URO/QZM2 Lingvistika odborného jazyka (francouzský jazyk)

Zkouška má část písemnou a ústní. Podmínkou k připuštění k ústní části zkoušky je výsledek „prospěl" u části písemné.

 

  • Písemná část:

Písemný překlad odborného textu z francouzštiny do češtiny.

Rozsah - 1 normostrana souvislého textu

Trvání testu: 3 hodiny

Možno použít výkladový i překladový slovník + přístup na internet

 

  • Ústní část

Student si losuje dvě otázky, jednu z oddílu A a jednu z oddílu B následujícího seznamu. Zkouška probíhá v češtině.

 

A. Obecná lingvistika

  1. Lingvistika jako vědní disciplina, lingvistika obecná a speciální, teoretická a aplikovaná, základy lingvistické metodologie, model a teorie, jazyk lingvistiky.
  2. Definice jazyka, jazyk jako systém, teorie znaku, pojem struktury, langue a parole, vztahy syntagmatické a paradigmatické, centrum a periferie, synchronie a diachronie, funkce jazyka.
  3. Dvojí artikulace řeči, základní jednotky jazyka, jazykové roviny (plány) a disciplíny, nejvlivnější současná pojetí stratifikace jazyka (analýzy).
  4. Diachronie – fylogeneze jazyka, příčiny jazykových změn, konvergence a divergence.
  5. Jazyky – typologie a univerzálie.
  6. Korpusová lingvistika a lingvistická metodologie. Korpus vs. introspekce. Validita a reliabilita ve výzkumu. Reprezentativnost korpusu; pojem reprezentativnosti dat.
  7. Základní statistika v korpusu: četnost (frekvence) absolutní a relativní, ARF, srovnání četnosti. Měření souvýskytu (MI-score, T-score a další míry). Pojem „kolokace".
  8. Přehled dějin lingvistiky – předvědecká lingvistika, lingvistika 19. století.
  9. Přehled dějin lingvistiky – hlavní směry 20. století. Evropský a americký strukturalismus, Pražská škola.
  10. Přehled dějin lingvistiky – Generativní lingvistika, Kognitivní lingvistika, Teorie optimality (OT).
  11. Pragmatika (mluvní akty, presupozice, reference a deixe, konverzační maximy, implikatury).

 

B. Lingvistika odborného jazyka

Specifika odborného jazyka

  1. Odborný jazyk, styl odborný a administrativní. Typologie odborných textů. Francouzština jako odborný jazyk v synchronním a diachronním pohledu.
  2. Predikace v odborném textu, predikace slovesná a jmenná. Sponová a kategoriální slovesa, nominalizace.
  3. Tematické role a syntaktické funkce, neosobní vyjádření, deagentizace, pasivum, faktitivní vazby.
  4. Termín a terminologie. Obecná charakteristika termínů, původ a způsoby tvoření francouzské terminologie v různých odborných oblastech.
  5. Slovotvorné postupy specifické pro právní termíny (derivace, kompozice, jazykové šablony). Etymologie francouzských právních termínů: Latinské, řecké a jiné zdroje.
  6. Komplexní termíny: kompozita, synapsie, kolokace, lexikální šablony.
  7. Významové vztahy mezi právními termíny: synonymie (pravá, nepravá), polysémie (vnější, vnitřní), antonymie (morfologická, sémantická).

Teorie překladu

  8. Překlad jako mezikulturní komunikace

  9. Překladatelské postupy

  10. Vnětextové faktory překladu

  11. Vnitrotextové faktory překladu

  12. Odborná terminologie a překlad

 

Literatura:

Anderson, J.W. (2006), The Phraseology of Administrative French, A corpus-based study, Amsterdam – New York, Rodopi B.V.

Cornu G. (2005), Linguistique juridique. 3e éd. Paris, Domat, 2005.

Čermák, F. (2007), Jazyk a jazykověda, Praha, Karolinum.

Čermák, F. , Klímová, J., Petkevič, V. (2000), Studie z korpusové lingvistiky, Praha, Karolinum.

Černý, J. (1998, 2008), Úvod do studia jazyka, Olomouc, Rubico.

Černý, J. (1996), Dějiny lingvistiky, Olomouc, Votobia.

Erhart, A. (1990), Základy jazykovědy, Praha, SPN.

Gémar Jean-Claude, Kasirer Nicholas (éds., 2005), Jurilinguistique, entre langues et droit. Montréal, Thémis ; Bruxelles, Bruylant.

Gémar, Jean-Claude (1995). Traduire ou l'art d'interpréter, tome 2: application. Traduire le texte juridique. Sainte-Foy, Presses de l'Université de Québec.

Guilbert Louis (1971), Fondements lexicologiques du dictionnaire. Grand Larousse de la langue française, Paris, Larousse.

Hajičová, E. – Panevová, J. – Sgall, P. (2002), Úvod do teoretické a počítačové lingvistiky, Praha, UK Praha.

Karlík Petr (1996), Základní funkce deagentizace a dekauzativizace. Sborník prací FF MU v Brně, A 44, Brno.

Knittlová, Dagmar (2003). K teorii i praxi překladu. Univerzita Palackého, Olomouc.

Knittlová, Dagmar (2010). Překlad a překládání. Univerzita Palackého, Olomouc.

Kocourek R. (1991), La langue française de la technique et de la science, vers une linguistique de la langue savante. Oscar Brandstetter Verlag, Wiesbaden.

Lerat Pierre (1995), Les langues spécialisées. Paris, PUF.

Mounin, Georges (1999). Teoretické problémy překladu. Karolinum, Praha.
Ostrá, R.– Spitzová, E. (1987), Úvod do studia románských jazyků, Brno, Masarykova univerzita.

Palek, B. (1989), Základy obecné jazykovědy, Praha, SPN.

Radimský Jan (2010), Verbo-nominální predikát s kategoriálním slovesem. České Budějovice, Jihočeská univerzita.

Šabršula, J. a kol. (1983), Základy jazykovědy pro romanisty, Praha, Univerzita Karlova.

Šabršula , Jan (2000). Teorie a praxe překladu, Ostrava, Universitas Ostraviensis.

Tomášek, Michal (1998, 2. vyd. 2003). Překlad v právní praxi. Praha, Linde.

Tutin, A., Grossmann, F. (2002), «  Collocations régulières et irrégulières : esquisse de typologie du phénomène collocatif », Revue française de linguistique appliquée, VII-I, p. 7-25.

MENU