Svazek 3 (2003)

JOSEF HRDLIČKA

AUTOBIOGRAFIE JANA NIKODÉMA MAŘANA BOHDANECKÉHO Z HODKOVA

Zájem o myšlenkový svět příslušníků panského stavu a zatím spíše výjimečně i rytířů či neurozených osob pohybujících se na šlechtických dvorech přivedl v posledním desetiletí některé badatele k písemnostem, pro které se v české historické vědě začalo používat nepříliš přesné označení prameny osobní povahy či osobní prameny; v německy mluvících zemích se pro ně používá tradiční pojem Selbstzeugnisse nebo jeho novější varianta Ego-Dokumente. Vybrané osobní prameny byly v českém prostředí známé a některé i edičně zpřístupněné již v 19. věku (stručná autobiografie vojáka Pavla Korky z Korkyně z poloviny 16. století; kronika Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic z let 1624-1648 doplněná i o autobiografické pasáže). Přestože i v průběhu minulého století se k nim historikové několikrát vrátili, soustavnější pozornost jim prozatím věnována nebyla. I když v poslední čtvrtině 20. věku byla edičně zpřístupněna například pozoruhodná autobiografie vojáka Jindřicha Hýrla z Chodů z přelomu 16. a 17. století, autobiograficky laděné nábožensko-moralistní dílo Jana Zajíce z Házmburka z poloviny 16. věku či deník Adama mladšího z Valdštejna z let 1602-1633, postrádáme v českém prostředí soustavnější zájem o ediční zpřístupňování osobních pramenů či alespoň jejich soupis, jako tomu v rakouském prostředí provedl Harald Tersch či jak to pro německé prostředí z doby třicetileté války učinila Benigna von Krusenstjern. Taková práce by se následně v českém prostředí mohla stát podkladem pro dosud neexistující diskusi nad terminologií osobních pramenů, kterou do značné míry ztěžuje tradice v používání mnohoznačného slova paměti. Současně s tím byl se taková práce stala žádoucím podkladem pro teoretickou diskusi nad možnostmi využití uvedených pramenů pro historicko-antropologicky laděný výzkum různých stránek šlechtické každodennosti, fungování soudobých mocenských struktur na různých úrovních soudobého politického systému, prožívání válečných událostí, ale i otázek spjatých s myšlením urozených (a spíše ojediněle i neurozených) příslušníků raně novověké společnosti (vnímání cti nebo rodové urozenosti).

Jestliže v případě vyšší šlechty byly již některé osobní prameny popsány, editovány a interpretovány, v případě urozených či neurozených osob pohybujících se na raně novověkých aristokratických dvorech je situace o poznání odlišná. Jediné výjimky tu představuje nepříliš rozsáhlá veršovaná autobiografie rožmberského regenta Jakuba Krčína z Jelčan ze druhé poloviny 16. století a stručný deník pážete Vratislava z Pernštejna z roku 1559. Dosud jediným známým vrchnostenským úředníkem z českého a moravského prostředí, který sepsal autobiografii v pobělohorském období, byl Jan Nikodém Mařan Bohdanecký z Hodkova. Svou autobiografii, jejíž originál se nedochoval a badatel má k dispozici pouze její přepis pocházející patrně z druhé poloviny 18. století, rozdělil do dvou částí. V první stručnější části, nazvané Paměť první, hovoří v ich-formě jeho otec Jiří Mařan Bohdanecký. Teprve ve druhé části, nesoucí název Paměť druhá, již promlouvá Jan Nikodém. Není však pochyb o tom, že závěrečná redakce obou zmiňovaných částí vyšla z pera Jana Nikodéma.

Oba hlavní hrdinové mařanovské autobiografie, Jiří a jeho syn Jan Nikodém, patřili životními osudy a kariérou k vrstvě pobělohorské byrokracie. Jiří, syn Jana staršího Mařana Bohdaneckého a jeho druhé manželky Anežky, dcery brněnského radního Matouše Schwarzla, se narodil 10. března 1603. Roku 1617 se dostal do Jindřichova Hradce, kde se stal pážetem (mladším dvořanem) na dvoře Viléma Slavaty a jeho dospívajících synů. Na konci dvacátých let se mu podařilo proniknout do nižší roviny zeměpanských úřadů v Praze a jeho kariéra se odehrávala mezi českou komorou a nejvyšším berním úřadem. V polovině třicátých let vstoupil nakrátko do služeb Adama Pavla, nejstaršího syna Viléma Slavaty, a přestože je asi po necelém roce opustil a vrátil se zpět do Prahy, stal se Slavatovým dlouhodobým klientem. V prosinci roku 1639 byl Jiří Mařan Bohdanecký přijat mezi pobělohorskou nižší šlechtu. Služby české komory a nejvyššího berního úřadu opustil před rokem 1655, kdy se rozhodl věnovat se vlastnímu hospodářství na zakoupených statcích v Čechách. Poté se ale opět stal zaměstnancem české komory jako hejtman jednoho z komorních panství ve středních Čechách. V letech 1659-1661 působil jako úředník na panství Václava Eusebia z Lobkovic. Po odchodu z jeho služeb se opět stal hejtmanem na panství české komory. Roku 1666 služby české komory opustil a o dva roky později v Praze zemřel.

