec, wo er als Bierschreiber (1665-1668) und Rentschreiber (1668-1671) tätig war. Bei einer umfangreichen Mutation der Oberbeamten 1671 wurde der damals vierunddreißigjährige Johann Nikodemus Mařan Bohdanecký zum Hauptmann der südmährischen Herrschaft Telč (Teltsch), mit der er sein übriges Leben verband (auch trotz zweier Versuche, den Slawata-Dienst zu verlasen). Mitte März 1678 wurde Johann Nikodemus von Leopold I. der "pravý" (richtige) Ritterstand bestätigt, worum er sich einige Jahre bemüht hatte. Mit diesem Schritt brachte er seine Familie, allerdings für nicht einmal fünfzig Jahre unter die altertümlichen edlen Einwohner der böhmischen Länder nach dem Weißen Berg; seinen Tod (Johann Nikodemus starb 1690) überlebte nämlich nur ein Sohn, Johann Karl Bernhard, der 1727 kinderlos starb.

Die Mařan-Autobiographie beinhaltet die Ereignisse der Jahren 1464-1689; sie beginnt mit dem Bericht über das Privileg, mit dem der böhmische König Georg von Poděbrady Bohuchval Mařan Bohdanecký in den Ritterstand erhoben haben soll. Die letzte Anmerkung widmet sich dem Tod von Johann Georg Joachim Slawata. Die meisten Anmerkungen konzentrieren sich aber auf die Jahre 1678-1689.

Die Seiten der edierten Autobiographie beinhalten die Informationen von verschiedenem Charakter. Der Grund, warum Johann Nikodemus sie zu schreiben begann, hing zweifellos in der Bemühung um die Erfüllung eines der Teile von dem Nachdenken der frühneuzeitlichen Adeligen zusammen, und das war die Beweisung der Nobilitätskontinuität der eigenen Familie. Bei der Betrachtung der Entwicklung der Standesangehörigkeit der Mařans Bohdanecký von Hodkov sind drei wichtige Momente im Text der Autobiographie zu finden. Es geht um die Majestäten von Georg von Poděbrady im September 1464, von Ferdinand III. im Dezember 1639 und von Leopold I. im März 1678. Um nachvollziehen zu können, wie Georg und Johann Nikodemus die Nobilität einschätzten, muss man erwähnen, dass der Familienname die Mařans Bohdanecký mit der ursprünglich mittelalterlichen Ritterfamilie Bohdanecký von Hodkov verband. Ihre ältesten bekannten Mitglieder stammten aus Anfang des 14. Jahrhunderts, wobei das Geschlecht in der männlichen Linie 1620 ausstarb.

In der Bemühung von Georg und Johann Nikodemus um den Kontinuitätsnachweis der Familiennobilität kann man zwei Richtungen unterscheiden. Die erste ist mit Georg Mařan Bohdanecký verbunden. Gerade bei ihm sind die Anfänge der Idee über die Verwandtschaft der beiden erwähnten Familien zu finden. Von Bohdaneckýs von Hodkov erfuhr er wahrscheinlich am Ende der 1620er und in den 1630er, als er sich in der böhmischen Kammer oder als Beamter des Obersteueramts mit ihren Urkunden oder anderen Schriften bekannt machte. Da in den 1630er kein männlicher Vertreter der Familie mehr lebte, traf Georg die Entscheidung, die Ähnlichkeit der Familiennamen zur Konstruktion der Fiktion über die gegenseitige Beziehung der beiden Familien auszunutzen, über deren Charakter man aber wegen des Fehlens von Quellen nichts Näheres sagen kann. Er wählte einen eher vorsichtigen Weg und bemühte sich um die Verbesserung des bisher benutzten Familienwappen mit der durchgeschossenen Schleie um das Wappenzeichen Bohdaneckýs von Hodkov, bei dem es sich um die goldene Schranke handelte. Das Ergebnis seiner Bemühung war die Urkunde Ferdinands III., der im Dezember 1693 Georg Mařan Bohdanecký unter die Nach-dem-Weißen-Berg-Edelmänner erhob und mit dem erwähnten Zeichen das bisherige Mařan-Wappen verbesserte. Er erteilte ihm aber nicht das Recht, das Prädikat seinem Namen anzuhängen. Während in der Urkunde Ferdinand III. die bürgerliche Abstammung von Mařans Bohdanecký auf keine Weise verborgen wurde, meldete sich Mařan schon mit dem neuen Wappenzeichen zum Vermächtnis der ausgestorbenen Familie Bohdanecký von Hodkov. Als Ausdruck dieser Fiktion gestaltete er die Fassade des Mařans Hauses in der Prager Altstadt, das er in den 1640er begann, "U zlatého šraňku" ("Zur goldenen Schranke") zu nennen. Dieses Zeichen, das seine Beziehung zu einem altertümlichen böhmischen Rittergeschlecht führen sollte, platzierte er an die Stirnseite.

Abweichend von Georg Mařan Bohdanecký in den 1640er dachte über die Familiennobilität vierzig Jahre später sein Sohn Johann Nikodemus. Der Slawata-Beamte akzeptierte nicht die Idee der Familie als ursprünglich bürgerlich, dann im einfachen Edelsstand und schließlich als ritterliche, die eine unklare Beziehung zu einer alten Ritterfamilie hatte, deren Echo nur der gleiche Familienname und das Wappen waren. Seiner Vorstellung nach, die in die Schlussredaktion der Mařan-Autobiographie inkorporiert wurde und die auch (mit einem Unterschied) in der Urkunde Leopolds I. aus dem Jahre 1678 bestätigt wurde, waren die Mařans Bohdanecký mit dem altertümlichen Rittergeschlecht Bohdanecký von Hodkov verwandt und in den Ritterstand schon 1464 von Georg von Poděbrady erhoben. Da in den 1630er das Privileg von Georg von Poděbrady während des Dreißigjährigen Kriegs angeblich verloren gegangen war, bekam Georg Mařan Bohdanecký im Dezember 1639 von Ferdinand III. eine neue Urkunde, in der er die Familienangehörigkeit zum niederen Adel bestätigte. Die Berechtigung der Argumente über die Altertümlichkeit der eigener Familie und über die Verwandtschaft mit einem anderen altertümlichen Geschlecht bestätigte Leopold I. in der Nobilitierungsurkunde aus dem März 1678, die vier Jahre später in die Landestafeln eingetragen wurde und mit der Johann Nikodemus das Prädikatrecht gewann. Ihr Inhalt gleicht den Vorstellungen von Johann Nikodemus, die in der Autobiographie beschrieben sind, und so wurden diese Ideen legitimiert. Leopolds Urkunde war deshalb nicht nur eine Bestätigung des Privilegs aus dem Jahre 1639, sondern sie änderte auch radikal die Vergangenheit der Standesangehörigkeit von Mařans Bohdanecký. Die Urkunde galt als Beweis, dass die Nobilität Mařans Bohdanecký einige Generationen lang dauerte, und gleichzeitig stellte sie einen persönlichen Beitrag von Johann Nikodemus zur Kontinuität der Familiennobilität dar.

Neben der Bemühung um den Nachweis der Nobilitätskontinuität der Familie ist die Mařan-Autobiographie auch Ausdruck der Bemühung von Johann Nikodemus um die Lebensrolle eines treuen und fähigen Dieners von Ferdinand Wilhelm und Johann Georg Joachim Slawata. Statt über die Erfüllung der Alltagspflichten schrieb er ausschließlich über solche Ereignisse, bei denen er seine Qualitäten zeigte und die Arbeit leistete, die die erwähnten Routine-Aufgaben überschritten. In allen Fällen ging es um solche Taten, die einen Nutzen für die Obrigkeit darstellten und gleichzeitig die außerordentlichen Fähigkeiten des Hauptmanns bewiesen. Die Herausstellung der eigenen guten Seiten, die für frühneuzeitliche persönliche autobiographischen Quellen charakteristisch ist, wurde im Fall von Johann Nikodemus am häufigsten durch die Betonung der Erfolge bei der Herrschaftsverwaltung zum Ausdruck gebracht (Einkäufe der Güter und Vergrößerung der Herrschaft, Pflege um die Soldaten aus Südosten der Monarchie, die in der Herrschaft überwinterten, Verteidigung gegen die Pest 1679/1680). Mittels der gewissenhaften Durchführung seiner Pflichten und anderer Dienste in den Jahren 1671-1690 als Hauptmann in Telč konstruierte er das erwartete Bild eines treuen und gewissenhaften Obrigkeitsbeamten. Gleichzeitig arbeitete er an der Ehraufwertung der Familie Mařan Bohdanecký. Das Wort Ehre brachte im Rahmen der Mařan-Autobiographie die Belohnung für einen geleisteten außerordentlichen Dienst zum Ausdruck, bei dem seine Fähigkeiten von einer gesellschaftlich höher stehenden Person geschätzt wurden. Das Maß der erreichten Ehre hing von der Dienstsorte und von dem Prestige ab, die jene Person in der damaligen Standesgesellschaft hatte.

Ein Teil des konstruierten Bildes eines treuen Dieners stellte auch die Teilnahme am öffentlichen Leben der Herrschaft dar, deren Verwaltung ihm unterstellt wurde. In der Mařan-Autobiographie geht es vor allem um die religiösen Aspekte. Das Bild eines guten Katholiken zeichnete Johann Nikodemus Mařan Bohdanecký von Hodkov mit vier Berichtsformen. Zu ihnen gehörten Besuche der Maria-Wahlfahrtsorten. Als ein gläubiger Christ und gleichzeitig Mäzen zeigte sich Johann Nikodemus bei der Gründung einer kleinen Joachimskirche über Dobrá Voda in der Nähe von Telč, die als Denkmal an die irdischen Täten des Hauptmanns in der Telčer Verwaltung dienen sollte und so bei seiner Verewigung im Bewußtsein der Einwohner und deren Nachkommen helfen sollte. Gleichzeitig sollte diese Kirche ein Beitrag zum guten Ruf der Herrschaft über ihre Grenzen hinaus und so auch der Familie Slawata werden. Als Hauptmann der Herrschaft repräsentierte Johann Nikodemus auch die Obrigkeit bei den religiösen Festivitäten. Als Musterkatholik stellte sich Johann Nikodemus auch beim Taufen der Juden und der gefangenen Türken in den 1680er dar. In der Autobiographie dürfen natürlich auch nicht die Nachrichten über andere Rituale fehlen, die eine wesentliche Bedeu-tung in dem Lokalmachtsystem hatten und bei denen Johann Nikodem eine prestigeträchtige Rolle spielte (Begrüßung der Obrigkeit, Antritt der Slawata-Beamten in den Amt).

Da Mařans Ehre durch den Kontakt mit den in der Standesgesellschaft höher stehenden Personen gelobt wurde, listet Johann Nikodem auch die Adeligen auf, denen er in Slavonice (Zlabnitz, eine Stadt in der Herrschaft Telč an der Trasse der Postverbindung Wien-Prag) bei der Essentafel diente (Dominik Andreas von Kounice, Ulrich Adolf Vratislav von Sternberg, Herman Jakob Tschernin von Chudenice, Susanne Polyxena Bořitová von Ditrichstein; 1683 auch dem bayrischen Kurfürst Max II. Emanuel). Die Betonung dieser Kontakte stellten die Nachrichten über Gaben dar, die er als Hauptmann für seine Dienste bekam (von Ferdinand August Leopold von Lobkowitz oder Max II. Emanuel).

In der dritten Nachrichtensorte, die in der Autobiographie zu finden ist, versucht Johannn Nikodemus, seine eigene Ansicht über andere Gruppen der damaligen Gesellschaft und auch über seine eigene Position darzustellen. Gemeinsam mit der Aristokratie, der katholischen Kirche und dem Jesuitenorden (im Telčer Kollegium waren bedeutsame böhmische Missionäre tätig) oder den barfüßigen Karmelitern (mit diesem Orden verband ihn die Person von Johann Karl Joachim Slawata, in den Jahren 1680-1683 ihr Ordensgeneral) widmete er seine Aufmerksamkeit dem niederen und neu nobilitierten hohen Adeligen, der in der Umgebung seine Güter besaß - bis zur Mitte der 70er ergänzten diesen manche einfache Adelige aus Jindřichův Hradec und die Slawata-Oberbeamten. Gerade das war die Gruppe, zu der Johann Nikodemus neigte und in die er sich selbst einordnete. Unter ihren Mitgliedern sah er seinen gesellschaftlichen Platz und knüpfte mit ihnen verschiedene soziale Kontakte. Das bewies in der Sprache der frühneuzeitlichen Schriften der Begriff Freundschaft; die sich in den Achsen der Blutverwandtschaft und auch der nichtblutverwandtschaftlichen Beziehungen entwickelte. Zu denen gehörten sowohl verwandtschaftliche (Patenschaft, Schwiegerschaft) als auch nicht-verwandtschaftliche Beziehungen. Diese werden in der Mařan-Autobiographie durch die Begriffe Nachbar, Bruder oder Patron zum Ausdruck gebracht. Johann Nikodemus erwähnte sie am häufigsten im Zusammenhang mit ihrem jeweiligen Tod.

Eine Beziehung, die in der Autobiographie als Freundschaft bezeichnet wird, verband Johann Nikodemus (seinen eigenen Worten nach) nach und nach mit vierzehn Personen. Während und vor der Mitte der 70er Jahre des 17. Jahrhunderts handelte es sich um die Bürger von Jindřichův Hradec und Slawata-Beamten, danach begann Mařan, als seine Freunde nur die gestorbenen Angehörigen des niederen Adels aus der Telčer Umgebung und eher ausnahmensweise auch die bedeutsamen Mitglieder des Jesuitenorden zu bezeichnen. Es ist zu vermuten, dass diese Veränderung mit der Veränderung in der Wahrnehmung der Nobilität zusammenhing. Dass die Bemühung um die Erteilung des Privilegs für Johann Nikodemus von großer Bedeutung war, zeigt sich auch darin, dass er seine beiden aristokratischen Fürsprecher (Ulrich Adolf Vratislav von Sternberg, Humprecht Johann Tschernin von Chudenice) als seine Patrone bezeichnet. Von den niederen Adeligen, mit denen er durch eine erwähnte Freundschaft verbunden war, bezeichnet Johann Nikodemus zwei (Wenzel Franz Lipovský von Lipovice, Franz Albrecht Hložek von Žampach) als seine Brüder; die Bruderschaft bezeichnete in der Mařan-Autobiographie eine tiefere und mithin die intimste unter den unformellen nichtverwandtschaftlichen Beziehungen.

Die Betonung des guten Namens seiner Person und auch der Mařan-Familie und gleichzeitig die Bedeutung seiner Position in dem Lokalmachtsystem wurde auch im Falle der Patenschaft zum Ausdruck gebracht. Die Paten seiner Kinder begann Johann Nikodemus erst seit der Mitte der 60er Jahre in seine Autobiographie zu nennen. Wenn man die Erwähnung der Namen von Paten in den persönlichen Quellen als Bemühung des Schreibers um den Ausdruck seiner sozialen Stellung interpretieren kann, kam es in Mařans Denkweise zu einer Verschiebung von einer kurzen Notiz über das Taufen der geborenen Kinder (also über den liturgische Kern des Rituals) zum Namensnennung von Personen, die als Paten auftraten (also zur Betonung der sozialen Bedeutung). Über seine eigene Teilnahme an Taufen als Pate hinterließ Johann Nikodemus hingegen nur drei Zeugnisse. Aufgrund der erhaltenen Matrikel aus Telč wissen wir jedoch, dass er das wesentlich häufiger tat; Pate von Kindern der bürgerlichen Familien in Telč wurde er dabei nur in den ersten drei Jahren seines Hauptmannsamtes (1671-1673). Für den Rest seines Lebens lehnte es solche Anträge ab.

