Nejnovější publikace
František Koreš, Proměna nižší šlechty Království českého v pobělohorské době, České Budějovice 2023
Vítězství císařského vojska v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 a potlačení českého stavovského povstání otevřelo vládnoucí habsburské dynastii cestu k řízené proměně urozené společnosti Království českého. Zejména majetkové tresty, panovníkova nobilitační politika a uzákonění katolické víry ovlivnily také stávající podobu nižší šlechty a všestranně poznamenaly životy jejích příslušníků. Kniha Františka Koreše se soustředila právě na dějiny této sociální skupiny a její vývoj po většinu 17. a na počátku 18. století. Prováděný výzkum prokázal, že kromě úbytku spravovaného pozemkového jmění čelili představitelé starobylých rytířských rodů po roce 1620 úpravě personální skladby a vnitřní hierarchie svého stavu, rozmanitým kariérním výzvám i nutnosti prohlubovat či bránit někdejší konfesijní hodnoty. Záměrem autora pak bylo zjistit, jak se průnik naznačených pobělohorských změn promítal do postavení, veřejného vystupování, každodenního jednání i způsobu uvažování a žebříčku hodnot rytířů. S oporou v druhově i obsahově pestré skladbě písemných pramenů a za pomoci kombinace sociologizujících a historickoantropologických metodologických přístupů zkoumal František Koreš řadu převážně neprobádaných oblastí zakládajících výsledný obraz pobělohorské nižší šlechty. Jádro výsledného pojednání tvořily tři hlavní kapitoly, které v postupném sledu vystavily podrobnějšímu pohledu sociální, politickou a náboženskou působnost rytířstva v proměnlivých podmínkách 17. a počínajícího 18. století. Protože se zmíněná problematika stala vůbec poprvé předmětem natolik cíleného výzkumu, představuje kniha především vstupní vklad k získání širšího povědomí o minulosti oslabené, avšak nikoli nečinné a anonymní pobělohorské nižší šlechty.
Rostislav SMÍŠEK (ed.), Korespondence císaře Leopolda I. s Janem Adolfem ze Schwarzenberku z let 1662–1683, České Budějovice 2023.
Hlavní cíl předkládané publikace představuje ediční zpřístupnění celkem 152 autografů Leopolda I. adresovaných Janu Adolfovi ze Schwarzenberku v letech 1662–1683 a dvanácti konceptů listů šlechtice zaslaných panovníkovi. Samotné edici předchází rozsáhlá úvodní studie. V ní autor shrnuje dosavadní analytické poznatky o politické kariéře a životě Jana Adolfa ze Schwarzenberku. Na základě hlubšího pramenného výzkumu rovněž poodhaluje osobnost uvedeného jedince a zasazuje ji do širšího společenského rámce druhé poloviny 17. století. Nejvíce místa však zaujímá zevrubná analýza obsahové náplně editovaných písemností. Vypovídací hodnota korespondence je velmi zajímavá, neboť reflektuje postupnou proměnu vztahu císaře ke zprvu mimořádně neoblíbenému služebníkovi. Stranou pozornosti nelze ponechat ani myšlenkový svět samotného panovníka, který dal čas od času na stránkách vlastních listů průchod svým subjektivně zabarveným názorům, emocím a citům, například ve vztahu k vlastnímu zdraví, výběru vhodné nevěsty, rodině, příslušníkům svého dvora, členům důstojnického sboru císařské armády a dalším osobám, stejně jako ke každodennímu životu vídeňského dvora. Výrazně větší podíl si však v souboru dopisů získala reflexe činnosti poradních grémií panovníka – říšské dvorské rady, tajné rady a tajné konference, k jejichž vlivným činovníkům Jan Adolf ze Schwarzenberku od poloviny padesátých let 17. století patřil. Mnoho listů proto zrcadlí strukturu rozhodování zmiňovaných mocenských orgánů, názory Leopolda I. i Jana Adolfa ze Schwarzenberku na obsazení jednotlivých dvorských úřadů, centrálních správních úřadů habsburské monarchie a jiných institucí, ale také vztah mezi jednotlivými úřady a leckdy i osobní pohled na konkrétní (ne)urozené dvorské hodnostáře. Mnohem méně prostoru oba urození jedinci věnovali rozboru vztahu podunajské monarchie a císaře k jednotlivým evropským zemím a částem habsburského soustátí, zejména Království uherskému.