Jediným synem Jiřího Mařana Bohdaneckého, který se dožil dospělosti, byl Jan Nikodém. Narodil se 24. února 1637 ve slavatovském Jindřichově Hradci, odkud pocházela rodina jeho matky. Také kariéra Jana Nikodéma nevykročila z byrokratického prostředí, ovšem na rozdíl od otcovy životní dráhy byla spjata výhradně s rodem Slavatů z Chlumu a Košumberka. V šestnácti letech se Jan Nikodém dostal ke dvoru Jana Jiřího Jáchyma Slavaty, s nímž se zúčastnil velmožovy kavalírské cesty do jižní Evropy a poté mezi léty 1656-1659 pobýval v jeho doprovodu ve Vídni u císařského dvora. Ve slavatovských službách zůstal Jan Nikodém i po sňatku s rakouskou šlechtičnou Maxmiliánou Payersbergovou z Payersbergu, s níž se oženil v říjnu 1659. Namísto příslušnosti k okruhu osobních služebníků budoucího majitele dominia však Jan Nikodém nastoupil kariéru správce slavatovských venkovských statků. Ve svých dvaadvaceti letech byl uveden do úřadu správce statku Kardašova Řečice. Roku 1665 se odtud dostal do hlavní venkovské rezidence v Jindřichově Hradci, kde působil jako pivovarní písař (1665-1668) a důchodní písař (1668-1671). Při rozsáhlé obměně nejvyšších správních úředníků byl roku 1671 tehdy čtyřiatřicetiletý Jan Nikodém Mařan Bohdanecký jmenován hejtmanem jihomoravského panství Telč, s nímž spojil, i přes dva pokusy odejít ze slavatovských služeb, svou zbývající životní pouť. V polovině března 1678 se Jan Nikodém dočkal od Leopolda I. potvrzení "pravého" rytířského stavu, o nějž usiloval po několik let. Svůj rod tímto krokem, byť pouze na necelé půlstoletí, přivedl mezi starobylé urozené obyvatele pobělohorských českých zemí; jeho smrt (Jan Nikodém zemřel roku 1690) totiž přežil pouze jediný syn Jan Karel Bernard, který zemřel bez potomků roku 1727.

Mařanovská autobiografie zahrnuje události let 1464-1689; zahajuje jí zpráva o vydání privilegia, jímž měl český král Jiří z Poděbrad povýšil Bohuchvala Mařana Bohdaneckého do rytířského stavu. Poslední záznam se vztahuje k úmrtí Jan Jiřího Jáchyma Slavaty. Nejvíce záznamů si ale všímá událostí z let 1678-1689.

Na stránkách editované autobiografie je možné nalézt záznamy rozmanitého charakteru. Rozhodující důvod, proč ji Jan Nikodém začal psát, nepochybně souvisel se snahou o naplnění jedné z nedílných součástí uvažování raně novověkých urozenců, jíž bylo prokazování nepřetržitosti urozenosti vlastního rodu. Při sledování vývoje stavovské příslušnosti Mařanů Bohdaneckých z Hodkova je přitom možné v textu autobiografie vysledovat tři důležité momenty. Jednalo se o vydání majestátů Jiřího z Poděbrad ze září 1464, Ferdinanda III. z prosince 1639 a Leopolda I. z března 1678. K pochopení toho, jakým způsobem o rodové urozenosti Jiří i Jan Nikodém uvažovali, je nutné podotknout, že rodové jméno spojovalo Mařany Bohdanecké s původně středověkým rytířským rodem Bohdaneckých z Hodkova. Jeho nejstarší známí příslušníci pocházeli z počátku 14. století, přičemž v mužské linii rod vymřel roku 1620.