Das Niveau der untertänigen Städte und des Slawata-Hofs, wo er lange Jahre tätig war, scheinen in der Autobiographie von Johann Nikodemus auch bei anderen Gelegenheiten zu ignorieren. Dies hängt mit Mařans Verständnis von Nobilität und Ehre zusammen. Eine untertänige Stadt war für ihn kein Ort, wo er seine Ehre erwerben konnte; gleichzeitig spielte hier auch seine Vorstellung seiner eigenen gesellschaflichen übergeordnetn Stellung eine Rolle, die durch die Alter-tümlichkeit und Nobilität der Familie zum Ausdruck gebracht wurde. Die zweite mögliche Ursache der negativen Einschätzung der Stadtgesellschaft könnte in der Bedeutung von Verwandtschaft in der Lokalmacht bestehen. Die Geringschätzung Telčs durch Johann Nikodemus basierte darauf, dass er mit ihm durch keine verwandtschaftliche Beziehungen verbunden war. Diese Situation reflektierte weiter die Tatsache, dass in Telč manche seiner untergeordneten Beamten ihr Hinterland hatten, also im Gegensatz zum Hauptmann eine andere Machtgruppe bildeten, die das Gewicht seiner Position in dem Lokalmachtsystem der Herrschaft gefährdete.

Die Autobiographie von Johann Nikodemus Mařan Bohdanecký von Hodkov wurde als Lehre konstruiert, als Ausdruck von Lebensansichten und Prinzipien, die seinen Nachkommen als Muster dienen sollte. Jedem Leser brachte sie viele Hinweise, durch die die Erinnerung an die edle und altertümliche ritterliche Familie Mařan Bohdanecký von Hodkov im historischen Gedächtnis erhalten sollte. Gleichzeitig stellte sie den persönlichen Beitrag von Johann Nikodemus zur Kontinuität der Familiennobilität dar. Es ging um Ausdruck seiner eigenen Sonderstellung, zu deren Zügen die Karriere im Dienst einer aristokratischen Familie, unformelle freundschaftliche Beziehungen zu den adeligen Einwohnern des Königreichs und die erreichte persönliche Ehre und Nobilität seiner Familie gehörten. Es war gerade er, der mithilfe bedeutsame Patrone die Urkunde bekam, in der ihm Leopold I. die Angehörigkeit zum "richtigen" ritterlichen Standt bestätigte. Gleichzeitig wurde die Realität der fiktiven Verwandtschaft Mařans Bohdanecký mit dem mittelalterlichen Geschlecht Bohdanecký von Hodkov und auch die mehr als vier Generationen dauernde Angehörigkeit zu den edlen Einwohnern des Königreichs als legitim dargestellt. Weiter beinhaltet die von ihm verfasste Autobiographie reiche Zeugnisse über solchen Ereignisse und gesellschaftliche Kontakte, die Mařans Nachkommen die außerordentlichen Eigenschaften, Verdienste und Erfolge von Johann Nikodemus zeigen sollten, mit denen er in die von den Generationen zu füllende Schatzkammer der Familienehre beitrug.

PAVEL KRÁL

SMRT A POHŘBY ČESKÉ ŠLECHTY NA POČÁTKU NOVOVĚKU

Základní kostru práce tvoří chronologický princip sledování smrti, v jehož středu stojí příslušník nobility. V prvé řadě jde o zachycení toho, jak šlechtic jako člen raně novověké společnosti vnímal smrt v průběhu svého života, o teologické a laické chápání smrti v raném novověku, o rozmanité a nejednotné představy o záhrobním světě, o dobový model přípravy na smrt včetně testamentární praxe a o ideální a každodenní průběh poledních okamžiků života urozenců. V následujících částech je sledován průběh a symbolický význam pohřebních obřadů okolo mrtvého těla, a to opět v chronologickém pořadí. Výklad se věnuje šlechtickým pohřebním rituálům od úpravy mrtvého těla, přes organizaci funerální slavnosti až k pohřebnímu průvodu a hostině. V neposlední řadě se pozornost zaměřila na pohřebiště urozených počátkem novověku. Jedním z důležitých vytýčených cílů předkládané práce bylo pracovat s co nejširší škálou historických pramenů, které umožňují sledovat jednotlivé aspekty z různých úhlů pohledu, a vždy, když to dochování pramenné základny dovolilo, byla snaha konfrontovat písemnosti normativního řádu (teologicko-mravokárné příručky a právní spisy) s prameny, které do dějepisného diskurzu vnášely osobní prožitek (šlechtické testamenty, deníky a vydaná i v rozličných šlechtických archivech uložená osobní korespondence). Stranou pozornosti v neposlední řadě nezůstaly ani ikonografické a hmotné prameny. Těžiště práce leží v předbělohorském období vývoje českého státu s časovým přesahem k roku 1650, kdy česká společnost prošla značnými politickými, náboženskými, sociálními, hospodářskými i kulturními proměnami. Záměrně byl překročen mezník roku 1620, který je mnohými historiky zdůrazňován jako důležitý předěl v českých dějinách raného novověku. Na základě interpretace změn, ke kterým ve vnímání smrti a pohřebních rituálů ve šlechtickém prostředí došlo, bylo možné potvrdit pracovní hypotézu, že na počátku 17. století byly sledované myšlenkové přístupy a životní rituály ovlivněny změnou duchovního klimatu, která se časově téměř kryla s mezníky politických dějin země.

ZDENĚK BEZECNÝ

PŘÍLIŠ UZAVŘENÁ SPOLEČNOST

Orličtí Schwarzenbergové a šlechtická společnost v Čechách v druhé polovině 19. a na počátku 20. století

Vědomí výlučnosti je jedním z podstatných fenoménů, který musíme zvažovat při studiu života šlechty v devatenáctém a na počátku dvacátého století. Bez něj lze jen těžko pochopit nejen konzervativní postoje této společenské vrstvy, ale i její lpění na svébytném životním stylu. Kniha je pokusem o přiblížení mentality historické šlechty v druhé polovině devatenáctého a na počátku dvacátého století. Jako modelový příklad byli vybráni příslušníci orlické sekundogenitury knížecí rodiny Schwarzenbergů, a to především vzhledem k unikátně zachovalé pramenné základně. Jednotlivé kapitoly se zabývají předpoklady a projevy životního stylu šlechty. K předpokladům patřila vlastní existence historické šlechty jako zvláštní sociální skupiny v období vzmáhající se občanské společnosti, vlastnictví rozsáhlého pozemkového majetku, přináležitost k venkovskému sídlu nebo zachování tradičních hodnot starobylosti a urozenosti, posilované lpěním na rodové tradici. Projevy životního stylu kniha sleduje na půdorysu životního cyklu šlechtice (dětství a mládí, sňatek, smrt) a ve šlechtických zábavách a zájmech (cestování, salon, podpora umění, lov). S využitím archivního materiálu autor ilustruje na řadě dílčích sond specifický způsob jednání a myšlení příslušníků významné aristokratické rodiny v době postupného umenšování významu její společenské vrstvy.

ZDENĚK VYBÍRAL

POLITICKÁ KOMUNIKACE ARISTOKRATICKÉ SPOLEČNOSTI ČESKÝCH ZEMÍ NA POČÁTKU NOVOVĚKU

Publikace sleduje jako hlavní téma vleklé zápolení mezi stavovstvím a monarchismem v české společnosti raného novověku. V českém státě raného novověku se královská dynastie musela o moc dělit se zástupci stavovských korporací. Obě strany měly odlišné představy o skutečném podílu na politické moci a usilovaly o rozšiřování vlastního vlivu v oblasti zákonodárné i výkonné moci. Odtud pramenil dlouhodobý vzájemný konflikt, jenž naplňoval české dějiny od konce středověku a vyvrcholil ve stavovském povstání proti habsburské dynastii v roce 1618. Ve snaze lépe pochopit vnitřní příčiny konfliktu a podmínky jeho vývoje zaměřuje se tato práce na způsoby komunikace mezi vládcem a jeho poddanými a také na samotnou komunikaci uvnitř stavovské společnosti. Nejprve se snaží objasnit teoretická východiska zvoleného přístupu, včetně vysvětlení klíčových pojmů, a zároveň stanovit časové a prostorové hranice tématu. To je rozděleno na dvě hlavní části, veřejnou a osobní rovinu politické komunikace. Veřejnou politickou komunikaci tvoří zejména vybrané komunikační situace, tedy takové klíčové dějinné okamžiky, kdy se jednotlivé stavovské skupiny i panovnická dynastie snažily veřejně demonstrovat své politické cíle a představy o uspořádání mocenských vztahů. Patřily k nim v první řadě královské korunovace a dále jednotlivé druhy konfliktů mezi stavy a panovníkem. V obou případech byla zkoumání prováděno v dlouhodobém časovém vývoji, což umožňovalo odkrývat jednotlivé vrstvy v politickém myšlení a mentalitě privilegovaných vrstev společnosti a jejich nejvýznamnějších představitelů. Osobní rovina politické komunikace je studována na základě vazeb mezi účastníky komunikace. Mohlo jít o vazby příbuzenské, přátelské nebo klientelské (vztah mezi klientem a patronem). Přirozeným centrem všech typů vazeb se stávaly aristokratické dvory, kolem nichž se vytvářely složité komunikační sítě. Vzhledem k tomu osobní rovina komunikace sleduje také podmínky, za nichž se komunikace vytvářela, komunikační nástroje a také různé formy komunikace (ústní i písemnou). Studium podobného tématu bylo nemyslitelné bez kombinace rozmanitých druhů dobových pramenů, jež se vzájemně doplňovaly svou povahou i původem. Jejich soupis spolu se soupisem odborné literatury, z níž bylo možné čerpat inspiraci i metodologická východiska, přináší seznam pramenů a literatury. Práce je také opatřena seznamem otištěných ilustrací, obsáhlým cizojazyčným shrnutím a rejstříkem osobních jmen a zeměpisných názvů.

ZDENĚK VYBÍRAL

Political Communication of the Aristocratic Society in the Bohemian Lands at the Beginning of the Modern Era

The early modern period in the development of the Bohemian State is one of the most interesting topics in our history. Its attractiveness rests in the dramatic tension that resulted from the rivalry between the estate idea and the monarchic approach attempting to gain domination in the Bohemian State. The established identification of the estate dissent with the Czech and European reformation and of the Habsburg monarchs with the Catholicism exaggerated the feeling of seriousness and fatality of their mutual conflicts even more. The result of this struggle which resulted in exodus of non-Catholics from the country and in significant limitation of the political independence of the Lands of the Bohemian Crown within the Habsburg monarchy started to be considered a real national tragedy at the time of establishment of the modern Czech nation. The failure of the estate system after the Battle of White Mountain and consequential failure of the late humanistic, mostly protestant culture, gained features of a myth. Such a myth penetrated into the historical awareness of the modern Czech nation quickly. The presented work does not aspire to provide a general picture of the early modern phase of the Czech history. It deals with the sphere of power relationships. It attempts to uncover the essence of their functioning by approaching the history of the early modern society as the history of communication between political elites, which means especially between the aristocracy and the ruler.

The initial section of the book contemplates the existing approaches to the selected topic. The modern Czech historiography has always been interested in the estate issue considering it the central point of the early modern era. František Palacký and the first generation of his followers presented two basic points of view regarding the relationship of the estates and the monarchy. Their theories emphasize the modernisation task of the strong central power of the state on one hand and the democratisation influence of the estate system on the other. The Marxist research line undertook to search for the causes of the pre-White Mountain development in the contradictions resulting from the economic and social base. This resulted in extreme simplification of the interpretation which paid little attention to other factors except the economic one. Similar opinions regarding historical or moral superiority of one historic phenomenon over another are apparently not identical with the present understanding of the complexness and ambiguity of our past. Notwithstanding this complexness, the key problem is whether the estate system could offer a viable and perspective alternative to the monarchist system. Providing the author of this book attempts to contribute to this issue, he does so since he is convinced that it is possible to find new or not fully utilised approaches.

Inspiration and impulses drawn from structuralism, the school of Annales and also from the Anglo-Saxon and German science which have been coming into the Czech historic science from the 1960s, show a realistic chance to cope critically with the traditional interpretation of the political history of the early modern Bohemian State. Research of the early forms of parliamentarianism and roots of republican systems which was initiated by the English scholar Helmut W. Koenigsberger resulted in greater interest of Central-European historians in estate institutions and the estate principles of organisation of the society in general. The influence of structuralism also became apparent from the intensive research of the relationships between individual groups of estates within the Bohemian State and the influence of changes in this relationship on the political and cultural development of the estate system in the Bohemian Lands. Historians were most interested in the relationship between the Bohemian and Moravian estate community which formed the core of the Czech statehood. Attempts to explain the political system of the early modern Bohemian State and its institutions was the natural conclusion drawn from the structural approach to the estate system as a phenomenon of the political culture.

Sociological and anthropological influences in the historic science changed the approach to political history significantly. Nowadays they are considered to be a part of the general history of one cultural system and its manifestations in a certain historic period. However, the cultural approach resulted in complete relinquishment of traditional schemes of political history and their replacement with the history of political culture. This concept was taken over from modern Anglo-Saxon sociology. That was why the first researches were oriented sociologically. But gradually the importance of anthropological and ethnological stimuli grew especially being influenced by the research of Clifford Geertz. The central phenomenon of the interpretation of political culture was the term "power" which has been understood as an opportunity to use various kinds of social relationships to influence the will of other entities.

Power connected political culture with political and historical anthropology and with their interest in the topics of violence, domination, subordination and resistance against power. At the same time power is asserted via social acting in an area usually defined as social or, in a narrower definition, political institutions. In the early modern era negotiations still had mostly symbolic character. Symbolic forms of acting connected with rituals have also been the subject of intensive interest of anthropologically oriented views of political culture. Political acting is realised through communication. Acting and communication are interconnected so closely that in certain meanings they could be understood as synonyms. This is suggested by the Geertz´s approach in which the political culture forms space for public demonstration of political communication. In this context it is not only important who communicates and what meanings are communicated, but especially why they are communicated. What the sense of symbols and signs produced in communication is.

Providing political culture is studied through communication, existence of a certain type of a period discourse, which was by means of communication presented outwardly, is presumed. In this context it is a power discourse which represented relationships between a ruler and members of estate corporations, especially both the noble ones. The communicative practices used in the discourse included not only speeches but also rituals, symbols and strategies of political acting. The discourse includes also expressing of power targets and political programmes and also an ability to use, perceive and decipher certain attitudes, symbolic acting and rituals of power.

Regarding the type of the topic it was necessary to reconsider the possibilities offered by available sources. It was often the case that well known and often even published sources required a new point of view. Editions of written documents from family archives of the most important noble families were the foundation. Such editions contained mostly correspondence, diaries, memoirs and other sources of personal character mostly which depicted the public as well as private life of the noble society.

As far as unpublished sources are concerned, funds dealing with the activity of state administration, estate and church self-governance and the monarch were used. As regards regional sources, archives of the following noble families were used: the Pernštejns, the Rožmberks, the Lords of Hradec, the Slavatas, the Ditrichštejns and the Žerotíns. It is a matter of course that such a list does not include all the sources available. Combination of various kinds of sources makes it possible to create a starting point for a thorough analysis of the selected topic.

The time of this work is framed by 1500 and 1627. The roots of the estate system lie in the Luxembourg period. In spite of significant social changes during the Hussite revolution, the estate system was formed in the Jagellon period. The legal and institutional establishment of estate corporations at the turn of the 16th century was of key importance. It was expressed by distribution of seats at the Land Court among individual estates. After that the estate representatives looked for a way how to define their relationship to the ruler's power. This relationship was supposed to be codified by means of land constitutions. However, by the end of the Thirty Years´ War, at the latest, the estate system gave way to the monarchism.

The struggle between the estates and the dynasty did not take place in the Czech history only. This competition was generally the European heritage of the medieval contrast between the corporative and autocratic principle, in other words between the oligarchic government, which in fact allowed division of power, and the monarchist government, which strove for as big concentration of power as possible. The Czech development was involved in the network of international relationships for religious reasons as well. In addition to that the Habsburg dynasty was actually international. Its government opened possibilities for contacts with other countries within the monarchy. Moreover, the Habsburgs involved the Bohemian society in their struggle for the super-power status in Europe.

The attempt to interpret the Czech history in a wider geographic context is, however, connected with a number of serious problems. In the geographic sense the Bohemian state was represented by the lands of the Bohemian Crown at the turn of the early modern era. This large territory consisted of five historic units (the Bohemian Kingdom, the Margraviate of Moravia, the Silesian Duchy, the Margraviates of the Upper and Lower Lusatia) and also external fiefs of the Bohemian crown. The presented work does not aim to cover such a large platform. The focal point of our attention rests in the Bohemian Lands. They formed the old core of the Bohemian State in which Czechs were mostly settled in the early modern era. Such a geographic definition is also supported by the extant documents which could be used. That is actually the main reason why most of the model samples intended for analysis of the researched topics were chosen from the Bohemian and Moravian history. However, this approach does not make it possible to derive an idea that the Bohemian Lands (or the Bohemian Kingdom) were the centre of political and power events. The intention was to show how the ruler's authority was understood in a specific environment of power elites, of a certain estate community. The researcher was attracted to the Bohemian-Moravian territory due to the level of the present historical knowledge.