Ivo Cerman – Michal Morawetz (Hg.), Die böhmische Leibeigenschaft in Rechtsdokumenten (1648–1742), Nová tiskárna Pelhřimov, České Budějovice 2023
Po třicetileté válce byli sedláci v českých zemích podrobeni tužší verzi poddanství, známé jako „české nevolnictví“. Přítomná edice německých a českých dokumentů rekonstruuje formativní fázi vývoje tohoto právního institutu, která začíná opatřeními po třicetileté válce a končí pokusem vídeňských úřadů o definici práv a omezení nevolníka v roce 1742. Pod tlakem války uvažovali tehdy vídeňští ministři o zrušení poddanství a nevolnictví, a proto si vyžádali právní posudek s titulem Deductio ratione servitutis bohemicae et moravicae, jenž je vydán v tomto svazku. Edice obsahuje i dokumenty o odzbrojení a rekatolizaci, zakazování sňatků, určování statusu nově narozených dětí a robotní patenty. Poprvé přináší i moravské verze patentů a nařízení vydaná pro Slezsko. Komentáře tematizují roli přirozenoprávních argumentů.
Michal Morawetz, Hrabě Jiří Buquoy. Šlechtic vědcem v první polovině 19. století, Nová tiskárna Pelhřimov, České Budějovice 2022
Kniha je pojata jako intelektuální biografie šlechtice, kterého zaujala věda natolik, že jí věnoval maximum svého času. Hrabě Jiří Buquoy (1781–1851) vyrostl v problematickém rodinném zázemí, dostalo se mu vzdělání určené pro jeho sociální skupinu a převzal správu nad rodovým majetkem. Měl v sobě silnou touhu studovat svět, který ho obklopoval. Chtěl pomocí matematiky a filozofie uspokojit svou touhu po intelektuálním naplnění, hospodářsky prospívat své zemi a dopomoci k lepší společnosti. Jeho zápal a nadání pro vědu ho dovedly k disputacím s významnými evropskými vědci své doby a zajistily mu popularitu mezi širší veřejností. Autor v práci sleduje vztah mezi silnou individualitou hraběte a společností, do níž se pokoušel zařadit se svým pohledem na svět. Rozborem Buquoyových textů a dokladů o jeho odborné činnosti odpovídá na otázky, proč se hrabě jednotlivým oborům věnoval, jak k nim přistupoval a jaké reakce jeho výsledky ve vědecké komunitě vzbuzovaly.
Václav Bůžek (Hrsg.), Der Böhmische Ständeaufstand 1618-1620. Akteure, Gegner und Verbündete, Münster 2021.
Od konce 19. století byly dějiny českého stavovského povstání (1618–1620) předmětem zkoumání českých a světových historiků, kteří k tomuto tématu přistupovali z různých úhlů pohledu. Na starší i současné výzkumy navázala kolektivní publikace Der Böhmische Ständeaufstand 1618-1620. Akteure, Gegner und Verbündete, která je rozdělena do čtyř tematických okruhů. První obsahuje kapitoly, jejichž autoři se zabývají charakterem mocensko-politických a náboženských konfliktů v Evropě na počátku 17. století, především pak českým povstáním jako prologem třicetileté války. Druhý tematický blok se zaměřuje na argumenty zahraničních odpůrců českého povstání, třetí se obdobně soustředí na argumenty jeho zastánců. Závěrečná čtvrtá část se zabývá rozkrytím způsobů, odhalením nástrojů a vymezením obsahu politické komunikace českých stavů. Kniha vznikla v úzké spolupráci s historiky z Belgie, České republiky, Francie, Maďarska a Německa a vyšla v prosinci 2021 v prestižním nakladatelství Aschendorff Verlag v Münsteru.