V úsilí Jiřího i Jana Nikodéma o prokázání nepřetržitosti rodové urozenosti je možné rozlišit dvě snahy. Nositelem první byl Jiří Mařan Bohdanecký. Právě u něho lze hledat počátky myšlenky o příbuznosti obou zmíněných rodů. O Bohdaneckých z Hodkova se přitom patrně dozvěděl na sklonku dvacátých či ve třicátých letech 17. století, kdy se v české komoře nebo jako úředník nejvyššího berního úřadu seznámil s jejich listinami či jinými rodovými písemnosti. Protože ve třicátých letech 17. věku již nežil žádný mužský příslušník původně středověkého rytířského rodu, rozhodl se Jiří využít shodné podoby rodových jmen k vytvoření fikce o vzájemném vztahu obou rodů, o jehož povaze však vzhledem k absenci pramenů není možné nic bližšího říci. Volil přitom opatrnější cestu a rozhodl se dosáhnout polepšení dosud používaného erbu s prostřeleným línem o erbovní znamení Bohdaneckých z Hodkova, jímž byl zlatý šraňk. Výsledkem jeho úsilí byla listina Ferdinanda III., který v prosinci 1639 přijal Jiřího Mařana Bohdaneckého mezi pobělohorské vladyky a uvedeným erbovním znamením polepšil dosavadní mařanovský znak. Neudělil mu ovšem právo připojovat ke svému jménu predikát. Zatímco v listině Ferdinand III. nijak nezastíral měšťanský původ Mařanů Bohdaneckých, již samotným používáním erbovního znamení se Mařan přihlásil k odkazu urozenosti vymřelého rodu Bohdaneckých z Hodkova. Vnějším výrazem fikce se stala podoba fasády Mařanova domu Na Starém Městě pražském, který jej ve čtyřicátých letech 17. století začal nazývat domem "U zlatého šraňku". Toto znamení, dokládající jeho vztah k starobylému českému rytířskému rodu, umístil na jeho průčelí.

Odlišně než Jiří Mařan Bohdanecký ve třicátých letech 17. století uvažoval o rodové urozenosti o čtyři desetiletí později jeho syn Jan Nikodém. Slavatovský úředník nepřijal za svou ideu původně měšťanského, poté erbovnického a nakonec vladyckého rodu, který měl nejasný vztah ke starobylému rytířskému rodu, jehož ozvěnou bylo pouze shodné rodové jméno a podoba erbu. Podle jeho představ, vtělených do závěrečné redakce mařanovské autobiografie a až na jednu odlišnost potvrzených v listině Leopolda I. z roku 1678, byli Mařanové Bohdanečtí příbuzní se starobylým rytířským rodem Bohdaneckých z Hodkova a do rytířského stavu přijati již roku 1464 Jiřím z Poděbrad. Protože ve třicátých letech 17. století se ve víru třicetileté války mělo Poděbradovo privilegium ztratit, vydal v prosinci 1639 Ferdinand III. Jiřímu Mařanovi Bohdaneckému novou listinu, v níž potvrdil příslušnost rodu k nižší šlechtě. Oprávněnost používání argumentů o starobylosti vlastního rodu a o jeho spřízněním s dalším starobylým rodem potvrdil Leopold I. v nobilitační listině vydané v březnu 1678 a o čtyři roky později zapsané do desk zemských; v ní také přiznal Janu Nikodémovi právo používat predikát. Její znění se shodovalo s představami Jana Nikodéma, zaznamenanými na stránkách autobiografie, a tak je legitimizovalo. Leopoldova listina tak nebyla pouhým potvrzením privilegia z roku 1639, ale radikálně měnila pohled na minulost stavovské příslušnosti Mařanů Bohdaneckých. Její vydání se stalo důkazem několik generací trvající urozenosti Mařanů Bohdaneckých z Hodkova a současně bylo nepřehlédnutelným osobním přínosem Jana Nikodéma k nepřetržitému trvání urozenosti vlastního rodu.

Kromě úsilí o doložení nepřetržitého trvání rodové urozenosti je mařanovská autobiografie také vyjádřením snahy Jana Nikodéma o budování životní role věrného a schopného služebníka Ferdinanda Viléma a Jana Jiřího Jáchyma Slavaty. Namísto plnění každodenních povinností si zaznamenával výhradně takové události, při kterých osvědčil kvality a vykonal práci, která zmíněné rutinní úkoly překračovala. Ve všech případech se jednalo o kroky, které směřovaly k prospěchu vrchnosti a současně byly i dokladem mimořádných hejtmanových schopností. Představení vlastních kladů, charakteristické pro raně novověké osobní prameny autobiografické povahy, se v případě Jana Nikodéma projevilo nejčastěji zdůrazňováním úspěchů při správě panství (nákupy statků a zvětšování rozlohy panství, péče o vojáky z jihovýchodu monarchie zimující na panství, obrana panství před morem 1679/1680). Svědomitým vykonáváním svěřených povinností i dalšími službami, které mezi léty 1671-1690 učinil v úřadu hejtmana telčského panství, vytvářel očekávaný obraz věrného a svědomitého vrchnostenského služebníka. Současně tím šlechtil svou čest a přispíval tak ke zvelebování rodové cti Mařanů Bohdaneckých. Slovo čest vyjadřovalo na stránkách mařanovské autobiografie odměnu za prokázanou mimořádnou službu, při níž jeho schopnosti ocenily stavovsky výše postavené osoby. Míra dosažené cti se přitom odvíjela od povahy služby i prestiže, jíž se osoba, které byla služba prokázána, těšila v soudobé stavovské společnosti.