Political communication, due to its fundamental character, took place on the public level mostly. It dealt with public issues and publicly famous persons. It took place in public political institutions which were, at that time, open to all members of the political nation. The course and results of communication acts taking place in these public institutions were often recorded and such records were then easily accessible to a high number of people. Assemblies of noblemen and meetings of the municipal communities which were the basic elements of the estate political system gave lots of space for public communication and representation of the elements of political culture of individual estates. The estates entered a political discourse with the ruler at Land Diets, at the royal court and in negotiations with the royal clerks. At these points the ruler maintained directly or implicitly continuous mutual communication with representatives of the estates.

The research of this power discourse is carried out in two fields. The first of them is the topic of royal coronations. Participants of the coronation festivals left a number of various records in written documents. By means of verbal definitions they presented their opinion on the limits dividing the authority of the ruler and the estates. For the same purpose the non-verbal symbolic expression of meanings of the coronation ritual were used and so was the expression of their social stand by means of various ways of social behaviour. In the centre of attention is communication of ideas regarding distribution of political power and perception of power claims raised by other participants of the power discourse.

The second field relates to the conflicts between the ruler and representatives of the political nation. In many aspects it is connected with the previous topic of coronations. During negotiations about election capitulations and coronation reverses more or less open conflicts between the estate community and the future ruler occurred. The key question in analysis of conflicts is the reflection of the rivalry between the estates principle and the monarchic one. It means how the ideas about their own role in the power space were presented during conflicts; how the ruler defined the limits of his ruling authority and how it was perceived by the estates.

Although the subject matter of political communication was the course of public events, communication occurred not only in the publicly presented form. Formation of political opinions and programmes, their distribution connected with the effort to find supporters and followers, and also reporting news about public events always formed a significant portion of communication in the private field of human relationships. Also in the estate society in the early modern Bohemian Lands this kind of communication had its natural place. Especially the research of private correspondence makes it possible to consider the way how receivers of the news were selected, what was communicated and with what purpose it was communicated by the authors of such news. In rarer cases researcher can learn what opinions the receivers and senders of such news had.

The study of extant sources suggests that early modern aristocratic courts and residences were the real centres of power and communication. Information of any kind was gathered there and then distributed further on. For research of the content and forms of political communication on the personal level several representatives of the Bohemian and Moravian aristocracy from the beginning of the modern era were selected; these representatives held the key land and royal offices or they possibly actively participated in the public life in the Bohemian Lands in another way.

This was the basis for an attempt to explain the common communication techniques and forms which appeared in the communication practice of noble persons. In addition to that the analysis of personal correspondence was hoped to result in description of some basic types of personal relationships which determined the character and content of the communicative interaction. This term means a long-term, mutually active relationship maintained between persons who consider each other to be communicative partners. The character of such a relationship is determined by a strictly defined type of social relationships between those who carry the communicative interaction. In communication which existed between aristocratic courts, various versions of interpersonal relationships applied, from kinship to the feeling of intellectual and interest affiliation. All these relationships influenced the course of personal communication and the content of passed information.

The basis of the communicative interaction was a network created from a wide circle of "lords and friends" around a noble person. Its structure consisted of multilateral relationships among those who were related by blood as well as those who were not related by blood (first of all brothers-in-law or godparents) and usually bilateral relationships between partners of unequal social status (patronage) or equal social status (friendship in the current meaning of the word). The key position was reserved to the blood and non-blood relations which was the most important social relationship in the society in general. Very important seemed the relationship between a patron and a client. And besides there were friendships in the modern meaning of the word based on the feeling of mutual importance and solidarity. An important feature of formation of clientelism were mutual interests, including sharing of a certain cultural system and the territorial origin. The sense of territorial "alliance" played an important role in the life of Bohemian and Moravian aristocracy especially when relationships with the courts of the Habsburg monarchs were established which only noble members of the respective crown lands were allowed to enter. In the relationships between members of the aristocratic society on the land level, membership in the same church gained more and more importance gradually. This was connected with various confession versions of the ways the upper and lower nobility were educated.

By analysing these topics the discussion about political communication was far from being fully utilised. The role of political institutions as communicative centres would certainly deserve more attention. In this aspect we at least succeeded in pointing out their importance for the verbal form of personal communication. Especially the Land Diets and Courts were suitable platforms for personal as well as public communication. More attention should be paid to the methods of distribution of news regarding the domestic and foreign affairs, and information flows within the estate community. Just a brief notice deals with the issue of the importance of written and printed newspapers regarding the spread of information. Nearly no space remained for research of "public opinions". We only know that it was strongly influenced by the period information means such as leaflets, pamphlets, political prophecies or sermons. The presented list outlines the variety of tasks the communication system had in the society. Communication as a research topic raises a number of mutually connected questions. Some aspects of some of the questions have been studied by the modern historiography.

Due to a number of interconnecting points it is nearly impossible to divide strictly between the public and private communication. It can be clearly presented on the example of aristocratic courts in the role of communication centres that both the levels penetrated into each other. One possibility how to distinguish between them is to divide them according to the purpose of communication. The purpose of the public communication was to demonstrate publicly the opinions and standpoints by means of verbal expressions (speeches, texts), however, very common was also symbolic acting. The scene where the public communication took place was the public space of political institutions (Land Diets, Courts, royal and land authorities). Providing private communication took place there, it retired behind the stage and tried to utilise all possible methods of retaining confidentiality. The domain of private communication was the level of personal relationships. In such relationships written and oral form of communication prevailed, while symbolic means and non-verbal communication tools in general were not as widely used as in the public communication.

The topics in which the public level of political communication was analysed tried to focus on the main rules and strategies of its use. The subject-matter of the determined topics forced us to compare individual events which developed in long temporal lines. Even though their research proceeded continuously from the peak Middle Ages to the beginning of the Thirty Years´ War, it aimed to determine the stratification according to the changes in the political culture. The analysis was interested in discontinuity rather than continuity, it was interested in the moments of division and differentiation.

In spite of successful use of an "archaeological" analysis there are doubts regarding definition of conflict relationships. Attempts to compare conflicts in a longer period of time encounter problems regarding their classification. The reason lies in the variety of causes which evoked the conflict situations and also the powers which entered the given conflicts. In conflicts it is possible to distinguish the effort to control political institutions as well as religious and personal motives. However, we are aware of their mutual mingling. The main subject of the research is thus the method and content of mutual communication of ideas about division of power in the society. They show us what individual participants communicated, what they wanted to inform the other parties about, and what they wanted to keep for themselves. The discovered motives and foundations of ideas make it possible to discover the attitudes and life values. The ways in which information was communicated show the intellectual horizon of the acting persons, their attitude to technical means of communication and the level of political thinking.

In conflicts related to the control of political institutions, the interests of the ruler and the dynasty clashed with the requirements of the estate dissent. Their content was strikingly stable in the Bohemian Lands for the whole 16th century and further on until the battle of the White Mountain. The conservative features of the estate policy became apparent from them, since the estates did not like changes and were reluctant to accept them, preferring traditional values. However at the background of the recurring questions there stood issues which had not been solved for decades and which consisted in the need to define the power aspirations of the estates towards the ruler. At this point we can talk about the "political programme of the pre-White Mountain estate system", a summary of basic privileges and freedoms related to the use of political institutions. Representatives of the estates repeatedly attempted to put it into practice during the 16th and at the beginning of the 17th century.

As it became apparent from the analysis of programme documents of the estate dissent, the key issue was the struggle for control over the political institutions in the Bohemian State in the pre-White Mountain period (the Land Diet, Land Court and royal authorities). In the power competition the ruler was favoured by the fact that he maintained his right to supervise the staff in the state authorities and bodies including the land governments and to check on the negotiations of Land Diets. He did not hesitate to appoint his favourites to the land authorities without any respect to the opinions of the estate community. The permanent pressure of the court asserting the control over the power tools limited the power space of the estates. This situation resulted in a crisis of the political system which peaked in two attempts of the estate dissent to change the system by means of armed resistance.

Religious conflicts were closely connected with assertion of political programmes from mid-16th century, at the latest. Both the parties included institutionalisation of their own churches in their political programmes. From the point of view of the estate dissent, assertion of the freedom of belief and legalisation of non-Catholic confessions were the key issues. The real emancipation of non-Catholics also expected creation of an independent land Church organisation. The Habsburgs were not willing to allow any type of institutionalisation of the non-Catholic beliefs. On the contrary by strengthening the Catholic institutions (the Prague archbishoprics, supporting of the Jesuits) they demonstrated their effort to control the religious administration as a means of religious unification and centralisation. Unlike the Habsburg "institutional" approach, the non-Catholic estate dissent used such methods of acting and communicative techniques which rested in the power of corporations. An association of a higher number of members of the estates who had the same opinions protected them from potential sanctions implemented by the ruler. At the same time such an association was more likely to assert the religious targets especially where they succeeded in joining them with the interests of the estates community.

Identification of the confession orientation with the political programme, however, often resulted in creation of serious disputes inside the estate communities. The logical consequence was gradual expulsion of evangelicals from the communities. And this was one of the main reasons why the non-Catholic aristocracy attempted to change the development of the situation even for the price of change in the dynasty. Especially the evangelic burghers and noblemen from the Bohemian Lands were pushed by the policy of the Habsburg dynasty to a dilemma whether to give up the religious freedom or access to power institutions.

The personal attitudes, values and life orientation stood behind personal disputes with the monarch. At this time conflicts of this kind were often interpreted as crimes of contempt of the majesty. Analysis of the best documented cases showed that individual Habsburg kings understood the boundary between the acceptable demonstration of the political thinking of their subjects and the unacceptable disturbance of loyalty very differently. The decisive factor was probably the extent to which the king considered his royal authority endangered. Only an analysis of a higher number of cases showed us clearly the frame within which the understanding of the royal authority by representatives of various estate groups ranged (a utraquist knight, Catholic lord).

Also the questions connected with the topic of royal coronations had to be sorted out and organised clearly. Firstly there was a significant period discourse between the eligibility of the throne and the dynastic succession. The estates abode to a long acknowledged rule (since the Middle Ages) that the ruler cannot hold power without at least formal approval of the political nation. Rulers, on the other hand, tried to limit the influence of representatives of the political nation on the line of succession to the throne. The election and the heritage principle competed until the mid-17th century. In the political thinking of the estates an idea was ingrained that they are authorised to participate in selection of the future king and in confirmation of the legitimacy of taking over of the royal power. For the monarch the principle of hereditary right to the throne was an essential prerequisite for formation of a dynasty. The principle of eligibility could thus only be asserted when the ruler's authority was weakened or at the time of a dynastic crisis.

In negotiations regarding election capitulations and coronation promises both the parties expressed their own ideas about their share in the political power. The awareness of the necessity and sometimes even the benefits of power cooperation moderated the mutual confrontation. That was why the "coronation" negotiations ran in the atmosphere of mutual effort to find a compromise. This dialogue started anew with every change of the government, however, the conditions always differed. Its basic principle, which means the contract between the political nation and the ruler regarding the conditions of legitimisation of the new power, remained the same from the Luxembourg era until the issuing of the Constitution in 1627 (so called Obnovené zřízení zemské) Nevertheless, the specific program guidelines and the used strategies differed more or less. The requirements presented at the coronations by the nobility, and from the Hussite period by the estate community, reflected the long-term interests of the privileged groups. Securing of such interests guaranteed the share in the political power. A more significant change occurred only during the Hussite period which rose the question of religious freedom. At the turn of the 17th century current elements of corporative political thinking penetrated into the requirements of the estates.

Conclusion of a contract between the ruler and the political nation was confirmed by the ritual of the royal coronation. As regards the coronation ceremonies the issue of symbolic communication became more apparent, and it was demonstrated during respective ceremonial acts as well as during the general framework of coronation festivals. When uncovering the development of a coronation ceremony of Czech Kings, layer by layer, from the Middle Ages to the beginning of the Modern Era, a striking feature of repetition and keeping of a set of ritualised acts and symbolic gestures appeared. This strategy of repetition apparently followed a main target, the unquestionable legitimacy of the coming king. That was why even in the case of the coronation ceremony of Frederic V. of Palatinate in November 1619, which was significantly influenced by the Calvinistic belief of the new king, efforts to maintain the basic framework of the coronation ritual are apparent.

Moreover, more detailed research of the techniques and means of personal communication showed a relatively continuous development. The Bohemian communicative practice in the late Middle Ages did not differ significantly from the situation in the 17th century. This circumstance is connected mainly with the level of the period technical means. That was why that even establishment of the state postal services could not offer a more developed alternative to private means of communication during the monitored period. Similarly the research of the communication itself is based on the kinds of social interaction could be carried out in the Jagellon era as well as during the following "Habsburg" century. The methods of construction of social interactions remained on the same social basis. From the general point of view communication was the most important manifestation of the existing social relationships.

The relationship of personal communication to the political power was subject to changes. This development is most apparent in the position of aristocratic courts. Their communication function was preserved. However, the possibilities of use of communication connections in the power struggle were limited by the centralisation pressure of the royal court. As long as the power dualism between the ruler and the land aristocracy lasted, its courts played the role of power and communication centres in the rural as well as municipal residences. Once the political system which was subject to the ruler's control was created, the aristocratic courts started losing these functions.

Observation of the levels of political communication suggests that the estate state was characterised by a relatively compact power structure. Most analogies and comparisons can be easily carried out for the whole period from the peak Middle Ages to the Thirty Years´ War. Though, it was not a fully homogenous development, the discovered disputes signalised only partial changes in communicative relationships. However, during the 1620s-1640s a new political system was created which was subject to dominant control of the ruling court. This fact was also reflected in the informal communication and thinking of the noble classes. The changes probably affected not only the communication but also the whole complex of political culture. The second anti-Habsburg uprising and an attempt to establish a federalised constitutional monarchy represented the most significant crack in the present course of the power discourse between the land estates and the ruler. At the same time these events resulted in a radical solution of the estate- monarchic dualism in favour of the royal court.

VÁCLAV BŮŽEK

FERDINAND TYROLSKÝ MEZI PRAHOU A INNSBRUCKEM.
Šlechta z českých zemí na cestě ke dvorům prvních Habsburků

Kniha se zabývá analýzou politické, kulturní a sociální integrace šlechty z českých zemí ke dvorům habsburských císařů ve druhé polovině 16. století. Východiskem interpretace centralizačního programu Habsburků v 16. věku je dvůr arciknížete Ferdinanda Tyrolského (1529-1595) v Praze a na Ambrasu a šlechtická společnost, která na něm pobývala. Samotný výklad je rozdělen do sedmi obsáhlých tematických celků, jimž předchází kapitola, v níž je vymezeno vlastní badatelské uchopení tématu. Zde jsou také shrnuty současné výzkumy dějin císařského dvora a pohled na tuto společenskou strukturu v kontextu bádání o raně novověkých panovnických dvorech. V dalších částech se prolíná strukturální pohled s teoretickými historickoantropologickými východisky nazírání na podstatu zkoumaných integračních procesů a jejich mechanismy v období vlády Ferdinanda I., Maxmiliána II. a částečně i Rudolfa II. Je zde naznačen průběh prosazování centralizačního programu prvních Habsburků v českých zemích, které směřovalo k postupnému připoutávání šlechticů k jejich dvorům. Klíčovou roli v onom připoutávání pánů a rytířů sehrál právě Ferdinand Tyrolský a jeho místodržitelský pobyt v Království českém v letech 1547-1567. I když se arcikníže roku 1567 stal zemským vládcem v Tyrolích a Předních Rakousích a přesídlil do Innsbrucku, přesto udržoval úzké vazby s urozenci ze zemí Koruny české, jež jej pravidelně a často navštěvovali. Právě druhorozený syn Ferdinanda I. zprostředkovával mladým urozencům z Čech, Moravy a Slezska službu v Hofburgu. Z nástrojů kulturní, politické a sociální integrace k centru moci, které Ferdinand Tyrolský v hojné míře využíval, je třeba zmínit především nadnárodní sňatkové aliance pánů a rytířů z českých zemí s bavorskými a tyrolskými šlechtickými rody. Na druhém místě to byly četné nástroje symbolické komunikace - divadelní dramaturgie alegorických obrazů či triumfální vjezdy, které současně sloužily k propagandistickým účelům arciknížete a k jeho vlastní sebereprezentaci křesťanského bojovníka a statečného vládce. V neposlední řadě nelze opomenout ani "rytířské kratochvíle" - turnaje, štvanice, koňské dostihy, závody psů, kohoutí zápasy, střelbu na pevné i pohyblivé cíle, pijácké zábavy, hodokvasy s tancem a hudbou či ohňostroje, které místodržitel pořádal nejčastěji v Praze a na Ambrasu. K pravidelným účastníkům těchto slavnostních událostí patřily také urozené osoby ze zemí Koruny české.