Václav BŮŽEK, Tod und Begräbnisse Ferdinands I. und seiner Söhne. Repräsentation katholischen Glaubens, politischer Macht und dynastischen Gedächtnisses bei den Habsburgern, Wien - Köln - Weimar 2021.
Prestižní nakladatelství Böhlau Verlag vydalo monografii Václava Bůžka Tod und Begräbnisse Ferdinands I. und seiner Söhne. Repräsentation katholischen Glaubens, politischer Macht und dynastischen Gedächtnisses bei den Habsburgern. Jde o upravenou verzi knihy téhož autora Smrt a pohřby Ferdinanda I. a jeho synů. Reprezentace katolické víry, politické moci a dynastické paměti Habsburků, přeloženou do němčiny. V češtině kniha vyšla roku 2020 v Nakladatelství Lidové noviny. Překlad pořídila Markéta Ederová. Kniha vznikla v rámci činnosti výzkumného centra Habsburkové v českých zemích raného novověku.
Stanislav DOLEŽAL, Konstantin: Cesta k moci, Nakladatelství Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, České Budějovice 2020.
Konstantin: Cesta k moci je kniha o politických dějinách římské říše doby Konstantinovy, ale také doby tetrarchie a obecně třetího století. Sleduje Konstantinovu politickou kariéru od dramatických okolností, za kterých se stal císařem (306), až po masakr jeho příbuzných, ke kterému došlo krátce po jeho smrti (337). Věnuje pozornost také Konstantinovu mládí, jeho rodině, jeho roli v tetrarchii a mnoha dalším otázkám, často kontroverzním. Autor vidí Konstantina jako talentovaného a velmi úspěšného politika a vojevůdce, ale také jako člověka, který dovolil, aby jeho osobní obrat ke křesťanství způsobil začátek převratných změn římského impéria.
Rostislav SMÍŠEK - Monika KONRÁDOVÁ (edd.), Mezi Vídní, Varšavou a Moskvou. Diplomatická cesta Jana Kryštofa z Fragsteinu do Moskvy v letech 1657-1658, Nová tiskárna Pelhřimov, 2020.
Hlavním cílem publikace je edičně zpřístupnit písemnosti středoevropské provenience, které se týkají diplomatické mise Jana Kryštofa z Fragsteinu a legačního sekretáře Kryštofa Beuera z Binnen do Moskvy v letech 1657–1658. Jejím cílem bylo oznámit ruskému carovi Alexeji I. Michailoviči úmrtí císaře Ferdinanda III. a nástup Leopolda I. na trůn a především zprostředkovat uzavření spojenecké smlouvy mezi Rzeczípospolitou a Ruskem, namířené proti Švédsku. Po mnoha složitých jednáních, během nichž došlo k četným hádkám a rozepřím, údajných ústrcích a urážkách ze strany služebníků Alexeje I. Michailoviče opustil Jan Kryštof z Fragsteinu s doprovodem 6. března 1658 hlavní město carského Ruska, aniž by dosáhl jakékoliv dohody. V úvodní studii se autoři pokoušejí zasadit výše zmiňovanou ambasádu do kontextu historického vývoje diplomatických styků mezi středoevropskou habsburskou monarchií (západní Evropou) a carským Ruskem na prahu novověku. Nejvíce prostoru však zaujímá zevrubná analýza obsahové náplně editovaných písemností. Ty poskytují zajímavé informace nejen k průběhu příprav, skladbě císařského poselstva, logistickému zabezpečení samotné mise, ale také k náročnému a nebezpečnému putování výpravy cizími zeměmi a různým stránkám (ne)každodenního života na cestách. Mimořádně cenné jsou především rozsáhlé popisy slavnostních vjezdů do rozličných ruských měst, včetně Moskvy, audiencí u Alexeje I. Michajloviče, hostin a dalších festivit, na jejichž základě lze naznačit reprezentační strategie a způsoby vizualizace společenského postavení Jana Kryštofa z Fragsteinu s Kryštofem Beuerem z Binnen jako zástupců Leopolda I. na jedné straně, ruského cara a jeho rádců na straně druhé. S tímto tématem se úzce pojí také otázky ceremoniální přednosti obou zúčastněných stran a vůbec podoby vzájemného setkávání dvou na první pohled odlišných hodnotových systémů, jež se neobešlo bez nejrůznějších nedorozumění a třenic. Stranou pozornosti nelze nechat ani konstrukci obrazu „toho druhého“. V tomto případě nejde pouze o naznačení (stereotypní) podoby typického „Moskvana“ v myšlení císařských vyslanců, ale také o vykreslení obrazu konkrétních osob, s nimiž se Jan Kryštof z Fragsteinu a Kryštof Beuer z Binnen setkali během své diplomatické mise. Samotná edice z heuristického hlediska zahrnuje pestrou škálu celkem 117 písemností sesbíraných z různých středoevropských archivů a knihoven (Österreichisches Staatsarchiv Wien, Státní oblastní archiv Třeboň, oddělení Český Krumlov, Biblioteka Uniwersytecka we Wrocławiu).