Součást vytvářeného obrazu věrného vrchnostenského služebníka představovala také účast na veřejném životě panství, v čele jehož správy stál. V mařanovské autobiografii dostala náboženský rozměr. Obraz dobrého katolíka doložil Jan Nikodém Mařan Bohdanecký z Hodkova čtyřmi druhy zpráv. Patřily mezi ně návštěvy mariánských poutních míst Jako zbožný křesťan a současně mecenáš se Jan Nikodém projevil také fundací nevelkého kostela sv. Jáchyma nad Dobrou Vodou poblíž Telče, který se měl stát památkou na hejtmanovo pozemské působení v čele správy telčského panství a dopomoci tak k jeho zvěčnění v myslích obyvatel i jejich potomků. Současně se měl stát příspěvkem k růstu dobrého jména panství a tím i slavatovského rodu za jeho hranicemi. Jan Nikodém jako hejtman panství rovněž reprezentoval svou vrchnost při návštěvách náboženských slavností. Jako vzorný katolík se Jan Nikodém představil i při křtech Židů a zajatých Turků v Telči v osmdesátých letech 17. století. Na stránkách autobiografie přitom nemohly chybět ani zprávy o dalších rituálech, které měly nezanedbatelný význam v systému lokální moci a v nichž byla Janu Nikodémovi svěřena prestižní role (vítání vrchnosti, uvádění slavatovských úředníků do úřadu).

Protože Mařanova čest se zvelebovala kontaktem se stavovsky výše postavenými osobami, zaznamenával si Jan Nikodém také údaje o aristokratech, jimž ve Slavonicích (městě na telčském panství na trase poštovního spojení mezi Vídní a Prahou) sloužil u hodovní tabule (Dominik Ondřej z Kounic, Oldřich Adolf Vratislav ze Šternberka, Heřman Jakub Černín z Chudenic, Zuzana Polyxena Bořitová z Ditrichštejna; roku 1683 také bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel). Zvýrazněním takových kontaktů byly zprávy o darech, které za své služby v úřadu hejtmana panství obdržel (od Ferdinanda Augusta Leopolda z Lobkovic či Maxmiliána II. Emanuela).

Třetím typem zpráv, které je možné v autobiografii nalézt, se Jan Nikodém snažil představit vlastní pohled na ostatní skupiny soudobé společnosti i na vlastní místo v ní. Společně s aristokracií a prostředím katolické církve i řádu jezuitů (telčskou kolejí prošli významní čeští misionáři) či bosých karmelitánů (s řádem ho spojovala postava Jana Karla Jáchyma Slavaty, v letech ... jejich řádového generála) se největší pozornosti dočkala nižší či čerstvě povýšená vyšší šlechta vlastnící statky v okolí telčského panství; až do poloviny sedmdesátých let ji doplňovali někteří jindřichohradečtí erbovníci a nejvýše postavení slavatovští úředníci. Právě to byla vrstva, k níž Jan Nikodém tíhnul a do které sám sebe řadil. Mezi jejími příslušníky viděl své místo a udržoval s nimi různé druhy sociálních kontaktů. Jejich základem se v jazyku raně novověkých písemností z českého prostředí stal pojem přátelství; to se rozvíjelo po osách pokrevního spříznění i nepokrevních vztahů. K nim náležely nepokrevní příbuzenské (kmotrovství, švagrovství) i nepříbuzenské vztahy. Těm v řeči mařanovské autobiografie odpovídaly pojmy "soused", "bratr" či "patron". K uchování paměti na osoby, s nimiž ho spojovaly uvedené vztahy, Jan Nikodém nejčastěji používal zápisy o jejich úmrtí.