MARIE RYANTOVÁ

PAMÁTNÍKY ANEB ŠTAMBUCHY, TO JEST ALBA AMICORUM.
Kulturně historický fenomén raného novověku

Památníky, zvané také štambuchy či alba amicorum, představují jeden z nejzajímavějších pramenů doby raného novověku, který byl rozšířen od poloviny 16. století ve značné části Evropy. Zatímco v zahraničí existuje k tomuto tématu takřka nepřeberné množství literatury, u nás bylo památníkům věnováno jen několik většinou stručných článků, dosud nejvýznamnějším příspěvkem je nevelká přehledná studie Blaženy Hertlové z roku 1975. Právě vydaná kniha je prvním českým pokusem o souhrnné zpracování těchto dokumentů, který je nahlíží jako široce pojatý kulturně historický fenomén a zabývá se jimi z mnoha různých aspektů, přičemž vychází ze studia více než čtyř set rukopisů z domácích a především zahraničních sbírek i zahraniční literatury. Jednotlivé kapitoly přibližují zájem o tyto rukopisy již od konce 17. století a vznik jejich nejstarších sbírek, shrnují dosavadní historická zpracování i různé způsoby zpřístupňování těchto dokumentů a seznamují s okolnostmi jejich vzniku, jež souvisely především s tzv. kavalírskými cestami a akademickou peregrinací. Stranou nezůstaly otázky terminologické a typologické, výrazná pozornost patří samotnému vzniku, původu a postupnému rozšíření památníků, opomenut nebyl ani význam tištěných knih zejména v počátcích užívání štambuchů. Nejrozsáhlejší části práce přinášejí podrobnou analýzu vedení památníků a vytváření záznamů v nich, a to především z hlediska prezentace majitele rukopisu či autora záznamu. Důkladně je analyzováno tematické rozložení textových a zejména obrazových záznamů v památnících, jedna z kapitol je věnována ženským variantám těchto rukopisů, které měly poněkud odlišný charakter. Stručně je vylíčen i další vývoj památníků v 18. a 19. století a jejich proměna v dokumenty výrazně odlišného charakteru, které se svými raně novověkými předchůdci již nemají mnoho společného. Součástí práce jsou kromě seznamu pramenů a literatury či rejstříku také soupisy studovaných památníků podle majitelů a chronologického zařazení a obrazová příloha s řadou barevných reprodukcí památníkových vyobrazení.

VLADIMÍR URBÁNEK

ESCHATOLOGIE, VĚDĚNÍ A POLITIKA.
Příspěvek k dějinám myšlení pobělohorského exilu

Ústředním tématem monografie je eschatologické myšlení české protestantské inteligence v přelomovém období kolem Bílé hory a v následujících letech jejího exilu. Eschatologie neznamenala pouze teologickou nauku o posledních věcech člověka či o posledních událostech světa a dějin, nýbrž byla určitým obecněji sdíleným výkladovým rámcem, který umožňoval lidem první poloviny 17. století vnímat, chápat a vysvětlovat dramatické proměny, s nimiž byli konfrontováni, v širší dějinné perspektivě. Ve třech případových studiích se autor věnuje dosud bádáním opomíjeným, přesto však pozoruhodným osobnostem pobělohorského exilu - Simeonu Partliciovi (kol. 1590 - po 1640), Paulu Felgenhauerovi (1593-1677) a Ondřeji Habervešlovi z Habernfeldu (před 1590-před 1655). Zejména analyzuje jejich díla a ukazuje, jak se eschatologická tématika uplatňuje v kontextu pozdně humanistického vědění universitního typu (u Partlicia), v nábožensko-politické propagandě chiliastů (u Felgenhauera) a v okultním vědění navazujícím na paracelsiánské tradice (u Habervešla). Myšlenková schémata tří autorů pak zařazuje do širšího kontextu exilové literatury, srovnává je s tak významnými autory jako byli J. A. Komenský a Pavel Skála ze Zhoře a snaží se rozkrýt jejich intelektuální zdroje. Mezi ně patřil i podstatný vliv díla herbornského profesora Johanna Heinricha Alsteda a jeho verze učeného milenarismu na české exilové autory. Poprvé jsou v knize analyzovány eschatologické rysy pojetí dějin Pavla Skály ze Zhoře. Spojení eschatologie s politickou propagandou je studováno zejména na literárním obrazu zápasu lva s orlem, jenž nabízel řadu možností politické aktualizace. Jeho nejpůvodnějším zdrojem byla apokryfní čtvrtá kniha Ezdrášova a symbolika "lva ze severu", spojená především se šířením pseudoparacelsiánského proroctví v prvních třech desetiletích 17. století. Monografie však zároveň ukázuje, že eschatologická schémata nebyla na počátku třicetileté války jen součástí zpolitizovaných konfesijních diskursů. V prostředí českého exilu se uplatňuje i jejich učenecká varianta, která se projevuje jednak ve filozoficko-dějinných spekulacích (Partlicius, Skála, Komenský), jednak v koncepcích obnovy (respektive nápravy) vědění (Habervešl, Komenský).

JOSEF GRULICH

POPULAČNÍ VÝVOJ A ŽIVOTNÍ CYKLUS VENKOVSKÉHO OBYVATELSTVA NA JIHU ČECH V 16. AŽ 18. STOLETÍ

Monografie vznikla na základě dlouholetého výzkumu demografického a sociálního vývoje v oblasti jižních Čech během 16. až 18. století. Úvodní část je věnována problematice poválečného studia dějin obyvatelstva a rodiny v evropském i českém kontextu. Následně je podána zevrubná charakteristika metod, které byly použity v rámci prováděného výzkumu (např. mikrohistorie, dějiny každodennosti, historická antropologie). V závěru úvodní části je přiblížena pramenná základna (matriky, sirotčí a poddanské seznamy, soupis obyvatelstva podle víry, pozemkové knihy). Současně nechybí ani zevrubná charakteristika zkoumaného mikroregionu - chýnovského panství. Hlavním heuristickým východiskem prováděného výzkumu populačního vývoje na jihu Čech (1600-1800) se staly matriční zápisy z 24 jihočeských farností. Právě na jejich základě byly prostřednictvím anonymní excerpce získány informace o 242 051 narozeních, 50 827 sňatcích a 167 410 úmrtích. Reprezentativní výběr zkoumaných farností odráží nejenom reálné možnosti pramenné základny, ale též odlišné teritoriální podmínky ekonomického a sociálního vývoje. Studium demografického vývoje jižních Čech (17.-18. století) se soustředilo na rozbor krizových období (válečná léta, morové epidemie, hladomory) i let jejich následného překonávání. V obecné rovině byla pozornost věnována podchycení systémových změn populačního vývoje na rozhraní starého a nového demografického režimu. Současně nebyla opomenuta sezónnost porodnosti, úmrtnosti a sňatečnosti. Nejpodstatnější část knihy je věnována problematice životního a rodinného cyklu (16.-18. století). Vstup do života, který byl nerozlučně spjat s uskutečněním křtu, představoval jednu z významných společenských událostí, která nabízela příležitost k reprezentaci venkovských rodin i představitelů místních elit. Dětství bylo vnímáno ve znamení vzájemného soužití rodičů s dětmi, avšak nezůstala opomenuta ani problematika sirotků. V případě příslušníků obojího pohlaví (mužů i žen) bylo zahájení samostatné existence dáváno do přímých souvislostí se vstupem do čelední služby. Migrace a mobilita venkovského obyvatelstva zpravidla odrážela odlišné možnosti pracovního uplatnění i uskutečnění volby životního partnera. Právě v uvedených souvislostech se podařilo prokázat nikoliv statický, ale dynamický charakter života venkovské komunity. Na základě rozboru struktury venkovské domácnosti byla přiblížena role žen ve vesnické společnosti. V souvislosti s uplatňováním osobních i rodinných strategií byla pozornost věnována možnostem uskutečnění převodů poddanského majetku i problematice mezigeneračních vztahů. Zatímco historicko-antropologické hledisko nalezlo uplatnění v případě problematiky stáří, z pohledu každodennosti byl posuzován vdovský i starobní výměnek. Předložená monografie využívá širokého spektra historických pramenů, jejichž výpovědní hodnota se vzájemně doplňuje. Uplatnění odlišných kvantitativních i kvalitativních metod přispělo k vyváženému pohledu na problematiku dějin, která bývala v minulosti zkreslována.

JOSEF GRULICH

Die demographische Entwicklung und der Lebenszyklus der Dorfbewohner (Südböhmen, 16.-18. Jahrhundert)

Die demographische Entwicklung Südböhmens lässt sich anhand der kirchlichen Matrikelbücher studieren, die detaillierte Informationen über Natalität, Eheschließung und Mortalität und damit über zentrale Einschnitte im Leben eines jeden Menschen (Geburt, Ehe, Tod) liefern. Ergänzende Angaben für die Rekonstruktion des Lebenszyklus der Individuen und für die Analyse der allgemeinen sozialen und ökonomischen Verhältnisse lassen sich aus zeitgenössischen Verzeichnissen von Untertanen, Waisen o.ä. sowie aus zivilrechtlichen Quellen wie Grundbücher, Testamente oder Eheverträge entnehmen. Die Lebensgeschichten der einzelnen Individuen spiegeln sich in den Waisen- und Mannschaftsbüchern wieder, während die Grundbücher Veränderungen in den Besitzverhältnissen belegen. Normative Quellen helfen dabei, die Diskrepanz zwischen dem Ideal und dem realen Leben zu klären. Veränderungen der Einwohnerzahl und der demographischen Entwicklung zeigen sich in Beichtverzeichnissen. Das Verzeichnis der Untertanen nach dem Glauben 1651 ermöglicht wiederum Familien- und Haushaltsstrukturen zu erforschen.

Die numerische Auszählung der Matrikelangaben war der Ausgangspunkt für die quantitative Analyse. Für den Untersuchungszeitraum wurden statistische Angaben aus 24 Pfarrsprengeln ausgewertet (242 051 Geburten, 50 827 Ehen, 167 410 Todesfälle), die es ermöglichten, eine Grundcharakteristik der demographischen Entwicklung Südböhmens im 17.-18. Jahrhundert zu gewinnen. Die Lebenszyklen der Untertanen wurden sowohl für Städte (Prachatice 1585) als auch für Dörfer (Herrschaften Třeboň 1586, Libějovice 1607 und Chýnov 1651) untersucht. Auf Grund von lokal unterschiedlichen naturräumlichen und ökonomischen Hintergründen wurde die Ökotypen-Theorie angewendet, welche die regionalen Unterschiede im Charakter der demographischen und sozialen Strukturen und die gegenseitige Bedingtheit der sozialen und ökonomischen Entwicklung zu erfassen hilft.

Eine mikrohistorische Untersuchung wurde am Beispiel des zur Herrschaft Chýnov gehörigen Gerichtsbezirks Vřesce durchgeführt. Wegen des Umfangs der Quellenlage ließ sich dies nicht für alle ausgewählten Herrschaften und Pfarrsprengel realisieren. Die mikrohistorische Studie trug zu einer tieferen Analyse der Lebensbedingungen der Untertanen bei. Die Kombination von quantitativen Methoden, historischer Demographie, der Alltagsgeschichte und historischer Anthropologie ermöglichte eine präzisere Ermittlung der persönlichen, familialen, beruflichen und kollektiven Strategien, die die Angehörigen einzelner sozialer Schichten der Dorfgemeinschaft im 17. und 18. Jahrhundert einsetzten.

Im Zusammenhang mit der demographischen Entwicklung während der ersten Hälfte des 17. Jahrhunderts werden oft die Auswirkungen des Dreißigjährigen Krieges (entweder direkt durch Militäroperationen oder als Folge verschiedener Epidemien) überschätzt. Da die Angaben der Matrikelbücher in der erforschten Epoche lückenhaft sind, wurde diese Annahme mit Hilfe einer Analyse von Untertanenverzeichnissen hinsichtlich der Geschlechts- und Altersstruktur der Bevölkerung überprüft. Die durchgeführten Forschungen zeigten, dass die südböhmische Bevölkerung sowohl vor als auch nach dem Dreißigjährigen Krieg eine ähnliche Struktur aufwies. Der Beginn der Stagnation beziehungsweise des Rückgangs der Bevölkerungszahl in Südböhmen ist nämlich bereits in den Pestepidemien zu Ende des letzten Drittels des 16. und Anfang des 17. Jahrhunderts anzusetzen. Direkte militärische Operationen oder der Durchzug der Heere im Dreißigjährigen Krieg vertieften nur eine bereits früher bestehende Situation.

Die zweite Hälfte des 17. Jahrhunderts war durch einen Anstieg der Bevölkerungszahl, die erst allmählich wieder den Vorkriegsstand erreichte, charakterisiert. Im Rahmen des alten demographischen Regimes lässt sich eine erhöhte Natalität und Eheschließung in Verbindung mit einer gesunkenen Mortalität belegen. Eine hohe Mortalität gab es nur im Falle der Kinder- und Säuglingssterblichkeit, die aber wegen der hohen Kinderzahl der Frauen die generelle Steigerung der Einwohnerzahl nicht bedrohen konnte. Nicht einmal die Pestepidemie 1679-1680 konnte die langfristige demographische Entwicklung ernsthaft gefährden, sie beeinflusste nur vorübergehend die Prosperität einiger südböhmischer Städte. Eine Unterbrechung des Anstiegs der Bevölkerungszahl nach dem Dreißigjährigen Krieg wird gewöhnlich mit den Jahren 1700 und 1713-1714 in Zusammenhang gebracht. In Südböhmen traf dies aber in keiner dieser Phasen zu. An die Zeit der Pestepidemie 1713-1714 erinnern zahlreiche Pestsäulen, aber die Angaben der Matrikel belegen nur eine geringe Zahl an Todesopfern. In den erforschten Pfarrsprengel zeigte sich zwar eine erhöhte Mortalität, diese erreichte aber nie das Niveau einer Mortalitätskrise. Man kann diese auf keinen Fall als Bruch in der südböhmischen Populationsentwicklung bezeichnen.

Zu einer ernsthafteren Störung der langfristigen demographischen Entwicklung kam es erst in Folge der späteren Hungersnöte (1719-1721, 1740-1743), deren Ausbruch mit der ökonomischen Entwicklung des Landes zusammenhing. Die Dreifelderwirtschaft in der landwirtschaftlichen Produktion hing direkt von der Gunst des Wetters ab. In Folge mehrerer Missernten kam es zu einem Mangel an Nahrungsmitteln, einer Hungerkrise und damit zu einer Abnahme der Bevölkerung. Während der erwähnten Hungersnöte war die Zahl der Todesopfer wesentlich höher als in Folge der beiden früheren Pestepidemien (1679-1680, 1713-1714). Nicht die Pestepidemien und die Kriegsereignisse, sondern eine ineffektive, von Missernten und Mangel an Lebensmitteln geprägte Wirtschaft wurde zum ernsthaften Hindernis für die demographische Entwicklung Südböhmens.

Die vorübergehende Stagnation der Populationsentwicklung, die sich während der 1720er und 1740er Jahre in den meisten erforschten Pfarrsprengeln zeigte, hatte aber keine dauerhaften Folgen. Ähnlich wie bei lokalen Mortalitätskrisen wechselte sie sich ab mit Zeiten einer erhöhten Natalität und einer gesunkenen Mortalität, weshalb sich die Bevölkerungsvermehrung in der ersten Hälfte des 18. Jahrhunderts verlangsamte, ohne jedoch abzubrechen. Während sich nach dem Ende des Dreißigjährigen Kriegs die meisten Obrigkeiten zunächst für eine rasche Erhöhung der Anzahl der Untertanen - einer wichtigen Arbeitskraft - interessierten, änderte sich dies schon in den ersten Jahrzehnten des 18. Jahrhunderts grundlegend. Als alle verlassenen oder im Krieg zerstörten Liegenschaften wieder mit Untertanen besetzt waren, wurden Verordnungen erlassen, die Eheschließungen von Personen ohne Vermögen zu beschränken.