Václav BŮŽEK (ed.), Dílo Josefa Petráně a současná historická věda. Pocta Jihočeské univerzity českému historikovi, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2020.
Historický ústav Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích vydal kolektivní publikaci Dílo Josefa Petráně a současná historická věda. Pocta Jihočeské univerzity českému historikovi.
Profesor Josef Petráň (1930–2017) patřil k nejvýznamnějším českým historikům s rozsáhlým a metodologicky pozoruhodným rejstříkem badatelských témat. Jeho celoživotní akademická dráha byla spjata s Univerzitou Karlovou. Jako výraz ocenění jeho vědeckých a pedagogických zásluh mu udělila roku 2005 Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích vědeckou hodnost doctor honoris causa. Ve volbě námětů vědeckých děl Josefa Petráně se odrážel jeho vztah k rodné obci Ouběnice, podblanické krajině, českému venkovu, hmotné kultuře předků, Univerzitě Karlově a dramatickým zlomům v českých dějinách.
Kniha Dílo Josefa Petráně a současná historická věda připomíná hlavní témata celoživotního odborného zájmu předního českého historika. Jednotlivé kapitoly napsali akademičtí pracovníci Historického ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, především z řad mladší a střední badatelské generace. Autorky a autoři mají k tématům Petráňova mnohovrstevného díla odborně blízko, ve své badatelské činnosti na něj navazují a kriticky se s ním vyrovnávají. V předkládané publikaci se pokouší o vystihnutí jeho osobního přínosu k metodologickému pojetí zkoumaných témat a o jejich interpretaci v současné historické vědě optikou nových generačních a vědeckých zkušeností.
Kniha je rozdělena do dvou tematických celků. První z nich, pojmenovaný Pilíře vědeckého díla, se zabývá Petráňovým pohledem na aktéry českého stavovského povstání, migrace venkovských poddaných, proměny symbolické řeči hmotné kultury, dějiny Univerzity Karlovy a roli pražské filozofické fakulty v sametové revoluci, krajinu i lidi Podblanicka a na syntézu dějin rodných Ouběnic. Druhý tematický celek, Průhledy do dějin společnosti, se snaží postihnout Petráňovo pojetí témat z hospodářských, sociálních a kulturních dějin jednotlivých společenských vrstev. Knihu doplňují výsledky ankety, v níž žáci a nejbližší spolupracovníci Josefa Petráně odpovídají na otázku, které z jeho děl považují za vědecky nejcennější.
Václav BŮŽEK, Smrt a pohřby Ferdinanda I. a jeho synů. Reprezentace katolické víry, politické moci a dynastické paměti Habsburků, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2020.