Vztah označený v autobiografii jako přátelství poutal Jana Nikodéma podle vlastních slov postupně ke čtrnácti osobám. Zatímco před polovinou sedmdesátých let 17. století se jednalo o jindřichohradecké měšťany a slavatovské úředníky, od uvedené doby začal Mařan jako své přátele na stránkách autobiografie označovat výhradně zemřelé příslušníky nižší šlechty usedlé na statcích v okolí telčského panství a spíše výjimečně i významné představitele jezuitského řádu. Je možné se domnívat, že uvedená změna souvisela s proměňujícím se vnímáním rodové urozenosti. Že úsilí o vydání privilegia od císaře Leopolda I. přikládal Jan Nikodém velký význam svědčí i to, že oba své aristokratické přímluvce (Oldřicha Adolfa Vratislava ze Šternberka, Humprechta Jana Černína z Chudenic) označil za své patrony. Z nižších šlechticů, k nimž ho pojilo zmiňované přátelství, označil Jan Nikodém dva (Václav František Lipovský z Lipovice, František Albrecht Hložek ze Žampachu) jako své bratry; bratrství označovalo v mařanovské autobiografii hlubší a nejvíce důvěrný z neformálních nepříbuzenských vztahů.

Důraz na budování dobrého jména své osoby i mařanovského rodu a současně i význam vlastního postavení v systému lokální moci se projevil i na příkladu kmotrovství. Kmotry svých dětí si Jan Nikodém začal na stránky autobiografie zaznamenávat až od druhé poloviny šedesátých let. Jestliže je uvádění jmen kmoter a kmotrů v pramenech osobní povahy možné interpretovat jako snahu pisatele o vyjádření vlastního sociálního statutu, došlo v Mařanově myšlení k posunu od stručného záznamu o pokřtění narozených potomků, tedy liturgického jádra rituálu, k uvedení jmen osob, jež mu byly za kmotry, vyjadřujících jeho společenský význam. Na druhé straně o vlastní účasti na rituálech křtu v roli kmotra zanechal Jan Nikodém pouze tři svědectví. Na základě dochované telčské matriky však víme, že tak činil o poznání častěji; kmotrem dětí z měšťanských rodin se přitom v Telči stal pouze v prvních třech letech svého působení v úřadu hejtmana (1671-1673), po zbytek života již takové žádosti nepřijímal.

Prostředí poddanských měst i slavatovského dvora, kde se dlouhá léta pohyboval, přitom Jan Nikodém na stránkách autobiografie přehlížel i při jiných příležitostech. Souviselo to s Mařanovým chápáním urozenosti a budování cti. Poddanské město pro něho nebylo místem, v němž by se mohla zvelebovat jeho čest; současně k tomu přispívalo i vědomí nadřazenosti vyjádřené právě starobylostí rodu i jeho urozeností. Současně s tím se v tomto negativním pohledu na městské prostředí projevovala druhá možná příčina, jež vycházela z významu příbuzenských vztahů v systému lokální moci. Přezíravost Jana Nikodéma vůči Telči pramenila ze skutečnosti, že ho s ní žádné příbuzenské vztahy nespojovaly. Tuto skutečnost navíc podporoval fakt, že v něm naopak své rodinné zázemí měli někteří jemu podřízení vrchnostenští úředníci, kteří oproti hejtmanovy vytvářeli druhou mocenskou skupinu, jenž vyvažovala jeho postavení v mocenském systému na panství.

Autobiografie Jana Nikodéma Mařana Bohdaneckého z Hodkova byla zamýšlena jako jakési naučení, vyjádření životních postojů a zásad, podle kterých se měli jeho potomci řídit a dodržovat je. Každému, kdo by jí četl, přinášela hojné doklady, jimiž se měla v historické paměti udržovat památka na budování cti urozeného a starobylého rytířského rodu Mařanů Bohdaneckých z Hodkova. Současně byla vyjádřením osobního přínosu Jana Nikodéma k nepřetržitosti rodové urozenosti. Stala se výrazem jeho výjimečnosti, v níž ho utvrzovala kariéra ve službách aristokratického rodu, neformální přátelské vztahy s urozenými obyvateli království, dosažená osobní čest i urozenost vlastního rodu. Byl to on, kdo za pomoci významných patronů dosáhl vydání listiny, v níž mu Leopold I. potvrdil příslušnost k "pravému" rytířskému stavu. Společně s tím stvrdil i platnost rodové fikce o spříznění Mařanů Bohdaneckých se středověkým rytířským rodem Bohdaneckých z Hodkova i o více než čtyři generace trvající příslušnosti rodu k urozeným obyvatelům království. Současně jím sestavená autobiografie bohatě dokládala takové události a společenské kontakty, jež měly Mařanovým potomkům doložit jeho mimořádné vlastnosti, zásluhy a úspěchy, kterými přispěl do generacemi budované pokladnice rodové cti.