Obwohl seit der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts lokale Störungen der demographischen Entwicklung immer häufiger wurden, schlug die demogra-phische Entwicklung nie in eine dauerhafte Abnahme der Bevölkerung um. Durch wiederholten Missernten (1770-1771) wurde die natürliche Reproduktion der Bevölkerung in ganz Südböhmen vorübergehend gestoppt. Es handelte sich hier um die bisher größte Mortalitätskrise in Südböhmen. Im Unterschied zu den Pestepidemien im letzten Drittel des 16. und am Anfang des 17. Jahrhunderts brachte die erwähnte Zeit der Hungersnot jedoch keine langfristige Störung der natürlichen Reproduktion mit sich. Die Zeit zwischen der Mitte des 17. und dem Ende des 18. Jahrhunderts ist durch eine allmähliche Steigerung der südböhmischen Population charakterisiert.

Hauptträger des Bevölkerungswachstums waren aber nicht die Städte, sondern die Dorfregionen mit agrarischem Hintergrund, die in Südböhmen in der Mehrzahl waren. Bis zur Mitte des 18. Jahrhunderts verlief die Bevölkerungsentwicklung örtlich isoliert, abhängig nur von den lokalen Bedingungen. Während die natürliche Reproduktion in den Orten nahe der Hauptverkehrswege durch Heereszüge und häufigere Mortalitätskrisen beeinflusst wurde, war die Isolation der Dörfer ein natürlicher Schutz vor negativen äußeren Einflüssen. Erst die großen Hungersnöte des 18. Jahrhunderts waren von überregionaler Bedeutung. Man kann allgemein vermuten, dass die städtischen Siedlungen für Störungen der Bevölkerungsentwicklung wesentlich anfälliger waren als die dörflichen. Diese Tatsache hing mit der erhöhten Konzentration der Bewohner in den einzelnen Städten und ihren häufigeren und intensiveren überregionalen Kontakten zusammen.

Die demographische Entwicklung Südböhmens wies auch einen starken saisonalen Charakter auf. Die höchste Zahl an Neugeborenen, die immer zu Jahresbeginn festzustellen ist, entspricht einem erhöhten Maß der Konzeptionen während der Frühlingsmonate. Wegen der regionalen klimatischen und ernährungsspezifischen Bedingungen ist es begreiflich, dass die wenigsten Kinder in den ersten drei Monaten des Jahres gezeugt wurden, woraus eine geringere Natalität im letzen Vierteljahr resultierte. Zu diesem regelmäßigen Rückgang der Konzeptionen kam es also nicht in Folge einer regulierten Beschränkung der Empfängnisse, sondern unter dem Einfluss der klimatischen Bedingungen und eines Mangels an Lebensmitteln.

Eine weitere Phase mit einem Minimum an Konzeptionen hing mit der erhöhten Arbeitsbelastung der Dorfbewohner zusammen. Eine im Vergleich mit dem jährlichen Durchschnitt geringe Anzahl an Konzeptionen ist für den September signifikant festzustellen: In dieser Zeit erreichte die Belastung durch Feldarbeiten regelmäßig ihren Höhepunkt. Dieser Einfluss ist hauptsächlich für die Dörfer und Städte mit agrarischem Hintergrund nachweisbar. Gleichzeitig lässt sich belegen, dass man sowohl in den Stadt- als auch in den Dorfgemeinden nur im begrenzten Maß den kirchlichen Empfehlungen einer sexuellen Zurückhaltung in der Advent- und Fastenzeit Folge leistete.

Nicht nur hinsichtlich der Natalität, sondern auch bei den Todesfällen variierten die monatlichen Zahlen. Eine saisonal ganz unterschiedliche Intensität der Mortalität kann man während der Mortalitätskrisen beobachten, als die natürliche Reproduktion gestört war und atypisch verlief. Ansteckende Krankheiten, vor allem die Pest, verbreiteten sich am leichtesten während der warmen Sommermonate, im Herbst hatten sie ihren Höhepunkt, um im Winter wieder abzuklingen. Dagegen war für die Epochen der Hungersnöte, die im 18. Jahrhundert wesentlich häufiger als die Pest oder andere ansteckenden Krankheiten waren, eine erhöhte Mortalität in Folge des Mangels an Lebensmittel im Winter und Frühling charakteristisch.

Neben den spezifischen Mortalitätskrisen erreichte die Mortalität ihren Höhepunkt üblicherweise immer im März und April jeden Jahres. Ziemlich regel-mäßig erscheinen die meisten Todesfälle in den Winter- und Frühlingsmonaten, von Dezember bis Mai. Ebenso wie bei der Natalität kann man auch hier einen Einfluss klimatischer und ernährungsspezifischer Bedingungen belegen. Aufgrund der langfristigen Beobachtung ist ein allmähliches Verschwinden der jeweiligen Unterschiede in der Häufigkeit der Todesfälle während der ersten und zweiten Hälfte des Jahres nachweisbar. Die jahreszeitlich bedingte Mortalität erscheint bei den dörflichen und städtischen Siedlungsorten ähnlich. Im Unterschied zur Natalität erwies sich die Mortalität als von der Ökotypen-Theorie völlig unabhängig.

Während die jahreszeitlich bedingte Zahl der Geburten und Todesfällen meistens mit den regionalen klimatischen und ernährungsspezifischen Bedin-gungen zusammenhing, unterlag der Verlauf der Eheschließungen in Südböhmen im 18. Jahrhundert ganz eindeutig dem Einfluss der römisch-katholischen Kirche. Die Hochzeit war nicht nur ein bedeutsames kirchliches Sakrament, sondern auch eine Gelegenheit zu einem mit Heiterkeit verbundenen Festmahl. Das war aber während der vier Wochen Adventszeit vor Weihnachten und der sechs Wochen Fastenzeit vor Ostern undenkbar. Da in dieser Zeit kein Vergnügen erlaubt war, lassen sich große saisonale Unterschiede in der Zahl der Eheschließungen belegen.

Wegen der bevorstehenden Adventszeit, in Dorfgemeinden vielleicht auch wegen des Endes der Feldarbeiten und der Verfügbarkeit von Lebensmitteln, ist die höchste Zahl an Eheschließungen immer im November zu beobachten. An zweiter Stelle folgte sowohl in der Stadt als auch in den Dörfern der Februar als Monat der Eheschließung. Dagegen wiesen wegen der erwähnten kirchlichen Vorschriften die Monate Dezember, März und April die niedrigste Anzahl an Hochzeiten auf. Der Hochzeitstermin unterlag, wenn nicht von der Schwangerschaft der Verlobten erzwungen, grundsätzlich doch eher den kirchlichen Vorschriften als dem Verlauf der saisonalen Feldarbeiten und ihrer Ergebnisse

Die Taufe war ebenfalls nicht nur ein bedeutsames kirchlichen Sakrament, sondern auch eine Gelegenheit zur Veranstaltung einer Familienfeier, die der sozialen Repräsentation der Eltern und der Paten diente. Auch wenn der Taufritus, der nur in der Kirche stattfinden durfte, einem festen Verlauf folgte, unterschieden sich die persönlichen Motive der Teilnehmer oft von den kirchlichen Vorstellungen. Die Auswahl des Paten richtete sich nämlich meistens nicht nach dem Ideal eines vorbildlich frommen Menschen, sondern danach, ob sich im Falle des Todes der Eltern die betreffende Person um das Kind kümmern konnte. Eine bedeutende Rolle spielte aber auch das Patengeschenk. Das Motiv der materiellen Absicherung des Neugeborenen für den Fall des Verlustes der Eltern war also stärker als das der Erziehung durch einen frommen Katholiken.

Im Unterschied zum aus der Literatur bekannten Bild von Paten und Patenschaft muss erwähnt werden, dass es sich nicht immer um Personen handeln musste, die zu den Eliten der Dorfgesellschaft gehörten. Ebenso wie bei der Hochzeit konnten diese Rolle nämlich auch persönliche Freunde oder Verwandte der Hauptakteure übernehmen. In der Zeit nach dem Ende des Dreißigjährigen Kriegs lässt sich nicht von einer Dorfgesellschaft sprechen, die in voneinander völlig abgeschlossenen sozialen Schichten differenziert gewesen wäre. Nicht nur traten Bauern als Paten in Chalupner- oder Inwohnerfamilien auf, es war dies auch während der Frühen Neuzeit keineswegs selten.

Bei der Auswahl des Vornamens des Täuflings entschied meistens nicht der Name des Paten oder der Eltern, sondern die allgemeine Popularität eines Namens, was sich auch in einem sehr begrenzten Reservoir an Männer- und Frauennamen zeigt. Die Auswahl richtete sich nicht nach dem Namen des Heiligen am Geburtstag oder Tauftag des Kindes. Wegen der hohen Säuglingssterblichkeit sollte jede Taufe möglichst schnell nach der Geburt des Kindes stattfinden. Im Widerspruch zu den kirchlichen Verordnungen führte dies dazu, dass Kinder, die in der zweiten Hälfte der Woche zur Welt kamen, am Sonntag getauft wurden, was einen festlicheren Charakter des kirchlichen Ritus und eine höhere Teilnehmerzahl an geladenen Gästen garantierte. Vor allem in abgelegenen Teilen der Pfarrsprengel waren auch Gruppentaufen einer Vielzahl an Neugeborenen nichts Ungewöhnliches. Der Termin des Taufritus wurde häufig von den zeitlichen Möglichkeiten des Pfarrers und der Eltern bestimmt.

Ein entsprechender zeitlicher Abstand zwischen Geburt und Taufe des Kindes war der Vorbereitung eines repräsentativen Festmahls und der Einladung aller wichtigen Teilnehmer dienlich. Eine Taufe unmittelbar nach der Geburt des Kindes fand nur im Falle eines drohenden Todes des Neugeborenen statt. Diese wurde üblicherweise von der Hebamme außerhalb der Kirche durchgeführt, meistens am Ort der Geburt. Uneheliche Kinder wurden unter den gleichen Umständen wie eheliche getauft. Im Pfarrsprengel von Chýnov betrug die Unehelichenrate nur 4,9 % aller Neugeborenen.

Die Kinder aus den Untertanenfamilien lebten gewöhnlich bis zu ihrem 15. Lebensjahr bei ihren Eltern. Nur im Falle von Waisen war es keineswegs unüblich, dass sie noch vor ihrem 10. Lebensjahr in den Gesindedienst traten. Dabei handelte es sich aber meistens nicht um ein wirkliches Gesindeverhältnis, denn sie dienten nur gegen Verpflegung und Unterkunft. Üblicherweise war der Gesindedienst auf die Altersgruppe der 15- bis 24jährigen Personen beschränkt.. Für Kinder aus Inwohner- und Chalupnerfamilien bildete der Dienst in einem fremden Haushalt eine Notwendigkeit, der den Lebensunterhalt garantierte und finanzielle Ersparnisse für die Zukunft ermöglichte.

Nicht alle Jugendlichen durchliefen die Phase des Gesindedienstes. Männliche Nachkommen, die zur Übernahme des Familienerbes bestimmt waren, blieben meistens bis zu ihrer Mündigkeit unter der Aufsicht des Vaters. Der Dienst als Knecht oder Magd war auch bei Kindern aus großen Bauerngütern oft nicht üblich, da auf diesen Höfen die Kinder ein bedeutsames Arbeitspotential darstellten. Bei Bauern übten die Kinder ihrem Alter und ihren physischen Fähigkeiten entsprechend schon von klein auf verschiedenste Arbeiten aus. Solange die Kinder noch nicht in der Familienwirtschaft mithelfen konnten (jünger als 6 Jahre), blieben sie völlig in der Obhut ihrer Mutter. Sobald sie ihre Position in der Familienwirtschaft hatten, übernahm auch der Vater die Aufsicht, dessen Autorität alle Mitglieder des Haushaltes untergeordnet waren.

Aus der Perspektive der frühneuzeitlichen Dorfgesellschaft bildeten die Inwohner eine völlig eigenständige soziale Gruppe. Neben Personen im produktiven Alter gehörten zu ihnen auch die im Ausgedinge lebenden Menschen. Im Verhältnis zum Landwirt hatte diese Gruppe einen bestimmten Grad an persönlicher Autonomie, allerdings fehlte ihnen völlig die ökonomische Unabhängigkeit. Während das Gesinde grundsätzlich ledig war, stellten verheiratete Inwohner keine Ausnahme dar. Oft handelte es sich um Personen, die wegen der üblichen Erbpraxis die Familienwirtschaft nicht übernehmen konnten, und so ihren Lebensunterhalt außerhalb des väterlichen Hofes suchten. In manchen Fällen ging sogar das Gesindeverhältnis direkt in den Inwohnerstatus über. Während das Gesinde jährliche Verträge schloss, hatten die Inwohner langfristige Bindungen zu den Hausbesitzern. Fälle, in denen Geschwister eines Erben zu Inwohnern am väterlichen Gut wurden, sind in Südböhmen kaum zu belegen.

Die Arbeitsmöglichkeiten der Dorf- und Stadtbewohner standen auch mit den Migrationspraktiken in Zusammenhang. Auf dem Lande war es üblich, den Gesindedienst nicht im Wohnort der Eltern, sondern in einem der Nachbardörfer aufzunehmen. Aufgrund der physischen Anforderungen der Feldarbeit wurden die Männer eher in der Untertanenwirtschaft oder am obrigkeitlichen Hof beschäftigt, während die Frauen in Bürgerfamilien dienten. Obwohl beim Dorfgesinde ein jährlicher Stellenwechsel keine Ausnahme war, hielt sich der räumliche Umfang der Gesindemigration in Grenzen.

Das Gesindepersonal diente in einem Nachbardorf oder in obrigkeitlichen Höfen. Es handelte sich meistens um Arbeitsorte in einer Entfernung von etwa 5-10 bzw. 20 Kilometer vom Elternhaus. Berufliche Migrationen spielten sich in der Distanz ab, die man (hin und zurück) während eines Tages schafften konnte. Wanderungen von mehr als 20 Kilometer waren die Ausnahme, die man üblicherweise nur bei Personen aus der Stadt belegen kann, etwa bei im Handel tätigen Personen. Während bei Dorfbewohnern Arbeitsmigrationen innerhalb einer Herrschaft überwogen, war bei Stadtbewohnern auch die Migration über die Grenzen der Herrschaft hinaus keine Seltenheit. Am Einfluss der obrigkeitlichen Normen auf die Migration der Untertanen lässt sich zweifeln, da etwa auch in den Eggenberger und Schwarzenberger Dominien keine erhöhte Migrationstätigkeit festzustellen ist, obwohl diese von der Obrigkeit völlig legitimiert waren (1719). Eine Zunahme der Wanderungen lässt sich in Südböhmen übrigens auch nicht als Folge des Patents von der Auflösung der Leibeigenschaft (1781) beobachten.

Aufgrund des Erlasses des Konzils von Trient (1563) und der Prager Synode (1605) war die Eheschließung völlig unter der Kontrolle der Kirche. Obwohl nach kirchlichem Recht nur der Konsens der Verlobten für eine Heirat entscheidend war, ließ sich eine offizielle Zustimmung seitens der obrigkeitlichen Verwaltung theoretisch nicht umgehen. Nach dem Dreißigjährigen Krieg, als ein großer Mangel an Bevölkerung herrschte, förderte man die Eheschließungen der Untertanen wegen des herrschenden Arbeitskräftemangels. Am Anfang des 18. Jahrhunderts, als die Kriegsverluste überwunden waren, begannen manche Obrigkeiten die Eheschließung von Personen ohne Vermögen (Inwohner) zu behindern. In der Praxis konnten diese aber nur schwer an ihrem gemeinsamen Zusammenleben gehindert werden.