Kniha se zabývá nemocemi, úmrtími a pohřby Ferdinanda I. a jeho synů Maxmiliána II., Karla Štýrského a Ferdinanda Tyrolského ve druhé polovině 16. století. Autor promýšlí odpovědi na řadu otázek souvisejících s poznáním vlivu zhoršujícího se zdravotního stavu uvedených vládců na výkon jejich každodenních povinností na sklonku života, o němž ve svých zpravodajských relacích podávali svědectví zvláště zahraniční vyslanci. Na následnou smrt a pohřby habsburských panovníků je nahlíženo v dobových projevech reprezentace jejich katolické víry, územní vlády, politické moci a dynastické paměti. Odpovědi na položené otázky nebyly myslitelné bez poznání obsahu složité komunikace mezi nejbližšími pozůstalými, dalšími příbuznými a dvořany, v níž se rodil bezprostředně po smrti Ferdinanda I. i jeho synů a následně při jejich pohřebních slavnostech obraz sociálního těla jednotlivých vládců.
Přestože jednotliví Habsburkové nedosáhli stejných vladařských hodností, z hlediska použitých symbolů osobní a dynastické reprezentace se smuteční slavnosti po jejich smrti v Innsbrucku, Praze, Štýrském Hradci a Vídni podstatně nelišily. Vystavení jejich ostatků, pohřební průvody a zádušní mše patřily k závazným krokům stereotypních rituálů posledních rozloučení s habsburskými vládci, kteří opouštěli pozemský svět s hodnostmi císařů, králů a rakouských arciknížat. Podle vzorů uplatněných při pohřbech Karla V. sloužily smuteční slavnosti především k reprezentaci katolické víry zesnulých Habsburků, rozsahu jejich územní vlády, politické moci a dynastické paměti. Z uvedených jevů se skládal při posledním rozloučení symbolický obraz nesmrtelného sociálního těla zesnulého vládce, jehož jádro tvořily ctnosti křesťanského rytíře. Nepřetržitost víry, vlády a moci nebožtíka přecházela při posledním rozloučení na nejbližší mužské potomky, kteří kráčeli v pohřebním průvodu bezprostředně za márami a při zádušní mši měli nejblíže ke castru doloris s rakví zesnulého vládce.
Marek ŠMÍD, Vatikán a české země v letech 1914-1918, Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2020.
Obsáhlá monografie se zabývá politicko‑náboženskými dějinami českých zemí v období první světové války, s důrazem na situaci domácího katolického tábora. Zasazuje náboženské poměry v zemi do kontextu válečných operací a poukazuje na jejich provázanost s vývojem v západní Evropě. Značnou pozornost věnuje proměnám duchovního klimatu v českých zemích a změnám na biskupských stolcích v roce 1916, k nimž docházelo na základě intervence Vídně. Sleduje zejména Masarykovu, Benešovu a Štefánikovu snahu seznámit se svými plány i církevní představitele Svatého stolce. Líčení je vyváženo pohledem na americké katolíky českého původu a jejich politické aktivity, naše krajany v zahraničí i náboženský aspekt mezi legionáři. Monografie vychází z rozsáhlých fondů vatikánských a českých archivů, které konfrontuje s domácí a zahraniční literaturou. Její součástí je i výběrová kritická edice významných vatikánských dokumentů v českém překladu.
„Modlitby za blaho Rakousko-Uherska, zachování habsburského domu, zdraví císaře Františka Josefa I. a mír souzněly tehdy s konzervativním loajálním směřováním katolické církve ve střední Evropě. Válka byla považována za ,spravedlivou záštitu drobných národů před jejich sousedními nepřáteli‘. Nebylo to však nekritické volání po válce, jak jsme naznačovali výše, ale daleko více po míru, který je projevem Boží lásky mezi lidmi. Když proto dne 27. září 1914 směřoval prosebný svatováclavský průvod ze Staroměstského na Hradčanské náměstí, pražští katolíci se modlili za brzké nastolení míru. Rovněž za voláním po vítězství zbraní bychom měli spatřovat spíše touhu po konci války a naději, že porážkou Srbska skončí utrpení válkou rozdělené Evropy a zavládne opět mír.“
Jana KRTIČKOVÁ, Proměna pohřebního rituálu na přelomu 19. a 20. století na příkladu západočeského města Chebu, Nová tiskárna Pelhřimov, České Budějovice 2019.
Monografie se zabývá jednotlivými změnami ve smutečních obřadech na konci „dlouhého“ 19. století a se vstupem do století nového. Místem analýzy se stal západočeský Cheb a jeho obyvatelstvo. Publikace nejprve zkoumá osvícenská nařízení, k jejichž realizaci došlo právě ve sledované době. Konkrétně jde o přesunutí hřbitovů za hranice města, výstavbu márnic, zřizování soukromých pohřebních ústavů a profesi hrobníků. Současně je pozornost věnována i kremačnímu hnutí, které představovalo jeden z nejpodstatnějších zásahů do tradiční podoby pohřbu. Z hlediska komparace je porovnána situace v českém a německém prostředí. Důraz je taktéž kladen na realizaci konkrétních spalovacích zařízení, jmenovitě na neuskutečněný projekt na chebském hřbitově a dále pak na dokončené stavby v saském Plavně, bavorském Selbu a na české straně hranice v Karlových Varech-Rybářích. V rámci zkoumání krematorií dochází k analýze tehdejších obyvatel města Chebu, kteří si zvolili kremaci jako způsob naložení se svými ostatky. Klíčovým tématem je postupné rozšiřování fakultativního pohřbu žehem napříč sociálním spektrem společnosti.
František KOREŠ (ed.), Paměti Přibíka a Jana Bukovanských Pintů z Bukovan, Nová tiskárna Pelhřimov, České Budějovice 2019.
V pořadí devátý svazek ediční řady Prameny k českým dějinám 16.-18. století zpřístupňuje prostřednictvím moderní kritické edice memoáry představitelů tří generací nižšího šlechtického rodu Bukovanských Pintů z Bukovan. Jejich pamětní zápisy se dochovaly v barokním opisu augustiniánského řeholníka Vincenta od svatého Viléma a z časového hlediska pokrývají především podstatnou část předbělohorského období. Nejhodnotněji přitom vypovídají o prožitcích a způsobech uvažování i jednání svých dvou hlavních tvůrců, jimiž se stali bukovanští rytíři Přibík a Jan. Nedílnou součást práce proto tvoří rovněž úvodní, biograficky pojaté pojednání, které se s oporou v rozmanitých typech pramenů věnovalo životnímu směřování obou urozených mužů. Osobnosti těchto konkrétních zástupců nižší šlechty byly nahlíženy v průsečíku jejich každodenního počínání, veřejného uplatnění, sítí sociálních vztahů, válečných zážitků, úvěrových kontaktů, strategií sebeprezentace nebo rodových tradic. Vlastní edice vznikala v souladu se současnými vědeckými nároky a byla opatřena podrobným poznámkovým aparátem i jmenným a zeměpisným rejstříkem.
Josef HRDLIČKA - Pavel KRÁL - Rostislav SMÍŠEK (edd.), Symbolické jednání v kultuře raného novověku. Věnovánu Václavu Bůžkovi k jeho životnímu jubileu, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2019.
Značná část jednání raně novověkého člověka měla symbolický význam. Projevoval se v každodenním životě jedince, mnohem zřetelněji se však dostával ke slovu ve výjimečných slavnostních okamžicích, k nimž patřily především mocenské rituály. Nacházel odraz i ve strategiích chování mužů a žen z různých vrstev tehdejší společnosti a současně měl podstatný vliv na to, jaké sociální role pro sebe lidé vytvářeli a jakým způsobem je zastávali před svým okolím. V neposlední řadě se zrcadlil rovněž v prostředcích reprezentace nebo při konstituování paměti. Právě těmto tématům věnují pozornost autoři příspěvků v kolektivní monografii vydané u příležitosti životního jubilea Václava Bůžka. Na základě širokého spektra písemných, hmotných i obrazových pramenů se zabývají různými formami symbolického jednání a jeho rolí ve vzájemné interakci dobových aktérů.