Im 17. und 18. Jahrhundert ist für Südböhmen ein hoher Anteil an verheirateten Personen in der Altersgruppe von 25-29 Jahren zu beobachten. Diese Erkenntnis ist völlig im Einklang mit dem Charakter des alten demographischen Regimes, als ein niedriges Heiratsalter im Untersuchungsraum üblich war. Vor allem bei Dörfern und Marktflecken mit agrarischem Hintergrund war es üblich, dass Frauen (15-19 Jahre) ebenso wie Männer (20-24 Jahre) die Ehe gleich nach dem Ende des Gesindedienstes oder der Übernahme der väterlichen Wirtschaft schlossen. Bewohner von Städten und Marktflecken mit entwickeltem Handwerk und Handel schlossen dagegen ihre Ehen im höheren Alter. Allgemein kann man sagen, dass Frauen sowohl in Städten als auch auf dem Lande immer in einem niedrigeren Alter als Männer heirateten.

Ein späteres Heiratsalter trat dann auf, wenn die Gründung einer Familie mit der Übernahme oder der Schaffung einer bestimmten materiellen Grundlage, welche die Existenz und den Betrieb des Haushaltes sichern konnte, in Verbindung stand. Diese finanziellen Mittel konnte man eher während des Gesindedienstes oder in der Inwohnerschaft gewinnen als aufgrund der Auszahlung des Erbteils. Aufgrund der Jahre im Dienst erhöhte sich ganz natürlich auch das Heiratsalter. Die Eheschließung beruhte nicht nur auf einer emotionalen Verbindung, sondern war häufig auch durch den Vermögensgewinn mittels Heirat mit einer verwitweten Person motiviert. Die Verfolgung von Heiratsstrategien hatte oft die Entstehung von altersungleichen Paaren zur Folge. Bei den meisten geschlossenen Ehen war der Mann ein bis zehn Jahre älter als seine Partnerin. Die neuerliche Eheschließung war bei verwitweten Männern häufiger als bei Frauen.

Die Gewährleistung von Ausstattung und Mitgift gehörte ebenso wie die Veranstaltung der Hochzeitsfeier zu den herkömmlichen Pflichten der Eltern gegenüber ihren Töchtern und Söhnen. Der Hochzeitsritus und das folgende Festmahl fanden gewöhnlich im Wohnort der Braut statt, aber die finanziellen Kosten übernahmen beide beteiligten Seiten. Während die Ausstattung des Sohnes vor allem in landwirtschaftlichen Geräten oder Handwerkszeug bestand, bekamen die Töchter verschiedene Haushaltsgegenstände oder Vorräte (Kleidung, Bettwäsche, Kleinodien, Getreide usw.). Eine Mitgift bekamen gewöhnlich nur reichere Brautleute. Während diese bei den Frauen aus Vieh bestand, bekamen die Männer darüber hinaus auch Geld oder sogar Immobilien.

In kleineren Siedlungen war es wegen der Angst vor Inzucht keine Ausnahme, dass die Eheschließung eine einmalige Migration bedingte. Ähnlich wie bei der Arbeitsmigration war die Heiratsmigration nur in der nächsten Umgebung des Wohnortes der Brautleute üblich (höchstens 20 Kilometer). In diesem Raum, der gleichzeitig den Umfang der persönlichen Kontakte begrenzte, suchte man auch die Zeugen aus. Die räumlich weiteste Heiratsmigration ist bei den städtischen Siedlungseinheiten zu belegen. Bei spezifischen sozio-beruflichen Gruppen (Händler, Bergleute, Müller usw.) war dies durch Familien- und Berufstrategien bedingt.

Der relativ hohe Anteil an Dorfbewohnern, der in jungem Alter eine Ehe einging, zeigt, dass Südböhmen zum Übergangsraum zwischen dem westlichen und östlichen Familientyp gehörte. Das verbreitete Auftreten von Gesinde und Inwohnern entspricht aber ganz eindeutig den westeuropäischen Familienformen. Bei Haushalten, in denen die Ausgedingeleute und Inwohner häufig vertreten waren, ähnelt die Haushaltsstruktur oft dem östlichen Typ der Familienformen. Obwohl die anerkannte Autorität in der Familie der Mann war, konnte er niemanden von seinen Nachkommen vom Erbe ausschließen.

Nur als Witwe stand die Frau einem Untertanenhaushalt vor. Aufgrund des physischen Aufwands, den der Betrieb der Bauernwirtschaft mit sich brachte, kann man diese Konstellation als vorübergehend bezeichnen. Sie wurde üblicherweise in einigen Jahren von ihrem neuen Ehemann oder ihrem erwachsenen Sohn abgelöst. Eine völlig andere Situation herrschte in den Städten, wo Frauen ihr Vermögen aufgrund des Erbes oder eines Kaufes gewannen. Im Vergleich zur Dorfgemeinde stellte die Eheschließung für sie keine Notwendigkeit dar. In manchen Fällen waren sie soweit selbstständig, dass sie sich völlig unabhängig in der Ausübung von Handel oder Handwerk betätigen konnten.

Mit der Eheschließung und Gründung eines eigenen Haushalts hing oft die Übernahme des väterlichen Gutes zusammen. Vor allem in der Zeit des wirtschaftlichen Zusammenbruchs und der instabilen Eigentumsverhältnisse nach dem Dreißigjährigen Krieg war es keineswegs selten, dass junge Leute im Alter von 20-29 Jahre zu Betriebsinhabern wurden. Diese Erkenntnis widerspricht den gängigen Vorstellungen, dass jeder Landwirt seinen Hof bis zu seinem Tod behalten wollte. Vor allem im Falle der Bauerngüter, die für ihre Besitzer die Möglichkeit eines Altenteils boten, war eine frühzeitige Übergabe nichts Ungewöhnliches.

Im Falle des Todes oder des Abtritts des früheren Hofbesitzers wurde meistens sein eigener Sohn oder Schwiegersohn zum Nachfolger. Ein Interesse an der Erhaltung kontinuierlicher Eigentumsverhältnisse überwog bei den Untertanen erst im 18. Jahrhundert. In der Aufbauzeit nach dem Dreißigjährigen Krieg kann man nicht nur einen Mangel an Arbeitskräften sondern auch an Männern, die imstande waren, eine Untertanenliegenschaft zu übernehmen, belegen. Nicht alle Menschen ohne Vermögen interessierten sich nämlich für die Übernahme einer kriegsbeschädigten oder ganz zerstörten Liegenschaft. Daher ist eine hohe soziale Mobilität zu beobachten. Auch ein Chalupner oder Inwohner konnte hier zum Bauer werden.

Als Folge der Stabilisierung der Eigentumsverhältnisse und der Besetzung der meisten Untertanenwirtschaften war während des 18. Jahrhunderts die Möglichkeit beschränkt, eine fremde Immobilie zu erwerben. Auch bei der Übergabe des Familienvermögens überwog der Transfer innerhalb der eigenen Familie deutlich. Man konnte das fremde Vermögen nur durch die Ehe mit einer Witwe oder Tochter des Besitzers erlangen. Der Kauf einer Untertanenwirtschaft aus den finanziellen Mitteln, die man während des Gesindedienstes oder der Inwohnerschaft gespart hatte, war nur wenig wahrscheinlich. Zur Erlangung von fremdem Vermögen setzte man zielbewusst Heiratsstrategien ein.

Eine ganz andere Situation herrschte in der Gemeinde der Bergleute. Da die dortigen freien Bewohner über hohe finanzielle Einkommen verfügten, waren häufige Veränderungen der Eigentumsverhältnisse nichts Ungewöhnliches. Von einer ungewöhnlichen Fluktuation zeugt auch die Tatsache, dass die Besitzerwechsel nicht in den Grundbüchern notiert wurden. Auch eine Kontinuität im Besitz des Familienvermögens war bei ihnen nicht üblich. Im 17. und 18. Jahrhundert gingen Immobilien hier oft an Menschen außerhalb der Familie. Bei der Wahl des Nachfolgers aus der Reihe der Kernfamilie bevorzugte man auch hier die männlichen Mitglieder - Söhne oder Schwiegersöhne.

Die Situation nach dem Ende des Dreißigjährigen Kriegs trug nicht nur zu häufigen Eigentumswechseln bei, sondern förderte auch die Migrationen der Dorfbewohner. Die Untertanen aus den wenig zerstörten Teilen des Eggenberger Dominiums wurden von der Obrigkeit in der Bemühung um die Übernahme einer verlassenen Liegenschaft in einem anderen Teil Südböhmens unterstützt. So gelangten Chalupner oder Inwohner aus dem Böhmerwald in den Besitz von Immobilien im Gebiet von Tábor. Ansonsten waren bäuerliche Migrationen über eine lange Distanz in dieser Zeit ganz selten.

Verlassene Güter in den erforschten Orten übernahmen aber überwiegend lokale Bewohner oder Personen aus der nächsten Umgebung. Nicht nur im Falle der Arbeits- oder Ehemigration, auch in diesem Fall überwog eine räumliche Bewegung mit einer Distanz von höchstens 20 Kilometer. Migrationen häuften sich in den Gerichtsbezirken, die die größten Kriegsschäden aufwiesen. Im Zusammenhang mit der Stabilisierung der Eigentumsverhältnisse nahmen Migrationen im Zusammenhang mit dem Besitzwechsel ab. Gleichzeitig nahm auch deren gesamter Umfang ab. Die Änderungen im Charakter der Eigen-tumsverhältnisse zeigen sich auch an der Kontinuität der Eigentumsverhältnisse: Während im 17. Jahrhundert der Eigentümer nach 1-19 Jahre wechselte, erhöhte sich die Besitzdauer im 18. Jahrhundert auf 10-34 Jahre. Dies lässt sich etwa im Falle des Gerichtsbezirkes Vřesce belegen.

Bei vielen HistorikerInnen herrscht noch heute die Vorstellung vom elenden Leben der Altenteiler, die der Willkür des Hofinhabers unterlagen. Die Erforschung der Grundbücher und Untertanenverzeichnisse zeigte aber eine etwas andere Situation. Da auf dem Altenteil keine Untertanenabgaben oder andere Pflichten lagen, war es im Falle von prosperierenden Höfen wesentlich lohnender, ins Altenteil zu wechseln als den Betrieb einer ganzen Untertanenwirtschaft zu führen.

Viele alternde Bauern zogen angesichts ihres Gesundheitszustandes oder der Verschuldung den Abgang ins Altenteil dem lebenslänglichen Besitz des Hofes vor. Die konkrete Form des Altenteils hing vom ökonomischen Potential der Liegenschaft ab. Während es sich bei den Anwesen der Chalupner auf die Gewährleistung einer gemeinsamen Unterkunft und Verpflegung beschränkte, war dies bei den Bauernwirtschaften anders. Das Altenteil konnte hier nicht nur eine selbstständige Unterkunft darstellen, sondern auch einen Teil eines Feldes, einer Wiese oder einen Garten einschließen. Wenn der Altenteiler ein Gespann besaß, konnte er sich auch etwas "hinzuverdienen". Der Umfang des Altenteils hing aber nicht nur mit einem bestimmten sozialen Raum zusammen, sondern war auch wesentlich von der ökonomischen Situation und dem Charakter der Eigen-tumsverhältnisse des Landes beeinflusst.

Ausgedingeleute konnten nicht nur der ursprüngliche Bauer und seine Ehefrau, sondern auch andere Mitglieder des Haushaltes sein. Meistens handelte es sich um die nicht ausbezahlten Geschwister, die den väterlichen Hof noch nicht verlassen hatten oder ihn aus gesundheitlichen Gründen nie verlassen konnten. Ihr Anspruch auf das Altenteil blieb aber auch im Falle des Todes des ursprünglichen Altenteilers erhalten. Beim Kauf eines Hofes übernahm der neue Besitzer auch das Altenteil in der ursprünglichen Form. Die Untersuchung zeigte für die dörfliche Bevölkerung ein großes Maß an Unabhängigkeit bei der Durchsetzung von persönlichen und familialen Strategien. Das erwähnte Bild widerspricht ganz eindeutig der herkömmlichen Vorstellung von einem Untertanen, der in seiner Handlung völlig von den Vorstellungen des Herrschaftsinhabers, der obrigkeitlichen Kanzlei oder des hiesigen Pfarrers abhängig war.

ROSTISLAV SMÍŠEK

CÍSAŘSKÝ DVŮR A DVORSKÁ KARIÉRA DITRICHSTEJNŮ A SCHWARZENBERKŮ ZA VLÁDY LEOPOLDA I.

Kniha si klade za cíl postihnout vnímání dvorské kariéry očima urozených osob ze zemí Koruny české v průběhu dlouhé, téměř padesátileté vlády Leopolda I., poznat jejich myšlenkový svět i zvláštní hodnotový systém, který nutil šlechtice směřovat své kroky k císařskému dvoru ve Vídni. Při současném neradostném stavu poznatků však v žádném případě nemůže jít o syntetické uchopení dané problematiky, ale spíše o analytickou případovou studii. Z toho důvodu se autor předkládané rozpravy nezaměřil na celou urozenou společnost zemí Koruny české. Jako modelový příklad si zvolil dva šlechtické rody usazené v Čechách a na Moravě - Ditrichštejny a Schwarzenberky. Právě na základě podrobného studia archiválií uložených v pozůstalostech Ditrichštejnů a Schwarzenberků se pokusí nastínit osobitý pohled příslušníků obou šlechtických rodů na císařský dvůr a jejich vztah k prostředí metropole habsburského soustátí i rodině panovníka. V první části knihy jsou zachyceny příčiny a důvody, jež nutily mladé šlechtice, aby získali pevné místo v nejvyšších dvorských úřadech a zakotvili v bezprostřední blízkosti císaře. Stranou pozornosti nezůstává ani reflexe dvorské kariéry v myšlení Ditrichštejnů, Schwarzenberků, některých dalších urozenců podunajské monarchie či vzdělaných juristů z prostředí Římsko-německé říše v 17. a první polovině 18. století. Následující kapitoly se zabývají předpoklady a projevy životního stylu šlechty druhé poloviny 17. věku, které s sebou přinášelo ztotožnění se s dvorskou kariérou a následný pobyt u císařského dvora ve Vídni. Projevy životního stylu lze sledovat na půdorysu životního cyklu urozených jedinců. Šlechtic se totiž myšlenkami na kariéru v okolí vladaře nezaobíral až v dospělém věku. Na službu u panovnického dvora byl rodiči nebo poručníky systematicky připravován již od narození. Jak měl v ideálním případě vypadat výchovný program, co zahrnoval a jakým způsobem jej urozené osoby dokázaly skutečně naplnit, nastiňuje jedna z dalších kapitol. Neoddělitelnou složku výkladu tvoří rovněž otázka strategií, jež zmiňované šlechtické rody volily, aby co nejsnáze pronikly k císařskému dvoru a pevně zakotvily v jeho struktuře - služba v zemských úřadech, armádě, centrálních správních orgánech monarchie či přímo nižších dvorských úřadech. Na příkladu kariéry Ferdinanda z Ditrichštejna se autor pokouší naznačit spletitou cestu, kterou tento urozenec zvolil, a zkoumá, do jaké míry se jeho plány podařilo uskutečnit. Uchycení samotného šlechtice v bezprostředním okolí panovníka však nezáviselo pouze na schopnostech jedince, ale i na dalších okolnostech, zejména na vlivných přímluvcích. Proto se podstatná část práce věnuje otázkám vzniku a fungování komunikačních sítí raně novověkých šlechticů. Na základě podrobné analýzy části korespondence Ferdinanda z Ditrichštejna se autor pokouší zrekonstruovat síť vztahů jednoho konkrétního velmože, která zasahovala do téměř všech částí habsburské monarchie, Římsko-německé říše i do mnoha koutů evropského kontinentu. Ovšem autor nezůstává pouze u odkrytí sítě vzájemných vztahů mezi Ferdinandem z Ditrichštejna a konkrétními osobami. Dále naznačuje, jak se proměňovala během více než čtyřicetileté veřejné činnosti tohoto urozence. Dostatečná pozornost je v práci také věnována otázkám mocenských uskupení u císařského dvora, do nichž šlechtic musel vstoupit, chtěl-li obstát v soukolí dvorských intrik. Nedílnou součást každodenního života v Hofburgu či dalších prostorách, jež obýval vládnoucí rod, tvořila sociální interakce s dalšími osobami. Žít uvnitř takového společenství, jakým byl císařský dvůr, znamenalo podřídit se zažitému řádu a zařadit se na určitou hierarchickou úroveň. Konečnou podobu úvah dokresluje interpretace ceremoniálního uspořádání doprovodu vladaře a jeho blízkých, v němž každý dvořan zaujímal přesně vymezené místo. Stranou pozornosti nezůstává ani nástin zvláštního vztahu konkrétních vysokých dvorských hodnostářů k obecně přijímaným normám a snaha těchto osob (ne)podřizovat se závazným ustanovením a nárokovat si čestnější postavení. Závěrečná kapitola se zaměřuje na otázky vlivu biologického věku na dvorskou kariéru raně novověkých šlechticů, kteří se (ne)dokázali ubránit myšlenkám odchodu na odpočinek a (ne)zemřeli "ve službě."

JAROSLAV DIBELKA

OBRANNÉ STRATEGIE MUŽŮ A ŽEN OBVINĚNÝCH ZE SMILSTVA A CIZOLOŽSTVÍ.

Panství Třeboň na přelomu 17. a 18. století

V centru zájmu knihy stanuli konkrétní muži a ženy, kteří byli na třeboňském panství v období přelomu 17. a 18. století obviněni z různých sexuálních deliktů. Po nezbytném úvodním vymezení tématu a kritickém zhodnocení pramenů a literatury jsou přiblíženy delikty smilstva a cizoložství prostřednictvím normativních pramenů. Vynechána nebyla ani stručná charakteristika panství Třeboň, na němž se většina ze zkoumaných mravnostních deliktů stala. Následně se pozornost, především za využití metod historické antropologie, zaměřila na konkrétní provinilce, kteří jsou pojímáni jako konkrétní aktéři dějin. Vlastním cílem práce bylo přiblížit se prostřednictvím jimi aktivně užívaných obranných strategií k obecným vzorcům chování a jednání soudobých venkovanů a pokusit se o nahlédnutí do jejich myšlenkového světa. Provinění, kterého se dopustili, je totiž nutilo bránit svoji čest a s ní úzce spojený sociální status. Skutečnost, zda byl mimomanželský vztah v rámci vesnické společnosti akceptován, pak byla závislá na kodexu ctnostného jednání, který uznávali soudobí venkované. Dochovaná trestně právní agenda vedená o těchto případech tak historikovi nabízí nejen pohled na konkrétní osudy provinilců, ale i možnost přiblížit se hodnotovému žebříčku raně novověkého vesničana. Ten byl součástí určité sítě vztahů, ale na oplátku se očekávalo, že bude jednat v některých situacích očekávaným způsobem. Pokud se tak nechoval, hrozilo mu, že mu bude v případné krizové situaci pomoc odmítnuta. Na jeho chování přitom měla dohlížet rodina, sousedé i ostatní obyvatelé vesnice, kteří tak vykonávali funkci sociální kontroly. Práce se proto dotýká i různých strategií venkovanů, pomocí nichž utvářeli svůj sociální status v rámci vesnického mikrokosmu. Nezbytně nutné je však při výzkumu této problematiky mít stále na paměti nejen výhody, ale také omezení, která vyplývají z práce s prameny trestněprávní provenience.

JOSEF GRULICH

MIGRACE MĚSTSKÉHO A VESNICKÉHO OBYVATELSTVA

Farnost České Budějovice 1750-1824

Kniha se zabývá problematikou přirozeného pohybu a prostorové mobility městského a venkovského obyvatelstva na jihu Čech. Jejím základem se stala analýza matrik narozených, oddaných a zemřelých z let 1750-1824. Jako reprezentativní mikroregion umožňující co nejkomplexnější výzkum dané problematiky byla zvolena farnost České Budějovice, jež zahrnovala lidnaté královské město, rozsáhlá předměstí a okolní vesnice. Zkoumány tedy byly tři odlišné typy sídelních jednotek, v jejichž rámci byly sledovány zásadní strukturální změny tamní společnosti. V úvahu byla brána lokální specifika i vzájemné interakce v ekonomické, sociální i národnostní sféře. Výzkum se vzhledem k povaze pramenné základny nesl především v kvantitativní rovině, pokud se však na jejím základě podařilo získat dostatek informací, nezůstala opomenuta ani kvalitativní rovina.

Úvod knihy představuje důležitou syntézu dosavadních výzkumů, které přinesla zahraniční věda. Pozornost je věnována především migračním teoriím a integračním procesům z pohledu sociologie, politologie, antropologie i historiografie. Následující pasáže se soustředí na problematiku studia migrací z pohledu české (historické) demografie a rozbor pramenné základny. Pro vysvětlení průběhu migrací v daném regionu bylo třeba studovat lokální geografické, hospodářské a urbanistické podmínky Českobudějovicka na konci novověku. Podmiňující význam pro intenzitu i směřování migrací má samozřejmě celkový demografický vývoj studované oblasti, kterým se zabývá třetí kapitola knihy. V jejím rámci je analyzovaná porodnost, sňatečnost a úmrtnost ve farnosti České Budějovice, zvláštní pozornost je věnována přirozenému přírůstku a úbytku obyvatelstva a mortalitním krizím.

Důležitou motivaci pro uskutečnění migrace vždy představovalo hledání pracovního uplatnění. Čtvrtá kapitola publikace se proto zaměřuje na problematiku pracovních migrací mužů i žen v kontextu českých zemí i zahraničí. Prokázána byla značná intenzita i geografický rozsah mobility obyvatelstva na jihu Čech. Další důvod pro změnu místa pobytu představuje sňatek s partnerem pocházejícím z odlišné lokality. Sňatkové migrace, zkoumané v rámci páté kapitoly, mohou být zároveň vnímány i jako důsledek pracovní mobility. Odděleně byl analyzován pohyb svobodných a již dříve ovdovělých snoubenců, mužů i žen, a to jak v geografickém, tak v sociálním ohledu.

Vlastní text knihy je doplněn četnými tabulkami, grafy a mapami. Obrazová příloha zahrnuje veduty a plány ukazující podobu zkoumané oblasti, přináší i další ikonografické prameny dokumentující význam cestování v období končícího raného novověku.

JOSEF GRULICH

The Migration of an Urban and Rural Population. The Parish of České Budějovice, 1750-1824

Migration is a phenomenon inseparably connected with the development of modern societies. Historically, it was related to the fundamental transformation of social and economic structures that led to migration waves first from rural areas to urban centres and later from Europe to other continents. Decolonization after the Second World War and the expansion of western modernity created migration waves towards western societies. The turn of the twentieth to the twenty-first century saw an increase in mobility increase on a world scale, justifying description as "a turbulent world" or "a turbulent migration".

Research into migration has played an important role in social science for over a century. It is an interdisciplinary problem with connections to sociology, economics, social anthropology, ethnology, social geography, law, demography, history, psychology, political science, and urban studies.

The present work examines the spatial mobility of both the urban and the rural population in a Czech region between 1750 and 1824. This was an age of fundamental political reform, a period poised on the boundary between noble and civil society, between old and new demographic arrangements, between the pre-industrial and the industrial era. This study investigates these general issues on the basis of an specific micro-region – the Czech parish of České Budějovice.

The centre of this region was the royal town of České Budějovice, which lay on a mercantile crossroads that was experiencing both economic and demographic growth in this period. The area also showed interesting ethnic characteristics, since it lay on the border between Austrian and German regions. The suburbs of České Budějovice provide an excellent case-study for investigating migration and integration, because they represented a „melting pot" between an agricultural, rural area and craft and mercantile urban setting.

This work begins, in its early chapters, with an evaluation of existing migration research. Considerable attention has been paid to migration theories advanced by sociologists studying modern-day geographical transfers of population. But at the same time, these approaches can also a fundamental basis for research into past migration waves. An important approach used in the present work is the"the push and pull theory", which focuses on the factors causing migrants to leave their original location on the one hand and the factors attracting them towards their chosen destination on the other.

However, modern theoretical and methodological approaches to analyzing migration processes has not yet become established in the Czech context, particularly for historical analyses. Although a large number of researchers have dealt with the subject, no systematic investigation has been undertaken and a large number of questions still remain unsolved. Nonetheless, essential pieces of knowledge have been obtained, in particular by historical-demographic studies. These have connected the question of migration with the dues and services owed by serfs, with marriage patterns of rural people, and with property transfers of rural holdings.

The research underlying the present work was based on the analysis of the registers of births, marriages and deaths kept by the parish of St Nicolas in České Budějovice. The next chapter of this work is dedicated to these sources. In this parish, the baptism registers started in 1615, marriage registers in 1644, and burial registers in 1683. The format of the registers were influenced by a series of contemporary reforms, a substantial reorganization of the registration system, and a modification of the record-keeping which took place in 1785. This study excerpted all entries from the birth and death registers from 1750 to 1800 and all marriage entries from 1750 to 1824 in order to collect a sufficiently large sample.

The statistical database formed the basis of another analysis. This Excel database contained 30,448 entries, consisting of 12,518 births, 12,316 deaths, and 5,614 marriages. The database was based on the names excerpted from the sources and included most pieces of information contained in the parish registers. This database made possible a more detailed specification of particular locations in the town, the suburbs and one village. The database was then used to generate a basic characterization of all migrants according to sex (male/female), marital status (single/widowed), and social stratum (freeman/serf). Depending on the nature of the source, the database also specifies the migrant's age (in the case of married persons) and his or her occupation (in the case of deceased persons).

This database made it possible to undertake both quantitative and qualitative analyses. In order to interpret the statistical results, it was neccessary to investigate the region in greater detail, and to examine its demographic development and urbanization. České Budějovice and its direct surroundings underwent radical changes in the course of the seventeenth century, during which the town was damaged by the events of the war as well as by a major fire. This was followed by a regeneration of the town, including the building of a set of fortifications which supplanted most of the houses that had previously been located in the suburbs of the town. During the eighteenth century, the town experienced substantial growth, and the built-up area of specific suburbs again expanded.

There were 639 houses recorded in České Budějovice in 1786, of which 433 were located in the inner town and the remaining 206 in the suburbs. Four years later, České Budějovice numbered 5,537 inhabitants, making it one of the most densely populated of the Czech towns that were gradually developing out of old craft and market centres. From the end of the eighteenth century onwards, the local population grew especially rapidly. The causes of this growth resided in both natural increase and immigration. People migrated into the town from rural areas with the hope of obtaining a better livelihood, while at the same time there was a rise in the number of soldiers, the number of students in the local Piarist grammar school, the clerical colloquium, and the philosophical institute.

The development of the migrant inflow was radically influenced by the natural increase in the number of inhabitants in the region under investigation, which underwent constant increase from the end of the Thirty Years´ War on. However, the analysis of the parish registers shows that there were also a number of mortality crises. The first occurred as a result of an epidemic of typhus or dysentery in 1757-8. The largest mortality crisis in the second half of the eighteenth century in the parish of České Budějovice took place during the great famine of 1771-2. This period not only saw extraordinary increases in mortality, but also exceptional decreases in natality. The following years saw a significant natural increase but this was followed by another epidemic of typhus or dysentery which was brought into the parish by the local military troops in 1778-9. However, the natural decrease of the population did not reach such high figures as at the beginning of the 1780s. The just-mentioned epidemic ended after just two years but even after it faded away a several-year period of population decrease ensued. But this natural population decrease did not permanently affect the characteristics of local demographic development. It was not a true mortality crisis, but only a stagnation in population growth. The last substantial disruption in population increase in this locality in the period under analysis was caused by a smallpox epidemic which came in two waves within a five-year interval in the 1790s.

The greater concentration of the population and the poor hygienic conditions in towns meant that they experienced much greater increases in mortality during epidemics or famine than did rural areas. Although both towns and rural areas manifested natural increase in the long term, urban populations decreased more quickly than rural ones in periods of increased mortality. This limited capacity for urban self-reproduction is also visible in the case of České Budějovice: at times when natural population growth was unable to provide sufficient population increase, migration was necessary to ensure that the number of inhabitants continued to rise.

From the 1890s on, signs of change in the economic and demographic structure of the Czech lands became more visible. Under the influence of agricultural reforms the cultivated area was stabilized. We also observe efforts to reduce harmful impacts of poor harvests caused by adverse weather. In connection with the Serfdom Patent of 1781 it is also necessary to remember the release of surplus labour and its subsequent relocation from rural to urban areas. At the same time the significance of migration has been highlighted, because migration along with demographic trasition represent a significant part of the demographic development.

From the second half of the 1780s a new type of population development became established in the parish. This was related to general trends taking place in most parts of the Czech lands at that time. The gradual economic development was helpful not only for the development of manufactory production, but also for the improvement of agriculture which provided the local inhabitants with better food supplies. In this way, at the same time the basic conditions of future population development were formed.

Although the main causes of demographic crises were eliminated during the second half of eighteenth century, new obstacles appeared in the form of smallpox epidemics and wars with Republican and later with Imperial France, which led to an almost twenty-year stagnation in demographic development. In connection with the events of these wars, it is important to recognize that increasing numbers ofo people began to move. Space was becoming smaller and more easily recognized. The 1781 Serfdom Patent enabled more intensive migratory movements, which were no longer dependent on permission from overlords. However, the rural population did not move into the towns immediately after it became possible. Only at the end of the 1880s and in the 1890s, based on the example of České Budejovice, can we see the significance of migration as an important component of demographic development.

Within framework of the present study, migration for work and marriage purposes were mainly analysed, as they were often closely related. Their radius was traced using "air lines", imaginary lines connecting a place of origin (possibly of birth) and a place of employment or a marriage. The two localities were compared with each other from the point of view of the character of the residence (town, suburb, village). The migration radius was defined by „air lines". In order to achieve a better evaluation, sectors were defined (0, 1-4, 5-9, 10-14, 15-19, 20-29, 30-39, 40-49, 50-99, more than 100 km) within which spatial mobility might have happened.

Both the intensity and the geographical radius of migration were especially influenced by economic development. However, there is a need to distinguish three basic levels of migration: regional migration, migration beyond the region but within the state, and migration abroad. České Budějovice was a destination for immigrants from adjacent areas – Upper Austria, Lower Austria, and Bavaria (with which the town maintained very intensive business contacts).

Connections with Moravia, Austrian Silesia and the Austrian Netherlands, the Alpine areas (Styria, Tyrol), and Hungary are demonstrable to a much lesser extent.

At a similar level were the numbers of persons heading to České Budějovice from other areas of Germany, especially Saxony. Contacts with regions in the rest of Europe or America were very unusual but individual cases did exist. Migration within the region and the wider state played the most important role in České Budějovice. The urban setting remained the main aim of immigrants from more distant areas (towns, regions and countries). Immigrants from other towns had sufficient financial resources to pay for the higher cost of living in the inner town of České Budějovice. Rural immigrants arriving in České Budějovice came mostly from the villages located in the immediate proximity of the town.

The immigration of rural people into the town was influenced by a two-way connection between the town and the neighbouring villages that were subject to the same administration. The large part played by agriculture in the structure of the town's economy also played a significant role. At the same time the question of the cost of living cannot be left out of account. Rural people did not usually have sufficient wealth to buy property of their own in the town, so they directed their attention more to the periphery. However, the poorest rural immigrants must often have been grateful to live in rented accommodation, usually in annexes built onto original burgher houses.

In connection with the migration of rural people into the urban environment, there is a somewhat misleading image of humble rustics crowding into Czech towns as a result of the issuing of the 1781 Serfdom Patent. The example of the parish of České Budějovice demonstrates that this process was gradual, not a once-and-for-all response to the Serfdom Patent, even though it was one of the most important reforms instituted by Emperor Joseph II.

Serf immigration from the rural environment happened all the time and independently of external political impulses. But the issuing of the 1781 Serfdom Patent established the basic conditions for subsequent departures of rural people, because ti meant that they were no longer bound to any piece of property as a consequence of the inheritance practice which preferred solely a single heir. However, this newly free labor force did not start moving out of the countryside until they perceived the possibility of employment in the town.

Unlike for other Czech towns, for České Budějovice the idea of rural immigrants as propagators of the Czech language in a previously purely German-speaking environment was not confirmed by the evidence. At the same time, the views of certain local historians were also refuted, since they had regarded immigrants from other towns as having been the main promoters of Germanization efforts. In the period under observation in this study, both the town and most of the neighbouring villages were mainly German-speaking. We cannot definitely state that the local population was turned into Czechs as a consequence of the inflow from the countryside.