Do kolektivní monografie přispěli Ronald G. Asch, Ivo Cerman, Jaroslav Dibelka, Josef Grulich, Martin Holý, Jiří Hrbek, Josef Hrdlička, Michaela Hrubá, Ondřej Jakubec, Tomáš Knoz, Pavel Král, Jiří Kubeš, Pavel Marek, Géza Pálffy, Kateřina Pražáková, Radmila Prchal Pavlíčková, Vítězslav Prchal, Rostislav Smíšek, František Šmahel, Vít Vlnas, Karl Vocelka, Zdeněk Vybíral.
Josef GRULICH, Migrační strategie. Město, předměstí a vesnice na panství České Budějovic ve druhé polovině 18. století, Nová tiskárna Pelhřimov, České Budějovice 2018.
Migrace představuje velice zajímavé téma, ke kterému je možné přistupovat různými způsoby. Výzkumy mohou probíhat v rovině kvantitativní i kvalitativní. Na příkladu českobudějovického panství ve druhé polovině 18. století autor prokázal, že rozdílné úhly pohledu se vzájemně nevylučují, ale vhodně doplňují. V českém prostředí nebyl až dosud prováděn žádný výzkum, jehož prostřednictvím by bylo s pomocí matriční evidence analyzováno tak velké množství zhostních případů. Kniha již ve svém úvodu podává přehled o využití kvantitativních metod v rámci evropských i světových demografických a genealogických výzkumů. Následně charakterizuje zhostní (propouštěcí) agendu i způsob jejího využití s pomocí počítačové databanky, jejímž prostřednictvím se podařilo doložit 1 073 konkrétních případů. Jejich studium neprobíhalo izolovaně, ale v kontextu evropského migračního výzkumu, který je v některých západoevropských zemích doložitelný již od konce sedmdesátých let 20. století. Na příkladu českobudějovického panství nebyly všechny případy vystěhovalectví nebo přistěhovalectví analyzovány pouze statisticky. V závislosti na výpovědní hodnotě pramenné základny se v některých případech podařilo rozkrýt životní příběhy hlavních aktérů zhostního řízení. S pomocí široce pojaté pramenné základny byl vylíčen i neobyčejný příběh prosté ženy – Alžběty Grießhuberové, rozené Waßnerové. Prostřednictvím obrazových příloh byly zveřejněny fotokopie různých typů zkoumaných pramenů. Kniha byla doplněna o genealogická schémata i mapy dokládající územní držbu v okolí českobudějovického panství. Předložená publikace svým čtenářům nabízí neotřelý pohled na možnosti studia migrací venkovského obyvatelstva.
Marek ŠMÍD, Vatikán a italský fašismus 1922-1945, Nakladatelství Triton, Praha 2018.
Kniha přibližuje především diplomatické styky Svatého stolce a fašistické Itálie v letech 1922–1945, tedy v období, které počíná nástupem Benita Mussoliniho do čela italského státu a zvolením papeže Pia XI. a končí v závěru druhé světové války. V kontextu mezinárodních událostí 20. – 40. let 20. století se pokouší zbavit vatikánsko-italské vztahy nánosů paušálních předsudků a přejímaných klišé, přičemž se soustředí na stýkání a potýkání Vatikánu a Itálie v meziválečném i válečném období. Autor v knize představuje významné osobnosti, mezníky i třecí plochy vzájemných styků, kdy stranou pozornosti nezůstávají ani Lateránské dohody, sbližování Itálie s nacistickým Německem, rasové otázky, reflexe italské zahraniční politiky či postoje papežů Pia XI. a Pia XII. v období druhé světové války.
Monografie je do značné míry polemikou nejen s kritiky pasivity papeže Pia XII., ale též s apologety, kteří nekriticky vyzdvihují jeho mírové zásluhy, neutralitu i sympatie k pronásledovaným Židům, jež se projevovaly téměř ve všech jeho rozhodnutích. Autor vychází jak z materiálů Tajného vatikánského archivu v Římě a vydaných edic, tak z dostupných dokumentů církevní politiky první poloviny 20. století a rozsáhlé zahraniční literatury, především italské, německé a anglické provenience, jež byla k tématu publikována. Zajímavé doplnění pramenů představují odkazy na vatikánský list L’Osservatore Romano. V českém prostředí se jedná o první domácí počin tohoto druhu.