Even in the case of migration for purposes of marriage did it emerge that there was any demonstrable connection between the issuing of the 1781 Serfdom Patent and the intensity or extent of migration. Both subjective and objective factors of a local character were much more influential for people's migration decisions than the 1781 reform. The age and social status of the migrant as an individual was among the subjective factors. There is strong evidence of migration for marriage purposes by younger unmarried men than for widowed persons. It also emerged that in both the town, the suburbs of České Budějovice, and the villages subject to its administration, most people married partners from places of the same residential category (town, suburbs, village) as their place of origin.

Although the percentage of these cases in the town was rising, it remained at a fairly stable level in the suburbs after the initial increase. By constrast, the rural environment showed a definite decrease in marriages between partners from places of the same residential category. This indirectly confirms the consequences of the migration of rural men and women into the suburbs. They found not only employment there, but also their life-partners.

Regardless of the category of the initial place of residence (town, suburbs, village) the most settled group within the local population was represented by single and widowed men. Their place of residence also for the most part remained the same before and after getting married. Migration for marriage purposes were only undertaken by those men who were not entitled to any inheritance, meaning that they were not bound to their previous residence in any way. If they changed their residence for reasons relating to marriage, they often did so in order to obtain access to somebody else‘s property. Such cases of marriage migrations did not happen very often relative to the total number of marriages.

In most cases that can be documented, men chose their partners from a locality of the same residential and economic character as the one in which they themselves resided. In particular, members of the better-off strata in both urban and rural settings typically chose their partners from the same socio-occupational group. We must not forget that men who stayed in their locality of origin after marriage had a bond to the material background that made it possible to support their whole family. Women were expected to follow their partners after getting married, which accounts for their greater degree of marriage migration. Regardless of whether it was a man or woman who migrated for marriage purposes, the geographical distance travelled was very limited in the period under analysis. In the case of rural women, migration primarily occurred within a fifteen-kilometre radius from their locality of origin, while for men it was only a ten-kilometre radius.

For the urban population the distance of migration was longer, usually corresponding to the distance from particular towns with which České Budějovice maintained business contacts. The lowest rate of marriage migration was observed in the suburbs of České Budějovice into which people migrated not only as the consequence of marriages, but also because of job opportunities. Rural migrants who no longer had the possibility of living in the town often settled just outside the town walls. In these cases of these rural migrants, a connection to the current locality of residence when getting married was the most noticeable for all groups.

To the extent that any single or widowed men from the urban setting undertook migration for marriage purposes, they usually followed their future spouse to some neighbouring urban location. The geographical radius for such migrations was greater than for the rural population. It usually corresponded to either personal or occupational activities of the urban population. Migration for marriage purposes by both single and widowed men were very limited in the rural environment and, as with urban men, took place only in connection to their most immediate surroundings. The possibility of migrating was much lower for rural widowers than for widowers from České Budějovice.

Migration for marriage purposes was much more common for women than for men. Rural woman usually only followed their future husbands within a fifteen-kilometre radius of their locality of origin. The geographical distance of marriage migration was usually higher for urban women and, as with urban men, it corresponded to the distance of towns with which České Budějovice maintained contacts.

More single than widowed persons migrated for marriage purposes. The perspective for migrating after marrying was even lower for widowers than for widows. Because of the bonds exercised by holding landed property, widowed persons migrated over a very limited radius; there was almost zero probability of marriage migration for widowed persons of either sex. Widowed people from towns chose their partners almost exclusively from the urban setting, but some rural widows did migrate to a town or to the suburbs to follow a new husband.

Migrations for marriage purposes were in many cases influenced by preceding acts of migration for occupational purposes. A girl leaving for service in a burgher household often found that this move helped her in choosing a life partner. Rural men, who instead made their mark in a village, chose urban partners very rarely. In urban setting the inflow of rural women due to both occupational and marriage migrations was absolutely normal; but town people (both men and women) followed their rural partner to the countryside after marriage only very rarely. Townspeople, especially from craft and merchant families, preferred partners from the same socio-occupational classes within the local population.

Wealthier members of the rural population, especially full peasants and millers, showed themselves to be pursuing particular marriage strategies. Accomplishing these sometimes required undertaking an act of migration for marriage purposes. Preferring a marriage partner from the same setting was observable in the suburbs as well. The choice of a life partner was influenced by several related factors. For one thing, choosing a future spouse depended on the size of a particular locality. There were always wider prospects for choosing a life partner in towns, suburbs or villages with larger populations than in smaller localities. Because of the lower number of people living in smaller settlements, the local inhabitants sometimes had no other choice than finding a spouse from outside.

Choosing a spouse from the same locality might also have been influenced by sharing a particular serfdom allegiance at the beginning of the nineteenth century . The parish of České Budějovice incorporated the village of Hodějovice, whose inhabitants were not serfs of the town, but instead were subject in hereditary servility to the estate of Třeboň. However, considering the size of the village, there was not usually a problem for its inhabitants to find spouses with the same serfdom allegiance. The inhabitants of this locality undertook marriage migrations into the town or its suburbs only to a very limited extent.

At the turn of eighteenth and nineteenth century, acts of migration for occupational or marital purposes were especially influenced by local conditions (demographic, economic and urban developments) and personal characteristics (sex, age, and marital status). At the same time, we must not ignore the safety net of family and personal relationships. The example of the parish of České Budějovice demonstrated that the 1781 Serfdom Patent issue did not lead to either immediate or mass reaction as far as migration was concerned. Acts of migration for both marital and occupational purposes proceeded to the similar extent in the era before and after the issuing of the 1781 Serfdom Patent. In accordance with the results of previous research concerning dimissory certificates in České Budějovice (1756-1770), it emerged that a change of locality of residence did not mean a serious trouble for most of the urban and rural population.

Geographical mobility reflected demographic developments combined with the operation of the law of inheritance. As a consequence of rural natural increase, there was an expanding group of surplus inhabitants in the countryside. This rural surplus labor came into its own in the urban setting which always faced a lack of inhabitants as a consequence of mortality crises. Economic development along with urban construction also helped solve the problem of providing housing employment for most immigrants. The research carried out for the present study demonstrates that it was not until the turn of eighteenth and nineteenth centuries that migration started to equal natural increase in contributing to population growth.

JOSEF HRDLIČKA

VÍRA A MOC. POLITIKA, KOMUNIKACE A PROTIREFORMACE V PŘEDMODERNÍM MĚSTĚ (JINDŘICHŮV HRADEC 1590-1630)

Kniha je analytickou případovou studií, které hledá odpověď na otázku, jak v dynamických desetiletích na sklonku 16. a v první třetině 17. století došlo ke konfesní homogenizaci jednoho dosud vícekonfesního jihočeského vrchnostenského města. V souvislosti s konceptem šlechtické konfesionalizace zkoumá především vliv urozených majitelů města a jejich úředníků na proměnu konfesního klimatu ve městě. Soustředí se také na aktivity dalších nositelů protireformace, zejména jezuitského řádu a farního kléru. Stranou pozornosti ale nezůstávají ani instituce a osoby, které byly tomuto intenzivnímu tlaku vystaveny, jako byla jindřichohradecká městská rada, městská obec, její neformální autority nebo jednotliví měšťané. Práce je pojata jako příběh, v němž je vzájemný úzký vztah mezi vírou a lokální mocí představen v konkrétním sociálním prostředí a na konkrétních situacích ve třech odlišných periodách – před propuknutím stavovského povstání, v jeho průběhu a v prvním pobělohorském desetiletí.

KATEŘINA PRAŽÁKOVÁ

OBRAZ POLSKO-LITEVSKÉHO STÁTU A RUSKA VE ZPRAVODAJSTVÍ ČESKÉ ŠLECHTY (1450-1618)

Kniha se soustřeďuje na otázku, jakou představu si mohli o Rusku a Polsko-litevském státě vytvořit čtenáři prvních novin. Její autorka pracovala především s ručně psanými novinami, které hrály v evropském zpravodajství významnou roli od poloviny 15. až do konce 17. století. Byly určeny členům panovnického dvora a jiným vlivným osobám, avšak prostřednictvím korespondence i ústní fámy pronikaly jejich novinky také k dalším společenským vrstvám a úspěšně konkurovaly tištěnému zpravodajství.

Autorka provedla podrobný výzkum tří jedinečných sbírek psaných novin, které vznikly v českém šlechtickém prostředí v průběhu 16. století. Šlo o kolekce pánů z Rožmberka, z Hradce a Lobkoviců. Při práci s jednotlivými avízy si kladla otázku, kterým z událostí, k nimž došlo v Polském království, Litevském velkoknížectví či Moskevském velkoknížectví, věnovali zpravodajové zvláštní pozornost a jak je propagandisticky upravovali. Popsala, jakými proměnami procházelo vnímání a posuzování obyvatel těchto zemí od konce 15. do počátku 17. století, a postihla zrod některých stereotypních představ, jež přetrvaly po staletí.

MARKÉTA SKOŘEPOVÁ

OVDOVĚNÍ A OSIŘENÍ VE VENKOVSKÉ SPOLEČNOSTI

Panství Nový Rychnov (1785-1855)

Kniha se zabývá problematikou neúplných rodin ve venkovském prostředí konce 18. a první poloviny 19. století. Jejím základem se stalo studium matrik, gruntovních knih, pozůstalostních řízení a zpovědních seznamů, jež umožnily sledování životního cyklu několika stovek rodin žijících na novorychnovském panství na Pelhřimovsku v letech 1785-1855. Práce zohledňuje demografické aspekty ovdovění a osiření, stejně jako právní normy a dobový diskurz, který se týkal ovdovělých rodičů a jejich osiřelých dětí. Největší pozornost se ale soustředí na konkrétní domácnosti, v nichž došlo k úmrtí otce nebo matky. Změny v sociálním postavení členů těchto rodin vedly k prosazování určitých osobních a rodinných strategií, které souvisely s držbou a způsobem předávání obhospodařovaných usedlostí. Jejich ekonomická situace ovlivňovala postavení ovdovělých osob a osiřelých dětí ve venkovské společnosti a spoluurčovala jejich další životní perspektivy.

JOSEF GRULICH

MIGRAČNÍ STRATEGIE

Město, předměstí a vesnice na panství České Budějovice ve druhé polovině 18. století

Migrace představuje velice zajímavé téma, ke kterému je možné přistupovat různými způsoby. Výzkumy mohou probíhat v rovině kvantitativní i kvalitativní. Na příkladu českobudějovického panství ve druhé polovině 18. století autor prokázal, že rozdílné úhly pohledu se vzájemně nevylučují, ale vhodně doplňují. V českém prostředí nebyl až dosud prováděn žádný výzkum, jehož prostřednictvím by bylo s pomocí matriční evidence analyzováno tak velké množství zhostních případů. Kniha již ve svém úvodu podává přehled o využití kvantitativních metod v rámci evropských i světových demografických a genealogických výzkumů. Následně charakterizuje zhostní (propouštěcí) agendu i způsob jejího využití s pomocí počítačové databanky, jejímž prostřednictvím se podařilo doložit 1 073 konkrétních případů. Jejich studium neprobíhalo izolovaně, ale v kontextu evropského migračního výzkumu, který je v některých západoevropských zemích doložitelný již od konce sedmdesátých let 20. století. Na příkladu českobudějovického panství nebyly všechny případy vystěhovalectví nebo přistěhovalectví analyzovány pouze statisticky. V závislosti na výpovědní hodnotě pramenné základny se v některých případech podařilo rozkrýt životní příběhy hlavních aktérů zhostního řízení. S pomocí široce pojaté pramenné základny byl vylíčen i neobyčejný příběh prosté ženy – Alžběty Grießhuberové, rozené Waßnerové. Prostřednictvím obrazových příloh byly zveřejněny fotokopie různých typů zkoumaných pramenů. Kniha byla doplněna o genealogická schémata i mapy dokládající územní držbu v okolí českobudějovického panství. Předložená publikace svým čtenářům nabízí neotřelý pohled na možnosti studia migrací venkovského obyvatelstva.

JANA KRTIČKOVÁ

PROMĚNA POHŘEBNÍHO RITUÁLU NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ NA PŘÍKLADU ZÁPADOČESKÉHO MĚSTA CHEBU

Monografie se zabývá jednotlivými změnami ve smutečních obřadech na konci „dlouhého“ 19. století a se vstupem do století nového. Místem analýzy se stal západočeský Cheb a jeho obyvatelstvo. Publikace nejprve zkoumá osvícenská nařízení, k jejichž realizaci došlo právě ve sledované době. Konkrétně jde o přesunutí hřbitovů za hranice města, výstavbu márnic, zřizování soukromých pohřebních ústavů a profesi hrobníků. Současně je pozornost věnována i kremačnímu hnutí, které představovalo jeden z nejpodstatnějších zásahů do tradiční podoby pohřbu. Z hlediska komparace je porovnána situace v českém a německém prostředí. Důraz je taktéž kladen na realizaci konkrétních spalovacích zařízení, jmenovitě na neuskutečněný projekt na chebském hřbitově a dále pak na dokončené stavby v saském Plavně, bavorském Selbu a na české straně hranice v Karlových Varech-Rybářích. V rámci zkoumání krematorií dochází k analýze tehdejších obyvatel města Chebu, kteří si zvolili kremaci jako způsob naložení se svými ostatky. Klíčovým tématem je postupné rozšiřování fakultativního pohřbu žehem napříč sociálním spektrem společnosti.

MICHAL MORAWETZ

HRABĚ JIŘÍ BUQUOY. ŠLECHTIC VĚDCEM V PRVNÍ POLOVINĚ 19. STOLETÍ

Kniha je pojata jako intelektuální biografie šlechtice, kterého zaujala věda natolik, že jí věnoval maximum svého času. Hrabě Jiří Buquoy (1781–1851) vyrostl v problematickém rodinném zázemí, dostalo se mu vzdělání určené pro jeho sociální skupinu a převzal správu nad rodovým majetkem. Měl v sobě silnou touhu studovat svět, který ho obklopoval. Chtěl pomocí matematiky a filozofie uspokojit svou touhu po intelektuálním naplnění, hospodářsky prospívat své zemi a dopomoci k lepší společnosti. Jeho zápal a nadání pro vědu ho dovedly k disputacím s významnými evropskými vědci své doby a zajistily mu popularitu mezi širší veřejností. Autor v práci sleduje vztah mezi silnou individualitou hraběte a společností, do níž se pokoušel zařadit se svým pohledem na svět. Rozborem Buquoyových textů a dokladů o jeho odborné činnosti odpovídá na otázky, proč se hrabě jednotlivým oborům věnoval, jak k nim přistupoval a jaké reakce jeho výsledky ve vědecké komunitě vzbuzovaly.

FRANTIŠEK KOREŠ

PROMĚNA NIŽŠÍ ŠLECHTY KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO V POBĚLOHORSKÉ DOBĚ

Vítězství císařského vojska v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 a potlačení českého stavovského povstání otevřelo vládnoucí habsburské dynastii cestu k řízené proměně urozené společnosti Království českého. Zejména majetkové tresty, panovníkova nobilitační politika a uzákonění katolické víry ovlivnily také stávající podobu nižší šlechty a všestranně poznamenaly životy jejích příslušníků. Kniha Františka Koreše se soustředila právě na dějiny této sociální skupiny a její vývoj po většinu 17. a na počátku 18. století. Prováděný výzkum prokázal, že kromě úbytku spravovaného pozemkového jmění čelili představitelé starobylých rytířských rodů po roce 1620 úpravě personální skladby a vnitřní hierarchie svého stavu, rozmanitým kariérním výzvám i nutnosti prohlubovat či bránit někdejší konfesijní hodnoty. Záměrem autora pak bylo zjistit, jak se průnik naznačených pobělohorských změn promítal do postavení, veřejného vystupování, každodenního jednání i způsobu uvažování a žebříčku hodnot rytířů. S oporou v druhově i obsahově pestré skladbě písemných pramenů a za pomoci kombinace sociologizujících a historickoantropologických metodologických přístupů zkoumal František Koreš řadu převážně neprobádaných oblastí zakládajících výsledný obraz pobělohorské nižší šlechty. Jádro výsledného pojednání tvořily tři hlavní kapitoly, které v postupném sledu vystavily podrobnějšímu pohledu sociální, politickou a náboženskou působnost rytířstva v proměnlivých podmínkách 17. a počínajícího 18. století. Protože se zmíněná problematika stala vůbec poprvé předmětem natolik cíleného výzkumu, představuje kniha především vstupní vklad k získání širšího povědomí o minulosti oslabené, avšak nikoli nečinné a anonymní pobělohorské nižší šlechty.